NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 16478.

Člen stavebního družstva, který složil stavební zálohu na byt, odpovídající velikosti a jakosti určitého bytu, jest oprávněn se domáhati na družstvu vrácení toho, oč zaplatil více na záloze, najal si se souhlasem družstva od něho později na místě dřívějšího bytu jiný byt, na který připadá menší stavební záloha než na byt dřívější.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1937, Rv I 1188/36.)
Žalobkyně, která se stala roku 1927 členkou žalovaného stavebního a bytového družstva v P., najala si tehdy v jeho činžovním domě na K. V. byt, na který složila stavební zálohu 24000 Kč. Roku 1933 přestěhovala se do jiného menšího bytu téhož družstva v B. Tvrdíc, že se její složená stavební záloha ztenčila konanými srážkami na 20160 Kč a že stavební záloha připadající na její nový byt činila pouze 8688 Kč, domáhá se vrácení diference 11472 Kč. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu. Důvody: Prvý soud vyhověl žalobě, zjistiv, že podle § 23 stanov přijímá žalované družstvo úsporné zúročitelné vklady pouze od těch členů, kteří hodlají nabýti vlastního rodinného domu, a že se jen ty vklady pokládají za nevypověditelnou zálohu stavební. Ježto pak není sporu o tom, že smluvci nesjednali čekatelskou smlouvu, jest podle názoru prvého soudu vybírání stavební zálohy od člena, který nehodlá vystavěti vlastní domek, podle stanov neplatné a žalované družstvo jest povinno zažalovanou částku žalobkyni vrátiti. Odvolací soud však nesdílí tento právní názor soudu prvé stolice. Předem neobsahuje § 23 stanov žádného ustanovení, že by se jen úsporné zúročitelné vklady pokládaly za nevypověditelnou stavební zálohu, takže jde o pouhou dedukci prvého soudu resp. nesprávný výklad dotčeného předpisu stanov. Stanovy obsahují sice ustanovení, že se vklad pokládá za nevypověditelnou stavební zálohu, avšak pouze tehdy, přistoupí-li družstvo ke stavbě vlastního (rodinného) domu, v kterémžto případě poukazuje § 23 stanov na další ustanovení § 2 stanov. Mezi stranami je nesporné, a nepotřebuje tudíž důkazů, že žalobkyně je členkou žalovaného družstva, že si najala původně byt v činžovním domě žalovaného v P. XII., že nehodlala stavěti vlastní rodinný dům, že při uzavření nájemní smlouvy složila u žalovaného družstva hotově částku 24000 Kč, že dala z uvedeného bytu i vkladu 6. dubna 1933 výpověď, že si pak najala od žalovaného družstva menší byt v nájemním domě v P.-B. s menším vkladem a že se žalobou domáhá vrácení rozdílu obou vkladů. Podle názoru odvolacího soudu jde v souzené věci zřejmě o stavební zálohu podle § 2 stanov, která je zásadně nevypověditelná, úrokuje se a umořuje procentuálně podle směrnic, jež ustanovuje valná hromada žalovaného družstva ve smyslu zákona o sta- vebním ruchu, která podle § 2 rozhoduje i o možné vypověditelnosti zálohy. Poněvadž žalobkyně ani netvrdí, že by byla valná hromada její vklad (stavební zálohu) uznala za vypovědítelný, není odůvodněna žaloba, kterou se domáhá jako dosavadní členka žalovaného družstva a podléhající tudíž stanovám vrácení nevypověditelné stavební zálohy.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Jest nesporné, že žalobkyně, která se stala členkou žalovaného družstva, najala si roku 1927 v jeho nájemním domě na K. V. byt, na který složila stavební zálohu 24000 Kč, a že se roku 1933 přestěhovala do jiného menšího bytu téhož družstva v B. Žalobkyně tvrdíc, že se její složená stavební záloha ztenčila konanými srážkami na 20160 Kč a že stavební záloha, připadající na její nový byt, činila pouze 8688 Kč, domáhá se vrácení rozdílu 11472 Kč. V souzeném sporu nejde o vypověditelnost stavební zálohy, jak míní nižší soudy, nýbrž o to, že žalované družstvo uzavřelo s žalobkyně novou nájemní smlouvu, podle níž jí pronajalo byt, na který připadá menší stavební záloha než na byt dřívější. Člen žalovaného družstva je zajisté hledíc na § 2 stanov povinen složiti na byt v družstevním domě stavební zálohu, ale jen takovou, jaká na onen byt připadá, a když tedy žalobkyně se souhlasem žalovaného družstva najala si od něho místo dřívějšího bytu jiný byt, na který připadá stavební záloha menší, než složila, jest oprávněna žádati zpět to, oč více zaplatila. Kdyby měla býti záloha složená žalobkyní ponechána v neztenčené výši i na její nový menší byt, bylo by to muselo býti výslovně ujednáno. Nic takového však žalované družstvo v prvé stolici netvrdilo. Proti výši zažalované částky žalované družstvo také nic konkrétního v prvé stolici neuvedlo a také ve svém odvolání nic v té příčině nevytýkalo. Nelze tu přihlížeti k výnosu ministerstva sociální péče ze dne 4. června 1935, Cd 137-31-4/6, jímž bylo žalovanému družstvu ve smyslu vlád. nař. č. 160/1934 Sb. z. a n. poskytnuto příročí pro výplatu stavebních příspěvků, neboť bylo vydáno až po vynesení rozsudku v prvé stolici. Byl proto rozsudek soudu prvé stolice obnoven, ovšem z jiných důvodů než z těch, z nichž prvý soud vyhovuje žalobní prosbě, vycházel.

Citace:

Čís. 16478. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 557-558.