Čís. 4430.

Ujednáním pozdější splatnosti vyrovnávací kvóty nevzdal se věřitel práv, plynoucích z ustanovení §u 57 vyr. řádu ve znění novely ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n.
Význam usnesení, schvalujícího vyrovnání.
V řízení vyrovnávacím neděje se likvidace pohledávek, věřitel není povinen súčastniti se vyrovnávacího řízení a nemůže přijíti o úrokovou pohledávku tím, že dlužník v předloženém seznamu věřitelů u pohledávky věřitele neuvedl též dlužných úroků.
(Rozh. ze dne 4. prosince 1924, Rv I 1299/24).
Žalobě věřitele, domáhající se na dlužníku zaplacení celé pohledávky, ježto dlužník nesplatil vyrovnací splátky, procesní soud prvé stolice vyhověl potud, že přiznal žalobci 592 K 12 h. Odvolací soud přiznal žalobci dalších 1099 Kč. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Především přisvědčiti jest názoru odvolacího soudu, že v úmluvě,
kterou se prodlužuje splatnost závazku, nelze spatřovati novaci dle
§u 1376 obč. zák., ježto není tím změněn ani právní důvod závazku, ani hlavní jeho předmět; jde o pouhou změnu vedlejších smluvních ustanovení po rozumu §u 1379 obč. zák. Proto správně dovozuje odvolací soud. že ujednáním pozdější splatnosti vyrovnávací kvóty žalobkyně nevzdala se práv plynoucích jí z ustanovení §u 57 vyr. řádu ve znění novely ze dne 26. dubna 1923 č. 99 sb. z. a n. Okolnost, zda dovolatel v listopadu 1923 původně chtěl platiti dluh více ho tížící, to jest vyrovnávací kvótu, a nikoli dluh další, nepadá na váhu, když dodatečně přijal návrh zástupce žalobkyně a zapravil onen další dluh a přijal poshovění vyrovnávací kvóty. V celém jednání nelze ani spatřovati neplatné jednání dle §u 58 vyr. ř., ježto jde o jednání po provedeném vyrovnání. Ani v tom směru nelze přisvědčiti názoru dovolatelovu, že na vyrovnávací řízení k jeho návrhu zavedené nevztahuje se ustanovení článku 3 zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n., ježto vyrovnávací návrh přijat byl zákonnou většinou věřitelů před účinností zákona, totiž již dne 9. dubna 1923. Ustanovení této novely nevztahuje se totiž na vyrovnání, která byla před její účinností již soudem právoplatně potvrzena, kterouž zásadu tento nejvyšší soud vyslovil plenárním usnesením ze dne 21. října 1924, čís. pres. 641/24 sb. n. s. čís. 4.277. Avšak v tomto případě schvalovací usnesení, jímž potvrzeno bylo vyrovnání, nebylo pravoplatným jíž před účinností novely, ježto bylo v den, kdy novela nabyla účinnosti (19. 5. 1923) teprve vydáno a na desce soudní vyhlášeno, takže dle §u 63 vyr. ř. a 174 konk. řádu stalo se pravoplatným teprve dne 3. června 1923. Význam schvalovacího usnesení není pak prostě ten, že vyrovnávací soud béře vyrovnání pouze na vědomí, naopak soud prozkoumává je v tom směru, zdali není tu důvodů, pro které by potvrzení musilo anebo mohlo býti odepřeno (§ 50 a 51 vyr. ř.). Usnesení vyrovnávacího soudu, jímž schvaluje vyrovnání, má tedy ráz konstitutivní, a, dokud nedojde k právoplatnému potvrzení vyrovnání, nejeví účinku. Došlo-li pak ku pravoplatnému potvrzení teprve po vejití novely v platnost, jak tomu jest v tomto případě, nutno na vyrovnání bezpodmínečně použíti ustanovení článku 3 novely, a nastalo tedy obživnutí zažalované pohledávky v plné původní její výši. Pokud jde o část úrokovou, odvolací soud, doplniv řízení výslechem svědka, provedl potřebná zjištění a vyvrátiv opačný názor prvého soudce, správně dovodil, že úroková pohledávka jest po právu, a zjistil její číselnou výši. V tomto směru budiž uvedeno: Účinky nesplněného vyrovnání snaží se dovolatel odvrátiti též poukazem na to, že prý při návštěvě Ladislava В-a z konce ledna nebo v počátku února 1924 byla výše úroků sporná, a že prý žalobkyně žádala celé úroky a nikoli pouze vyrovnávací kvótu z nich. Ale otázka ta jest pro spor nerozhodna. V řízením vyrovnávacím neděje se likvidace pohledávek, a věřitel není povinen účastniti se vyrovnávacího řízení (§ 53 vyr. ř.). Proto žalobkyně o úrokovou pohledávku nemohla přijití tím, že žalovaný v předloženém seznamu věřitelů u pohledávky žalobkyně neuvedl též dlužné úroky a že ona přihlášky neučinila. Úroková pohledávka není dotčena ani ustanovením §u 24 vyr. ř., který rovněž neobsahuje žádných hmotněprávních předpisů, jak dovolatel neprávem míní. Je-li tedy mezi vyrovnávacím dlužníkem a jeho věřitelem pohledávka (ať na jistině, ať na příslušenství) sporna, vyřídí se otázka tato cestou sporu. Popírá-li dlužník bezdůvodně jsoucnost nebo výši pohledávky a neplatí-li v čas, musí nésti sám důsledky toho, a to i pokud se tyto jeví v obživnutí celých pohledávek. Dovolatel dle zjištění odvolacího soudu odepřel placení, prohlásiv, že si to rozmyslí, bude-li chtíti platiti, že to žalobkyně nepřihlásila ve vyrovnání; až do dne rozsudku dovolatel nezaplatil vyrovnávací kvóty ani z kapitálu ani z úroků, a ani netvrdí, že tehdy při návštěvě B-ově byl ochoten platiti vyrovnávací kvótu i z úroků. Nesplnil tedy včas a řádně vůči žalobkyni vyrovnání, pročež ho právem odvolací soud odsoudil bez omezení na vyrovnávací kvótu.

Citace:

č. 4430. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 718-719.