NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2375.

Amnestie ze dne 5. listopadu 1918, čís. 28 sb. z. a n., nevztahuje se na pokračování v trestné činnosti po 28. říjnu 1918.
»Lstivým jednáním« (§ 197 tr. zák.) jest všeliké chování, jež směřuje k oklamání jiného a je podle okolností konkrétního případu k tomu způsobilým (další pobírání invalidní renty po převratu na základě nesprávných údajů superarbitrační komisi před převratem).
(Rozh. ze dne 14. května 1926, Zm I 97/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ů 197 a 200 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolávajíc se číselně důvodů zmatečnosti podle §u 281 čís. 5 a 9 b) tr. ř., namítá zmateční stížnost, že lstivé předstírání a jednání obžalovaného lze spatřovati pouze v tom, že obžalovaný předstíral před převratem rakouské superarbitrační komisi, že byl v bitvě zraněn, jelikož rozsudek jiného lstivého předstírání a jednání nezjišťuje, a že trestnost lstivého předstírání a jednání před onou superarbitrační komisí pominula amnestií Národního výboru ze dne 25. (správně 5.) listopadu 1918, čís. 28 sb. z. a n. Rozsudek zjišťuje sice v rozhodovacích důvodech, že obžalovaný předstíral před onou superarbitrační komisí, že střelná rána byla mu způsobena nepřítelem v bitvě u Jaroslavi, ale uvádí zároveň v souhlase s obžalovacím spisem, že obžaloba ho vzhledem k oné amnestii nestihá pro podvod spáchaný pobíráním renty v době od 1. prosince 1915 do 28. října 1918 a že viní obžalovaného toliko z podvodu, spáchaného pobíráním renty v době od 1. listopadu 1918 do 30. června 1921. Pokud jde o důvod zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 písm. b) tr. ř., přehlíží stížnost, že rozsudek nespatřuje podvodné jednání obžalovaného v onom lstivém předstírání před rakouskou superarbitrační komisí, nýbrž v pokračováni v trestné činnosti obžalovaného po dni 28. října 1918, na niž se nařízení Národního výboru československého ze dne 5. listopadu 1918, čís. 28 sb. z. a n. nevztahuje a která tudíž nemohla býti amnestií pominuta. Nejde tu ani o zmatečnost podle §u 281 čís. 5 tr. ř., nýbrž stížnost vytýká tu ve skutečnosti s hlediska důvodu zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. napadenému rozsudku, že nezjišťuje podstatného znaku skutkové podstaty podvodu, totiž znaku lstivého předstírání nebo jednání. Ani této výtce nelze však přiznati oprávnění. Nalézací soud uvádí ve výroku rozsudku, že obžalovaný uvedl v době od 28. října 1918 do 30. června 1921 v S. vojenské úřady lstivým jednáním a předstíráním v omyl, a zjišťuje pak v tomto směru v rozhodovacích důvodech, že obžalovaný pobíral rentu, jež mu byla podle uvedeného na základě jeho lstivého předstírání před superarbitrační komisí přiznána, též po převratu, a to v době od 1. listopadu 1918 do 30. června 1921. Rozsudek spatřuje tudíž lstivé jednání a předstírání obžalovaného nikoli v tom, že předstíral superarbitrační komisi, že byl v bitvě u Jaroslavi nepřítelem zraněn, nýbrž v tom, že pobíral onu rentu též během posléze uvedené doby po státním převratu, zamlčev skutečnost, že mu byla renta neprávem přiznána. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu šlo tu tudíž nikoli o uvedení čsl. úřadů v omyl lstivým jednáním a předstíráním, nýbrž o používání omylu těchto úřadů lstivým jednáním. Lstivým jednáním po rozumu §u 197 tr. zák. je všeliké chování, jež směřuje k oklamání jiného a je podle okolností konkrétního případu k tomu způsobilým. Uváží-li se, že rozsudek zjišťuje, že obžalovaný věděl, že renta byla mu přiznána pro zranění pravé ruky, jež mu způsobil k jeho žádosti jeho kamarád, a že přes to též po státním převratu tuto rentu, na niž právního nároku neměl, dále pobíral, nelze pochybovati o tom, že toto jeho jednání směřovalo k oklamání úřadů, t. j. k udržení jich v omylu o jeho nároku na invalidní důchod, a že bylo též způsobilým k tomuto oklamání. Skutečnost, že nalézací soud, jenž, jak bylo již řečeno, ve vlastním výroku rozsudku uvádí, že se obžalovaný dopustil lstivého jednání a předstírání, zjišťuje podle uvedeného pouze lstivé jednání, jeví se býti zcela bezvýznamnou; neboť ke skutkové podstatě podvodu stačí v tomto směru, bylo-li užito lstivého jednání nebo předstírání, a z napadeného rozsudku, jenž nepokládá za přitěžující, že podvod byl spáchán lstivým jednáním a předstíráním, není patrno, že soud prvé stolice by byl případ posuzoval v některém směru mírněji, kdyby byl shledal, že podvod byl spáchán pouze lstivým jednáním. Ostatně to, co důvody zjišťují, jest zjištění, že obžalovaný použil omylu a nevědomosti příslušných orgánů. Toto použití omylu jest podle §u 197 tr. z. na roveň postaveno lstivému jednání a předstírání. Ježto pak jest lhostejno, zda se jedná o lstivost nebo použití omylu, není tu dána podmínka §u 281 odst. prvý, §u 282 tr. ř., by totiž stížnost se prováděla ve prospěch obžalovaného.

Citace:

č. 2375. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 307-309.