NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Čís. 4974.

Důvody, z nichž lze odložiti exekuci, udány jsou v §u 42 ex. ř. výčetmo.
K žalobě, jíž domáhá se žalobce z důvodu vlastnického práva proti dlužníku (exekutu) vydání zabavené věci, nelze exekuci odložiti.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1925, R I 329/25.)
Návrhu na odklad exekuce na svršky soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Odložení exekuce lze naříditi kromě v případech v zákoně zvlášť uvedených, zde však v úvahu nepřicházejících (tak čl. 17, 29., odstavec druhý а 30. uvoz. zák. k ex. ř., čl. 13. odstavec třetí a 25. odstavec druhý uvoz. zák. k с. ř. s.,§ 9 odstavec prvý cís. nař. ze dne 12, října 1914, čís. 275 ř. zák., § 1 zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 86 sb. z. a n. pokud se týče ze dne 25. dubna 1924, čís. 86 sb. z. a n.) jen v případech, v §u 42 ex. ř. pod čís. 1—8 výčetmo uvedených. To učí nejen nauka (Neumann, Kommentar zur Exekutionsordnung Wien 1909/ 1910 str. 195), nýbrž uznává to výslovně také plenisimárni usnesení býv. nejvyššího soudu ve Vídni, úř. sb. čís. 811, kn. jud. čís. 169, k němuž dovolací rekurs marně poukazuje na důkaz toho, že není vyloučeno obdobné použití §u 42 čís. 1— 8 ex. ř. na případy jiné, neboť jednak judikát neřeší otázky, o kterou tu jde, jednak právní věty, jím vyslovené, pří nové zákonné úpravě zákonodárstvím nebyly přijaty (čl. 6. čís. 31 a čl. 8. čís. 46 cís. nař. ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák.); naopak řešil zákonodárce otázku, kterou se judikát obíral, právě opačně. Z toho plyne, že vznesení žaloby vlastnické (§ 366 obč. zák.) není důvodem pro odložení exekuce, to tím méně, když podána byla proti povinnému, takže rozsudek, i kdyby stěžovatel ve sporu zvítězil, vůči vymáhající věřitelce nenabyl by ani účinnosti. Dovolací rekurs má pravdu pouze v tom, že soudu, i kdyby stěžovatelka byla vznesla žalobu podle §u 37 ex. ř., bylo by stejně rozhodovati o jejím právu vlastnickém. Ale dovolací rekurs zapomíná, že otázka, zda stěžovatelka je vlastnicí zabaveného auta, ve vybavovacím sporu byla by jen otázkou předurčující, že, kdo odporuje exekuci podle §u 37 ex. ř., nedomáhá se základem svého vlastnického práva vydání věci, nýbrž nepřípustnosti exekuce, a že jen v případě, že bylo právoplatně vyhověno žalobě vybavovací, nutno podle §u 37 odstavec čtvrtý ex. ř. exekuci zrušiti. Aby tento výsledek byl zaručen, připouští § 42 čís. 5 ex. ř. při vybavovací žalobě, stejně jako při žalobách §§ 35 a 36 ex. ř. odložení exekuce, a již z toho plyne zřejmě nesprávnost mínění stěžovatelky, že tohoto ustanovení zákona lze obdobně použíti také na žalobu vlastnickou ve smyslu §u 366 obč. zák. Chtěla-li stěžovatelka docíliti odložení exekučního prodeje zabaveného auta, měla žalovati podle §u 37 ex. ř. Proč tak neučinila a zda vybavovací žalobu dosud nepodala, jak tvrdí, z důvodů procesní úspornosti, je pro právní posouzení této věci nedůležito.

Citace:

č. 4974. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 819-820.