Čís. 14838.

Splátkové obchody.
Procesní soud není oprávněn prohlásiti pravoplatný svůj rozsudek na základě návrhu žalovaného, podaného po právní moci, za zmatečný podle § 477 čís. 3 c. ř. s. z důvodu § 6 zák. čís. 70/1896 ř. z.
(Rozh. ze dne 2. ledna 1936, R II 602/35.)
Okresní soud v U. vydal rozsudek pro zmeškání ze dne 30. června 1934 č. j. C 278/34-2, jímž byl žalovaný odsouzen zaplatiti žalobci 640 Kč s přísl. Tento rozsudek byl žalovanému doručen dne 26. července 1934 a nabyl právní moci. Dne 10. října 1934 podal žalovaný u procesního soudu návrh, aby rozsudek byl prohlášen za zmatečný podle § 6 zákona ze dne 27. dubna 1896 čís. 70 ř. z. a žalobce byl odsouzen k náhradě útrat. V návrhu bylo tvrzeno, že šlo o splátkový obchod a že na základě rozsudku jest již vedena exekuce. První soud se neobíral otázkou, zda jest oprávněn jednati a rozhodovati o tomto návrhu a zda takový návrh jest vůbec přípustný, nýbrž jednal o něm věcně, provedl o něm kontradiktorní řízení tak, jako by šlo o spor, a zamítl návrh usnesením z důvodů věcných, vycházeje z názoru, že o splátkový obchod nešlo. Ani rekursní soud nezkoumal otázku oprávněnosti soudu k rozhodování o návrhu žalovaného, nýbrž změnil usnesení prvního soudu tak, že tomuto návrhu vyhověl, ježto na základě důkazů provedených prvními soudem měl sporný obchod za obchod splátkový. V do volacím rekursu dovozuje žalobce, že nejde o splátkový obchod a navrhuje, aby usnesení prvního soudu bylo obnoveno.
Nejvyšší soud zrušil z podnětu dovolacího rekursu usnesení obou nižších soudě pro zmatečnost a návrh žalovaného odmítl.
Důvody:
Nejvyšší soud se především z úřadu obíral otázkou, zda okresní soudí v U. byl podle zákona oprávněn k tomu, by jednal a věcně rozhodoval o pouhém návrhu žalovaného na prohlášení zmatečnosti pravoplatného rozsudku pro zmeškání. V § 6 odst. 1 zákona o splátkových obchodech ze dne 27. dubna 1896 čís. 70 ř. z. jest ustanoveno, že žaloby ze splátkového obchodu nemohou na kupujícího, má-li své bydliště v obvodě, kde tento zákon platí, býti podány u soudu smluveného a že dobrovolné podrobení kupujícího jinému soudu nemá závazné moci. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona jest k nepříslušnosti soudu přihlížeti z povinnosti úřední, a to až do výkonu exekučního prodeje. Tato nepříslušnost jest nezhojitelná a zakládá zmatek podle § 477 čís. 3 c. ř. s. (víz rozh. čís. 8801 Sb. n. s.). Není pochybností o tom, že v řízení procesním, t. j. dokud jest spor v běhu, má o takové nepříslušnosti býti rozhodováno pořadem soudních stolic. Sporná však jest otázka, jakým způsobem a u kterého soudu lze uplatniti tuto nepříslušnost, nebylo-li o ní ve sporu rozhodováno a nabyl-li rozsudek již právní moci, zejména však tehdy, vede-li se již na základě pravoplatného rozsudku exekuce, jak tomu bylo v tomto případě. Zákon čís. 70/1896 ř. z. sám se této otázky nedotýká a nijak ji neupravuje, nýbrž vymezuje jen dobu, do které jest k nepříslušnosti soudu přihlížeti z úřadu, a to v ten způsob, že nejzazší dobovou mezí jest tu výkon exekučního prodeje. Předpisu § 6 odst. 2 zákona čís. 70/1896 ř. z., že k nepříslušnosti jest přihlížeti z úřadu až do výkonu exekučního prodeje, jest rozuměti tak, že soud jest povinen dbáti této nepříslušnosti vždy, jakmile mu byla k tomu poskytnuta příležitost přípustným právním prostředkem. Za takový přípustný právní prostředek nelze však uznati návrh učiněný v tomto případě žalovaným. Ježto v zákoně čís. 70/1896 ř. z. nebyl upraven způsob, jak lze nepříslušnost soudu uplatniti po právní moci rozsudku, jest při řešení této otázky hleděti k všeobecně platným předpisům civilního řádu soudního. Z předpisů c. ř. s. naprosto však nelze vyvoditi, že soud první stolice, jenž vydal pravoplatný rozsudek, jest též oprávněn, aby tento svůj vlastni rozsudek prohlásil za zmatečný na základě pouhého návrhu, učiněného žalovaným až po právní moci rozsudku a opřeného o tvrzení, že rozsudek byl vydán soudem nepříslušným podle § 6 odst. 1 zákona čís. 70/1896 ř. z., ježto prý šlo o splátkový obchod. Naproti tomu jest uvážiti, že pravoplatným rozsudkem byl spor pro strany i pro soud ukončen, že soud jest svým rozsudkem vázán a že k právní moci rozsudku musí býti hleděno i z moci úřední (§§ 240 posl. odst. a § 411 odst. 2 c. ř. s.). Ke zmatečnosti rozsudku smí i vyšší soud hleděti jen tehdy, když o ní nabyl vědomosti přípustným opravným prostředkem. Na tom nebylo zákonem o splátkových obchodech nic změněno. V rozhodnutí býv. nejv. soudního dvora ve Vídni ze dne 6. června 1902 čís. 7535 (uveřejněném v úř. sb. víd. čís. 579 a ve sb. Gl. U. N. F. čís. 1934) nebyla uvedená otázka řešena, nýbrž bylo tam rozhodováno jen o záporném sporu o příslušnost k vyřízení návrhu žalovaným učiněného. Na základě uvedených úvah dospívá nejvyšší soud k tomuto názoru: Okresní soud v U., jsa vázán svým pravoplatným rozsudkem, nebyl v mezích své působnosti povolán k tomu, by zahájil sporné jednání a pořadem práva věcně rozhodoval o pouhém návrhu žalovaného na prohlášení pravoplatného rozsudku za zmatečný, — neboť spor byl u něho již pravoplatně ukončen a není žádného zákonného ustanovení o tom, že by soud první stolice po pravoplatném rozsouzení sporu směl svůj vlastní rozsudek prohlásiti za zmatečný pro dodatečně uplatňovanou nezhojitelnou nepříslušnost soudu. Sporné jednání by bylo lze zahájiti jen na základě žaloby, nikoliv na základě pouhého návrhu, a o žalobním nároku by bylo rozhodnouti rozsudkem. Protože v tomto případě žaloba podána nebyla, nýbrž jen návrh žalovaného, a protože soud první stolice, nedbaje právní moci svého rozsudku, rozhodl po provedeném řízeni sporném, ač neměl potřebného podkladu pro rozhodování o věci pořadem práva, jest jeho usnesení zmatečné podle §§ 477 čís. 6 a 514 odst. 2 c. ř. s. Touto zmatečnosti trpí též usnesení soudu rekursního, jenž ji nenapravil. K uvedené zmatečnosti jest nejvyššímu soudu přihlížeti z úřadu, třebas nebyla stranami vytýkána.

Citace:

Č. 14838. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 33-35.