NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4078.

Doličování zmatečnosti podle § 344 čís. 10 b) tr. ř. vyžaduje, by okolnost, pro kterou čin přestává býti trestným, byla skutkově zjištěna výrokem porotců k otázce skutečně jim dané.
Zákon nevyžaduje, by se obžalovaný sám hájil duševní méněcenností nebo nepříčetností. Ani opačná tvrzení pachatelova nezbavují soud povinnosti ve smyslu § 319 tr. ř., poukazuje-li provedení činu, zodpovídání se obžalovaného a výsledky řízení o sobě nebo jejich vzájemný souhrn a poměr ke skutečnostem, které by, kdyby byly pravdivé, vylučovaly nebo rušily trestnost činu. Okolnost, že pachatel zavraždil miienku, s níž chtěl společně zemříti, k její žádosti, nepoukazuje o sobě na chorobný duševní stav (§ 319 tr. ř.).
Zákon (§ 2 b) tr. zák.) rozumí střídavým pominutím smyslů právě tak, jako při úplném zbavení užívání rozumu (§ 2 a) tr. zák.) takové zatemnění mysli, že pachatel jest vůbec neschopen rozpoznati protiprávnost svého jednání a dáti své vůli a svému konáni směr odpovídající právnímu citu a právním normám. Dělítkem obou těchto vyviňujících důvodů jest jen doba trvání duševní poruchy; při střídavém pominuti smyslů podle § 2 b) tr. zák. musí tu býti v době rozhodné pro přičítatelnost trestného skutku.
(Rozh. ze dne 17. února 1931, Zm I 856/30).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Hradci Králové ze dne 3. října 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy prosté podle §§ 134, 135 čís. 4 tr. zák. a přestupkem podle § 36 zbrojního patentu ze dne 24. října 1852, čís. 223 ř. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje zmatečnost rozsudku podle § 344 čís. 6 tr. ř., číselně i podle § 344 čís. 10 b) tr. ř. Doličování zmatečnosti podle § 344 čís. 10 b) tr. ř. vyžaduje, by okolnost, pro kterou čin přestává býti trestným, byla skutkově zjištěna výrokem porotců, k otázce skutečně jim dané. Ano se tak v souzeném případě nestalo, jest stížnost pochybena a po zákonu neprovedena, pokud se dovolává zmatečnosti podle čís. 10 b) § 344 tr. ř. Vytýká-li stížnost dále kusost řízení, an nalézací soud nezařídil zkoumání duševního stavu obžalovaného z moci úřední, budiž připomenuto, že takovouto vadu lze uplatňovati jen výtkou zmatečnosti podle § 344 čís. 5 tr. ř., dala-li obhajoba sama podnět k mezitímnímu nálezu soudnímu o této otázce a zajistila-li si tak svým návrhem možnost přezkoumati soudní rozhodnutí. Opomenutí obhajoby v tomto směru nelze napravovati výtkami, že soud měl postupovati sám od sebe jinak, než se stalo, an postup stížností vyžadovaný není uložen soudu pod neplatností. Lze tudíž veškeré námitky zmateční stížnosti shrnouti jen ve výtku zmatečnosti podle § 344 čís. 6 tr. ř., zda byl či nebyl porotní soud povinen dáti porotcům dodatkovou otázku na stav vylučující příčetnost. Zákon ovšem nevyžaduje, jakž opětovně bylo již vyjádřeno zrušovacím soudem, by se obžalovaný sám hájil duševní méněcenností nebo nepříčetností. Ani opačná tvrzení pachatelova nezbavují soud povinnosti ve smyslu § 319 tr. ř., poukazují-li provedení činu, zodpovídání se obžalovaného a výsledky řízení o sobě, nebo jejich vzájemný souhrn a poměr ke skutečnostem, které by, kdyby byly pravdivé, vylučovaly nebo rušily trestnost činu. V souzeném případě sice obhajoba sdělila soudu před porotním líčením, že se obžalovaný bude hájiti před porotou tím, že čiň spáchal ve střídavém pominutí smyslů, avšak pří porotním líčení se obžalovaný tak vůbec nezodpovídal, a ani způsob jeho vlastního vylíčení činu a jeho doznání se nenaznačují pathologický stav ve smyslu § 2 b) tr. zák. [po případě i písm. c)], který by ho zbavoval trestní zodpovědnosti. Za pravidelných okolností provázejí každou myšlenkovou činnost a činnost vůle jednající osoby představy odpovídající jejímu mravnímu i právnímu cítění, které podle svého poměru k zamýšlenému činu a podle jeho povahy působí na činnost vůle vlivem buď rozhodnutí posilujícím nebo brzdícím. Při střídavém porušení smyslů jest však tato intelektuální činnost porušena, brzdící představy se nevybavují, činnost usuzovací a schopnost rozpoznávací jsou ochromeny nebo svedeny na klamné dráhy. Zákon (§ 2 b) tr. zák.) rozumí střídavým pominutím smyslů právě tak jako při úplném zbavení užívání rozumu (§ 2 a) tr. zák.) takové zatemnění mysli, že pachatel trestného činu není vůbec s to, by rozpoznal protiprávnost svého jednání a dal své vůli a svému konání směr odpovídající právnímu citu a právním normám. Dělítkem obou těchto trestnost vylučujících důvodů jest jen doba trvání duševní poruchy; při střídavém pominutí smyslů podle § 2 b) tr. zák. musí tu býti v době rozhodné pro přičítatelnost trestného činu.
Obžalovaný se v podstatě zodpovídal jen tím, že jednal podle vůle své milenky, která si přála zemříti, že podle vzájemné úmluvy měli oba skončiti život, an se jim prý oběma omrzel, že však po činu ztratil odvahu, by zastřelil i sebe. Podle výsledků řízení nebyly kladeny jejich milostnému poměru překážky, i obžalovaný i jeho milenka měli zaměstnání, a to, že se lidé dověděli o tom, že spolu jednou spali, nebylo pro žádného z nich příčinou vážnějších výtek se strany rodičů N-é, k nimž obžalovaný pravidelně docházel a kteří poměru přáli. Pro námitku zmateční stížnosti, že oběma hrozila naprostá bída a že byli uvedeni do nepřekonatelných nesnází, znamenajících zmar jejich životů, není vůbec opory ve výsledcích řízení ani ve spisech; třebaže svědek Josef Š. potvrdil, že obžalovaný musil v sobotu před činem opustiti služební místo, netvrdil obžalovaný a nepoukazovaly ani jinak výsledky řízení k tomu, že tato okolnost přivedla obžalovaného do tak zoufalého stavu, že musel pomýšleti na zničení života milenky i života vlastního. Ohledně domnělého těhotenství N-é (které však pitvou zjištěno nebylo) obžalovaný v přípravném vyšetřování vůbec nic neuváděl, najmě, že to bylo příčinou jejich rozhodnutí ke společné smrtí; ani při porotními líčení se nezodpovídal tím, že z domnělého těhotenství N-é hrozila oběma bída, a že to bylo pohnutkou činu. I kdyby byl pravdivý údaj obžalovaného, že popud k zastřelení N-é vyšel od ní samotné, není to aniž milostný poměr důvodem pro domněnku zmateční stížnosti, že obžalovaný podléhal a podlehl do té míry vlivu své milenky, pathologický vznětlivé, že jeho mravní chápání, cítění a schopnosti k němu byly v čase činu porušeny, že jeho čin vykazuje známky pathologické, že »soud měl býti přiveden k pochybnostem o jeho zdravém nervovém a morálním systému a o příčetnosti v čase činu« a tak i o jeho zločinném úmyslu. Obžalovaný jest 23tiletý muž, a nebylo v řízení tvrzeno ani naznačeno, že byl povahově i nervově abnormálně založen, že byl jeho pubertální vývoj do té míry opozděn, že milostný styk ve spojení s případným nějakým jiným seslabením jeho nervového systému ochromoval jeho morální chápání a působil chorobné afekty. Šlo o typický případ společné vraždy (sebevraždy) milenců, který o sobě není rázu duševně chorobného. Trestný čin podle vlastního vylíčení stěžovatelova nebyli dílem okamžiku, provedeným ve chvilkovém poblouznění. Obžalovaný si koupil revolver pro vražedný účel již dne 2. srpna 1930, čin provedl až 4. srpna večer; oba milenci mluvili o smrti i před jinými a naznačovali úmysl skončiti život; před činem váhal, vyhověl však posléze naléhání N-é. Okolnosti ty poukazují k náležité přípravě k trestnému činu i k rozvaze. Doznává-li pak obžalovaný, že v čase činu věděl, že N-ovou zabije, střelí-li ji, doznává-li i úmysl, připraviti ji o život, třebaže za jejího souhlasu (na její přání), není v ostatním jeho zodpovídání se a ve výsledcích řízení nic, co by poukazovalo na případné střídavé pominutí smyslů v onom směru, ani na takové jiné pomatení smyslů, které znemožňovalo obžalovanému pochopiti a rozpoznali protiprávnost činu, jež přece pro každého jest zjevně poznatelná. Nebyly tu proto zákonné podmínky § 319 tr. ř. pro otázku na důvod trestnost vylučující a bylo zmateční stížnost zavrhnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

Čís. 4078.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 92-95.