NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 2

Čís. 843.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Bylo-li předmětu potřeby nabyto buď vůbec bezplatně nebo za cenu mimořádně nízkou, nejsou při dalším prodeji pro posouzení přemrštěnosti ceny rozhodný nabývací náklady, nýbrž v zásadě průměrné ceny trhové.
Přemrštěnost ceny, požadované za předmět potřeby jeho zlodějem.
(Rozh. ze dne 11. května 1922, Kr II 279/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního soudu u krajského soudu v Olomouci ze dne 24. února 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem předražování dle § 7 odstavec třetí zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nelze sice souhlasiti s názorem stížnosti, že další obchodování předměty potřeby, jichž nabyto bylo krádeží, neb jinou cestou trestnou, nemůže býti předmětem dalšího trestního stihání pachatelů deliktu majetkového pro překročení předpisů lichevního zákona. Předmět potřeby nepřestává býti jím proto, že byl majiteli odcizen, zákon lichevní, mluvě o předmětech potřeby, nerozlišuje mezi předměty potřeby poctivě a nepoctivě nabytými. Naproti tomu nelze však přisvědčiti stanovisku rozsudku, že okolnost, že obžalovaní nabyli předmětu potřeby, o nějž tuto jde, způsobem, jenž vedl též ku jich stihání pro podílnictví na krádeži, jest s hlediska předražování dle § 7 lichevního zákona při dalším jich prodeji bezvýznamnou. Právě toto ve své všeobecnosti nesprávné stanovisko vedlo v tomto případě k tomu, že soud i v otázce viny dle § 7 lichevního zákona dospěl ku nesprávnému výsledku, jak mu zmateční stížnost z důvodu § 281 čís. 9 a) tr. ř. právem vytýká. Rozsudek vzal totiž za podklad svého výroku o zřejmé přemrštěnosti ceny, požadované obžalovanými při dalším prodeji plátna, koupí od zlodějů na sebe převedeného, výhradně rozpjetí mezi touto cenou a cenou, za niž obžalovaní plátna od zlodějů nabyli. Jelikož pak rozpjetí toto, tvořící zároveň zisk obžalovaných, bylo ovšem velmi značné, uznal též požadovanou cenu za cenu zřejmě přemrštěnou. Než i když ovšem za okolností normálních výše ceny nabývací tvoří způsobilé měřítko pro přiměřenost ceny prodejní, není tomu tak tenkráte, kdy zboží nabyto bylo trestným činem. Zde o ceně nákupní v obchodním smyslu nemůže vůbec býti řeči, jelikož pro její výši směrodatnými nebyly náklady výrobní neb poměry trhové. Právem poukazuje stížnost na to, že by dle zásady, v rozsudku vyslovené, musil býti stihán pro předražování každý zloděj, jenž by předměty bez jakýchkoli nákladů nabyté vůbec hleděl zpeněžiti. Podobně má se však věc s nabytím předmětů trestným nákupem od zloděje; ani zde nebývá peníz, placený zloději, v nižádném poměru ku vnitřní ceně předmětu. Proto pochybeným jest stanovisko lichevního soudu, jenž uznal obžalované vinnými přečinem dle § 7 lichevního zákona, poněvadž rozpjetí mezi tím, co bylo zloději placeno, a tím, co při dalším prodeji bylo utrženo 2000 K přesahovalo. Lichevní zákon v § 7 nečiní braní nepřiměřeného zisku podkladem skutkové podstaty, nýbrž požadování zřejmě přemrštěné ceny. A byť i za normálních okolností přemrštěný zisk činil i prodejní cenu přemrštěnou, není tomu tak tam, kde prodaného předmětu následkem nahodilých okolností nabyto bylo vůbec bezplatně nebo za cenu nepřiměřeně nízkou. Zde nutno vzíti za měřítko zřejmé přemrštěnosti požadované ceny nikoli náklady nabývací, jichž po případě vůbec nebylo, nýbrž průměrné ceny trhové, pokud nejsou snad výsledkem obchodní činnosti předražovací neb jinak nezákonité. Rozsudek odsuzující, jenž v tomto případě okolností těch nedbal, jest, jak zmateční stížnost právem vytýká, právně pochybeným.

Citace:

č. 843. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 280-281.