NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Č. 472.

Úřednictvo obecní (Morava.) * U obecního zvěrolékaře na Moravě, jenž vedle své služby obecní zastává funkci zemského zvěrolékaře obvodního a vykonává soukromou praxi, služba obecní není povoláním výhradným ve smyslu § 47 zák. ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., i nelze proto ustanovení tohoto zákona naň vztahovati.
(Nález ze dne 24. června 1920 č. 5833.)
Věc: David D. v Hranicích, proti zemskému výboru moravskému v Brně (zast. Drem. Jar. Budínským, přísedícím výboru) stran úpravy služebního poměru.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Sub praes. 6. září 1919 podal David D., městský zvěrolékař v Hranicích, v základě § 41/2 zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. k městskému zastupitelstvu žádost, aby služební poměr jeho byl pro budoucnost posuzován podle ustanovení § 19, II. 1, 2, III. a IV. cit. zákona a dle toho aby upraveno bylo také jeho služné.
Usnesením městského zastupitelstva ze dne 7. listopadu 1919 č. 5058 byla žádost ta zamítnuta »dle § 44 cit. zák., jelikož u městského zvěrolékaře nejde o výhradné zaměstnání.«
Podané odvolání zemský výbor zamítl z těchto důvodů:
»Ve smyslu § 44 cit. zákona jest obecním úředníkem jen ten, kdo vykonává svůj úřad jako stálé a výhradné povolání, za které béře obecní úředník pevně smluvený plat a nikoliv snad jen remuneraci, a které spojeno je se sídelní povinností (úřední hodiny). Takovým vedlejším povoláním by se rušila zajisté výhradnost povolání u obce. Dále praví § 44 téhož zákona, že ustanovení tohoto zákona nevztahují se na úředníky, kteří nevykonávají svého úřadu u obce jako stálé a výhradní povolání. Vzhledem k tomuto ustanovení zákonnému, jakož i k té okolnosti, že městský zvěrolékař David D. jest současně zvěrolékařem obvodním, a že vlastním zdrojem příjmů jeho jest vlastně honorovaná zvěrolékařská praxe soukromá, nelze zvěrolékaři městskému poskytnouti výhody zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n.«
O stížnosti namítající vadné řízení a nesprávné právní posouzení skutkové podstaty, nejvyšší správní soud uvážil toto:
Obecní zastupitelstvo odmítlo žádost stěžovatelovu za úpravu služebního poměru jeho podle předpisu zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. jedině z toho důvodu, že svého úřadu u obce nevykonává jako výhradné zaměstnání, jak toho žádá § 44 cit. zákona. Rozhodnutí zemského výboru ne zcela jasné, zdůrazňuje sice nejprve požadavek pevně smluveného platu protivou k pouhé remuneraci, jakož i požadavek sídelní povinnosti (úřední hodiny), nevyvozuje však pro konkrétní případ z toho žádných důsledků a opírá zamítnutí stěžovatele jedině tím důvodem, že je současně zvěrolékařem obvodním a že vlastním zdrojem jeho příjmů jest vlastně honorovaná zvěrolékařská praxe soukromá, takže nelze službu jeho u obce pokládati za jeho zaměstnání výhradné. Nepopírá tedy žalovaný úřad, že stěžovatel je úředníkem obce, ani že službu svou u obce vykonává jako zaměstnání stálé, nýbrž odepírá mu úpravu služebních poměrů podle zákona ze dne 23. července 1919 jedině proto, že služba jeho u obce není jeho povoláním výhradným. Netřeba proto zabývati se těmi vývody stížnosti, které snaží se dokázati, že stěžovatel je úředníkem trvale ustanoveným, neboť tato otázka není sporna. Stejně bez významu je námitka porušení zásady slyšení strany, poněvadž skutečnosti pro odůvodnění naříkaného rozhodnutí směrodatné stěžovatelem nejsou popřeny.
Zákon ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. stanoví v § 44, že ustanovení jeho nevztahuje se na ty úředníky, kteří nevykonávají svého úřadu u obce jako stálé a výhradné povolání. Nespokojuje se tedy tento zákon — jako dosud prováděcí nařízení k čes. zemskému zákonu ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. ve svém čl. I. odst. 4. — s požadavkem, aby služba obecní byla hlavním zaměstnáním toho kterého zaměstnance, nýbrž omezuje svoje ustanovení na ty zaměstnance, jimž služba obecní je povoláním výhradným. Tím není ovšem řečeno, že by jakékoli zaměstnání, které by zaměstnanec obecní měl vedle své služby obecní vylučovalo použití zákona na jeho služební poměry. Zákon žádá toliko, aby služba obecní byla výhradným jeho povoláním, a vylučuje tedy použitelnost zákona na takové obecní zaměstnance, kteří vedle obecní služby mají ještě jiné povolání. Zpráva ústavního výboru (zas. Nár. shrom. čsl. 1919 tisk. 1362) uvádí jako příklady poměrů, kde žádané výhradnosti není, jestliže někdo obstarává úřední záležitosti obce toliko jako vedlejší zaměstnání nebo jestliže zaměstnanec obecní koná vedle své služby u obce ještě nějakou službu jinou, spojenou s pevně smluveným platem a sídelní povinností t. j. povinností úřadovati v určitých úředních hodinách a patrně v určitém místě a pod. Než služba obecní přestává dojista býti povoláním výhradným nejen v uvedených příkladech, nýbrž všude tam, kde dotyčný zaměstnanec má vedle své služby obecní ještě jakékoliv jiné zaměstnání takové, které je mu povoláním. Povoláním někoho jest však každá činnost, ať samostatná, ať v služebním poměru, kterou vykonává pravidelně a trvale s tím úmyslem, by mu byla normálním a trvalým zdrojem výživy a základem existence. Bylo patrně úmyslem zákonodárce, poskytnouti materielní výhody nového zákona pouze těm, jimž služební poměr k obci je jediným základem existence, takže mohou a musí se této službě věnovati plně a cele, nikoli těm, jejichž živobytí založeno je také na výsledcích jiné pravidelné činnosti, která právě proto vyčerpává sama část jejich pracovní energie.
Dlužno proto zkoumati, zda stěžovatel vedle služby, kterou koná obci, má ještě jiná povolání v uvedeném smyslu. Je nesporno. že stěžovatel vedle své služby u obce vykonává již od roku 1892 také službu »obvodního zvěrolékaře«, za niž dostává se mu od zemského výboru pevně smluvené remunerace nyní ročních 1 200 K. Podle »služební instrukce pro moravské obvodní zvěrolékaře« stojí obvodní zvěrolékař v pevném služebním poměru k zemskému výboru, je podroben disciplinární moci tohoto úřadu a zavázán v určitém stanovišti, vykázaném mu zemským výborem, poskytovati každému zvěrolékařské rady a pomoci, začež ovšem jest oprávněn požadovati honorář, působiti ve svém okresu ku zvelebení chovu domácích zvířat a propůjčovati se k veřejné službě veterinářské. Stěžovatel dále nijak nepopírá, že vykonává soukromou praxi. K provozování této praxe vzhledem k své funkci jako obvodní zvěrolékař je dokonce v neomezeném rozsahu zavázán, nesměje rady a pomoci zvěrolékařské odepříti a jsa povinen k rozkazu zemského výboru určiti si za tím účelem přijímací hodiny — kteréžto povinnosti stěžovatel dobrovolně s funkcí obvodního zvěrolékaře na se vzal — a právě tato praxe soukromá je základem funkce jeho jako zvěrolékaře obvodního.
Z uvedeného je tedy patrno, že stěžovatel vedle služby obecní vykonává ještě také soukromou praxi zvěrolékařskou a na ní se zakládající službu zvěrolékaře obvodního pravidelně a trvale, a že obě tyto činnosti jsou vedle služby obecní trvalým a normálním a s touto službou co do své podstaty aspoň rovnocenným zdrojem jeho příjmů a základem jeho existence, že jsou vedle jeho služby obecní také jeho povoláním. Námitka, že soukromá praxe stěžovateli mnoho nevynáší, je bez významu, ježto zákon přihlíží toliko k tomu, má-li dotyčný zaměstnanec ještě nějaké povolání, nikoli však k tomu, jaký z něho má zisk. Není tedy obecní služba stěžovateli povoláním výhradným, a nelze tudíž na jeho služební poměr k obci použíti ustanovení zákona ze dne 23. července 1919.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 472. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 444-446.