Čís. 16502.

Odpovědnost řidiče a vlastníka motorového vozidla za škodu, vzešlou poškozenému popojetím onoho vozidla k tomu účelný aby mohl býti vyproštěn po nastalém střetu dvou motorových vozidel, jest posuzovati podle předpisů automobilového zákona č. 162/1908 ř. z. i tehdy, nejde-li střetnutí samo na jejich vrub.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1937, Rv II 363/37.)
Žalobce se dostal při srážce státního autobusu, řízeného šoférem (žalovaným) Ludvíkem K., s motocyklem, na němž jel žalobce a který řídit František Z., mezi motocykl a autobus, tak, že po zastavení autobusu nebylo možno jej vyprostiti. Na pokyn policejního strážníka S-a žalovaný řidič autobusu couvl dozadu, ale při tom se stalo, že autobus necouvl ihned dozadu, nýbrž napřed popojel ještě asi ½ metru dopředu a pří tom právě bylo žalobci způsobeno jeho hlavní poranění. Domáhá se proto žalobce zaplacení 31230 Kč s přísl. jako náhrady škody. Soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud uznal jej po právu. Důvody: Po právní stránce napadlá žalobce rozsudek prvého soudu v otázce zavinění šoféra autobusu a dovozuje, že šofér autobusu prokázal nesprávnou manipulací svoji nezdatnost a neznalost. Pokud odvolání stále zdůrazňuje ustanovení § 1315 obč. zák., není potřebí se jeho vývody zabývati, poněvadž ti není v souzené věci rozhodující. Přes to však, že to odvolání výslovně nevytýká, přece jen se odvolací soud musí zabývati věcí po právní stránce především s toho hlediska, zda je v souzeném sporu užiti automobilového zákona, či předpisů XXX. hlavy obč. zák., a zda se snad šoféru autobusu podařilo zprostiti se viny, a v jakém poměru tu je žalovaný stát. Prvý soud se nadhozenými otázkami neobíral. Podle názoru odvolacího soudu jest v souzeném případě užití předpisů automobilového zákona, kterého se žalobce v žalobě dovolával, a jest pokládati žalobce za osobu třetí, neboť on pouze jel na motocyklu, který se srazil s autobusem,. Byl proto podle § 3, odst. 4, autom. zák. osobou odlišnou od osob odpovídajících za srážku, t. j. od řidičů motocyklu a autobusu. Ježto jest tudíž srážku samu posuzovati podle automobilového zákona, jest i žalobcův nárok řešiti podle uvedeného zákona. Aby se tedy žalovaný řidič autobusu a žalovaný stát jako vlastník autobusu (§ 1, odst. 1, autom. zák.) zprostili viny, musili by podle § 2, odst. 1, autom. zák. dokázati, že byla škodná událost zaviněna třetí osobou nebo poškozeným samým, nebo, že nemohla být odvrácena, přes to, ze zachovány byly předepsané a věcné opatrnosti, a konečně, že nehoda nemůže býti vyvozována z povahy silostroje nebo ze zvláštního způsobu, ze selhání nebo z vad jeho výkonu. Že by nehodu byl zavinili poškozený žalobce nebo někdo třetí, nebylo vůbec tvrzeno a zbývá tedy otázka, zda se žalovaným podařil důkaz o tom, že šofér autobusu učinil vše tak, že nemohlo býti nehodě zabráněno, neboť nic jiného tvrzeno nebylo. Takovýto důkaz se však žalovaným nezdařil, neboť i když žalovaný stát vysvětloval dodatečné popojetí autobusu dopředu z nerovnosti terénu nebo kamínků, anebo konečně z najetí autobusu na motocykl, přece jen, neprokázal, že by popojetí autobusu nebylo možno odvrátiti při náležité opatrnosti. To nevysvítá z žádné z výpovědí celkem čtyř slyšených znalců ani svědků slyšených v trestním řízení a rozčilením, kterými se prvý soud snaží omluviti šoférovo jednání, není sto zbaviti ho podle § 2 autom. zák. viny. Jakou opatrnost měl šofér autobusu zachovati při jízdě, to vysvětlili znalci podrobně, a byť i šlo o více úkonů, které mají býti provedeny zčásti postupně za sebou, zčásti současně, není to pro odborníka a schopného šoféra nic komplikovaného, poněvadž řádný šofér provádí takové úkony samočinně. Žalovanému šoféru autobusu se proto nepodařilo prokázali podle § 2 autom. zák., že by za srážku neodpovídal, a je tudíž žalovaný stát odpověden, žalobci podle § 1, odst. 1, autom. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce potíral v odvolání s hlediska odvolacího důvodu nesprávného právního posouzení názor prvého soudu, že popojetí autobusu nelze přičítati žalovanému řidiči za zavinění, a dovozoval, proč dotčený názor prvého soudu jest nesprávný. Podle jeho vývodů šlo o nesprávnou manipulaci žalovaného řidiče autobusu Ludvíka K. a tedy o řidiče nezdatného, za něhož jest žalovaný stát odpověden. Odvolací soud nepochybil, řešil-li se zřením na vývody odvolací též otázku, zda jest v souzeném sporu užiti předpisů automobilového zákona, či občanského zákoníka, ježto se prvý soud onou otázkou nezabýval, ač jest to pro otázku důkazní a pro posouzení odpovědnosti za náhradu škody nutné. Výtky činěné dovolatelem napadenému rozsudku s tohoto hlediska nejsou tudíž důvodné. Neoprávněná jest i jeho výtka co do posouzení příčinné souvislosti. Příčinou žalobcova úrazu nebyla srážka, motocyklu s autobusem, která ovšem padá na vrub řidiče motocyklu, nýbrž vlastní a přímou příčinou žalobcova úrazu bylo, že po oné srážce žalovaný řidič s autobusem ještě popojel. Tím byla příčinná souvislost mezi onou srážkou a žalobcovým úrazem přerušena, a poněvadž se žalovanému nepodařilo prokázati, že toto popojetí autobusu nebylo možno při náležité opatrnosti odvrátiti, jde tato vlastní příčina, kterou teprve žalobcův úraz byl způsoben, na vrub žalovaného. Protože se žalovanému nepodařilo prokázati, že škodná událost jest výhradně v příčinné souvislosti jen s provozem motocyklu nebo s jednáním jeho řidiče (srov. rozh. č. 12333 Sb. n. s.), bylo odvolacími soudem podle ustanovení § 3, posl. odst., autom. zák. právem uznáno, že jest žalobní nárok svým důvodem zcela po právu.

Citace:

Čís. 16501. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 605-607.