NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1981.

Jest vadou koně, je-li stižen evidenční povinností. Vada taková má v zápětí snížení kupní ceny.
Pokud dlužno přesně udati, který z nároků § 932 obč. zák. jest uplatňován.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1922, Rv II 157/22.)
Žalovaný koupil od žalobce koně za 23000 Kč a zaplatil závdavkem 1000 Kč. Proti žalobě o zaplacení kupní ceny namítal kupitel jednak fysické vady koně, jednak, že kůň jest koněm evidenčním, že byl dne 30. října 1921 erárem převzat za 11000 Kč, avšak prozatím u žalovaného ponechán. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Zbývá ještě námitka ohledně vytýkané právní vady. V tom směru jest pochybným, zda lze mluviti ve smyslu § 923 obč. zák. o neobyčejném břemenu ohledně koně a zda lze mluviti o nároku třetí osoby ve smyslu § 931 obč. zák. Jest totiž uvážiti ustanovení § 1 a 4 zákona ze dne 21. prosince 1912, čís. 235 ř. zák., dle něhož pro účely mobilisace jsou držitelé koní zavázáni, přenechati koně státu do vlastnictví za přiměřenou náhradu, a klasifikace koní děje se za tím účelem, aby byla vyšetřena výkonnost odvodních okresů. Jedná se tedy o povinnost, kterou zákon v obsáhlé míře stanoví pro všechny držitele koní, která jest výronem výsostního práva státu a o níž lze tedy pochybovati, zda jest to břemeno neobyčejné pokud se týče nárok třetí osoby. Nelze ani mluviti o lstivém zamlčení ve smyslu § 928 obč. zák., ježto žalobce sám o této vlastnosti koně nevěděl a žalovaný ani netvrdí, že se ho v tom směru dotazoval. Tolik jest jisto,, že žalovaný koně od doby převzetí nerušeně používá, jest obecně známo, že mu ani mobilisací v použití koně bráněno nebylo a že tedy nelze mluviti o vadě, která brání řádnému užívání ve smyslu § 932 obč. zák., a která by žalovaného opravňovala žádati zrušení kupní smlouvy, to tím méně, uváží-li se, že pro případ, kdyby mu kůň skutečně byl býval odebrán, byl by zaň dostal plnou peněžitou náhradu. Pokud snad žalovaný byl by oprávněn žádati zmírnění kupní ceny, žalovaný sám takového nároku číselně ani neuplatňoval. Nehledíc k tomu, byl však soudní dvůr toho náhledu, že by ani takový nárok oprávněn nebyl, protože strany a obzvláště žalovaný v době kupu s možností mobilisace a povolání koně ani nečítal a byla by tedy okolnost ta zůstala zajisté beze vlivu při stanovení kupní ceny. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: První soud nepochybil po stránce právní, uznav, že žalovaný nemůže odpírati zaplacení kupní ceny, protože prodaný kůň je koněm evidenčním a nepochybil dále prvý soud, že pro onu vlastnost koně nepřiznal žalovanému ani slevy z kupní ceny. Především, jest uvésti na pravou míru tvrzení žalovaného v prvé stolici, že mu byl kůň státem odebrán a přešel do vlastnictví státu. Dle údajů v odvolání а рак dle údajů žalovaného při odvolacím jednání předvedl sice žalovaný koně při mobilisaci v říjnu 1921 před odvodní komisi, tato koně odhadla na 11000 Kč, avšak neodebrala ho, nýbrž ho žalovanému dále ponechala. Nenastala tedy evikce koně. Okolnost, že kůň jest evidenčním, t. j. že žalovaný jako: jeho držitel má povinnosti, uvedené v zákoně ze dne 21. prosince 1912. čís. 235 ř. zák.. k nároku ze správy, zejména k nároku, který uplatňoval žalovaný, totiž na zrušení trhové smlouvy pokud se týče na sproštění povinnosti k zaplacení kupní ceny neopravňuje. Zákon v § 923 obč. zák. uznává nárok ze správy jak u vad fysických, tak právních pouze tehdy, jde-li o vady neobvyklé. Dále přiznává zákon v § 932 první věta obč. zák. nárok na zrušení smlouvy (sproštění závazku z ní) jen v tom případě, když je věc pro neobvyklé její vady k řádnému užívání nezpůsobilou a vady napraviti nelze. Nelze však říci, že, byl-li kůň při klasifikaci uznán k válečným službám za způsobilého a je podělen evidenčním lístkem, je to vadou neobvyklou. Zejména nelze to říci v tomto případě, kde jde o koně, koupeného v říjnu 1920. V té době následkem úbytku koní v poslední válce a při zvýšené potřebě koní u nově organisujícího se vojska československého bylo něčím obvyklým, když kůň zdravý, k práci schopný byl podělen evidenčním lístkem. Ostatně vzhledem k předpisům zákona o odvodu koní ze dne 21. prosince 1912, čís. 235 ř. zák. musilo vždycky u lepších koní býti počítáno s tím, že tyto koně mohou býti nebo jsou koňmi evidenčními. Proto také u sporného koně, když, soudě dle ceny 23000 Kč, byl to zřejmě kůň bezvadný, nebylo nic neobvyklého, že kůň byl podělen evidenčním lístkem. Dle toho nejde o neobvyklou právní vadu u koně a již z toho důvodu prvý soud zcela správně nepřistoupil na námitku žalovaného, že pro uvedenou vadu koně není povinen kupní cenu zaplatiti. Než, i kdyby nebylo obvyklou vadou, že je kůň podělen evidenčním lístkem, schází pro nárok žalovaného na sproštění povinnosti k zaplacení kupní ceny podmínka další, totiž ta, aby byl kůň pro onu vadu k řádnému používání nezpůsobilým. Že podělení koně evidenčním lístkem není řádnému užívání koně na újmu, plynul ze zákona o odvodu koní. Ustanovuje § 7 tohoto zákona, že kromě omezení, v zákoně vytčených, je držitel koně v nakládání s koněm úplně volným. Omezení, v zákoně uložená, řádnému používání nikterak nebrání. Nebrání řádnému používání povinnost držitele koně, ohlásiti všeliké změny, které nastanou ohledně držby koně, ohledně pobytu koně nebo ohledně nehod, které se koni přihodí a ho činí nezpůsobilým k vojenské službě. Řádnému používání evidenčního koně nebrání ani povinnost jeho majitele, předvésti ho při klasifikacích (§ 4 cit. zák.). Povolání evidenčního koně ke cvičením (§ 13) stává se jen výjimečně a může majitel dle § 13 býti této povinnosti sproštěn, vyžadují-li to jeho hospodářské poměry. Konečně povinnost, v případě mobilisace přenechati koně státu do vlastnictví (§ 1), také nebrání řádnému používání koně. Tato povinnost nastává jen zcela mimořádně, neboť mobilisace je zjevem zvlášť řídkým, a, než k ní dojde, může kůň se státi k válečné službě nezpůsobilým, nebo může býti z evidence propuštěn [§ 7 (5)]. O nemožnosti řádného použití evidenčního koně nelze tedy mluviti a námitka žalovaného, že není proto, že kůň je podělen evidenčním lístkem, povinen doplatiti kupní cenu, není oprávněna. Prvý soud neuznal zcela správně ani na snížení kupní ceny. Nehledě k tomu, že na snížení kupní ceny nemá kupitel nároku, nejde-li o vadu neobvyklou, a že dle názoru odvolacího soudu, jak shora uvedeno, není vadou neobvyklou, když je kůň podělen evidenčním lístkem, neuznal prvý soud na snížení kupní ceny za koně těž proto právem, že žalovaný tohoto nároku v prvé stolici neuplatňoval. Žalovaný uplatňoval zde toliko nárok na zrušení trhové smlouvy a sproštění ze závazků pro něho ze smlouvy vzniklých dle §§ 931 a 932 prvá věta obč. zák., v tom však není obsaženo též uplatňování nároku dle § 932 druhá věta obč. zák., totiž nároku na snížení kupní ceny. Tento nárok má jiný skutkový podklad, než nárok redhibiční, je též jiného obsahu a je tudíž nárokem, od redhibičního různým, a musí proto zvlášť býti uplatňován. Toho žalovaný v prve stolici, jak již řečeno·, neučinil a prvý soud proto ani nemohl (§ 405 c. ř. s.) na snížení kupní ceny uznati.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolání, opírající se o dovolací důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s. jest důvodným, neboť nelze zcela souhlasiti s právním názorem, který odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku projevuje v příčině okolnosti, že kůň stižen jest evidenční povinností dle zákona ze dne 21. prosince 1912, čís. 235 ř. zák. a v příčině právních účinků této okolnosti. Povinnost tato, která dočasného vlastníka koně zavazuje, by ho v případech mobilisace přenechal státu do vlastnictví za přiměřenou náhradu (§ 1, 6, 7 cit. zák.) jest zajisté vadou koně a to právní vadou, neboť, dojde-li k vyvlastnění, které si stát vydáním evidenčního listu zajišťuje pro, případ mobilisace, nastává případ, jenž se od evikce liší jenom potud,, že dočasný majitel koně pozbývá jeho vlastnictví ve prospěch státu za náhradu, předem stanovenou. Vada ta jest nesporně i vadou neobvyklou, a není případným úsudek soudu odvolacího, že žalovaný při koupi koně s touto okolností počítati mohl anebo počítati musil. Uvádí-li žalobce, že ani jemu tato okolnost známa nebyla, a brání-li se z té příčiny proti domněnce, že žalovanému této vady nezamlčel, nelze u žalovaného před- pokládati opak. V tomto případě ovšem nedošlo, jak bylo zjištěno, k vyvlastnění koně ani při mobilisaci, nařízené v říjnu 1921, kterou zákonem myšlený podnět k vyvlastnění skutečně nastal, neboť kůň byl žalovanému nadále ponechán ve vlastnictví a užívání. Přes to, že užívání koně pro žalovaného jako jeho majitele trvá posud, nepominula tím právní vada, z oné povinnosti plynoucí, neboť ku vyvlastnění koně, pokud povinnost ta trvá, může kdykoli později dojiti, udá-li se znova případ mobilisace. Závazek ten znamená tudíž zcela nepochybně podstatné zatížení volného vlastnictví, kterého žalovaný koupí koně dosíci zamýšlel, má nepříznivý vliv na prodejnost koně a důsledkem toho snižuje i jeho hodnotu a prodejní cenu. Nelze tedy souhlasiti s odůvodněním odvolacího soudu, pokud se v něm dle smyslu uvádí, že tím, že žalovaný koně dále nerušeně užívá, byly již odčiněny znehodnocující účinky této právní vady koně. Zákonodárný účel správy nese se k tomu, že při zcizení věci nebezpečí nepředvídaných nepříznivých okolností předmětu smlouvy se dotýkajících nese zcizitel. V tomto případě nebylo zjišťováno, zda právní vada, za niž žalobce jako zcizitel ručí (§§ 922, 923 obč. zák.) jest odstranitelná na př. v ten způsob, že by kůň byl dohodou s úřadem k tomu povolaným evidenčního závazku sproštěn. Přes to však lze i za předpokladu, že vada ta odstranitelná není, za to míti, že se nejedná o vadu takovou, která by dle § 932 obč. zák. odůvodňovala redhibici, neboť, trvá-li tou dobou užívání koně pro žalovaného celkem nerušeně dále a spočívá-li vada pouze v tom, že kůň může býti kdysi, až nastane případ mobilisace, žalovanému jako vlastníku koně vyvlastněn a že se v tomto případě, který ostatně třeba ani nastati nemusí, žalovanému dostane náhrady, lze vším právem mluviti o vadě, kterou nahraditi lze přiměřenou slevou úplaty, za kterou žalovaný koně do vlastnictví nabyl. Vadu tuto dlužno tedy pokládati toliko za vadu, která dle druhé věty § 932 obč. zák. odůvodňuje jen nárok na přiměřenou slevu. Obě předchozí stolice nárok ten žalovanému odpírají z té příčiny, že ho v první stolici výslovně neuplatnil. I když souhlasiti jest s názorem, že je nutno, by žalovaný, uplatňuje námitku ze správy, i výslovně uvedl, který z obou v § 932 obč. zák. naznačených nároků v obraně proti žalobnímu nároku vznáší, nelze přehlédnouti, že v jednacím protokolu ze dne 5. listopadu 1921, kdy námitka ta vznesena byla, není vůbec obsaženo, který z těchto nároků žalovaný z namítané právní vady činí. Důsledkem toho bylo na procesním soudu, aby dotazovacím právem, jež předsedovi senátu dle předpisů §§ 180 a 182 c. ř. s. uloženo jest, žalovaného; k určitému vyjádření v tom směru pohnul. Ježto se tak nestalo, nelze zamítací důvod nižších stolic po této stránce uznati oprávněným, a, ježto dle toho jest doplniti řízení sporné, jež důsledkem tohoto nesprávného právního, názoru zůstalo neúplným, bylo uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 1981. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1006-1009.