NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 1461.

Přípustnost pořadu práva, domáháno-li se ze soukromoprávního důvodu vydání věcí, věnovaných veřejné bohoslužbě (res sacrae).
(Rozh. ze dne 31. ledna 1932, R II 20/22.)
Žalující obec jako knihovní vlastnice kaple domáhala se na žalovaném vydání klíče od kaple, jakož i různých věcí, věnovaných bohoslužbě (obrazů, pokrývek atd.), jež žalovaný před vymalováním kaple z ní odstranil a zdráhal se vrátiti. Soud prvé stolice k námitce žalovaného odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva. Důvody: Jest zjištěno, že s povolením příslušných činitelů mohly se v kapli konati ročně dvě mše svaté a že k účelu tomu byla kaple posvěcena. Stává se tedy kaple objektem veřejnoprávním a jest sama i všechny předměty v ní vyloučeny ze soukromoprávního obchodu. Spory ohledně kaple samé nebo předmětu, v ní umístěných, jest tedy posuzovati se stanoviska práva veřejného a není soud příslušným o nich rozhodovati, nýbrž patří všechny takovéto spory na pořad práva veřejného. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Se základním názorem napadeného usnesení nelze souhlasiti. Věnují-li se předměty veřejné bohoslužbě, nepozbývají tím způsobilosti, býti předmětem práva soukromého. Mohou i nadále býti ve vlastnictví jednotlivců nebo právnických osob. Jsou přes toto věnování předmětem vydržení, zcizení a zatížení ve smyslu soukromého práva. Pokud toto věnování k účelům bohoslužebným trvá, jest ovšem toto vlastnické právo obmezeno. Neboť i vlastník předmětů musí dbáti právních následků, plynoucích z takového věnování, pokud tento závazek není zrušen. Že by tyto předměty takovýmto věnováním staly se výlučným předmětem práva veřejného, není platnými zákony odůvodněno. Zvýšená právní ochrana, již těmto předmětům zákonodárství zaručuje (§§ 174, 175, 122 tr. zák., §§ 15, 250 ex. ř.), neznamená, že věci ty jsou výlučně předmětem práva veřejného. Spory o vydání těchto věcí z důvodů práva soukromého náležejí proto před soudy. (Srovnej: Mischler-Ulbrich Staatswörterbuch II. 117, III. 791, Randa: Právo vlastnické, str. 52, poznámka 36, Ehrenzweig system I. str. 204, Gierke: Deutsches Privatrecht II. str. 32 a zejména Pražák: Spory o příslušnost II. str. 103).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle § 38 odstavec druhý zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. zák., rozhoduje soud o soukromoprávních poměrech ku jmění zádušnímu. Když zákon v odstavci prvém mluví všeobecně o jmění církevním, zde pak rozeznává zádušní a obroční, jest jasno, že pod zádušním zahrnuje všecko ostatní jmění církevní, t. j. všecko vyjma obroční, tedy jak věci svaté (res sacrae), t. j. věci sloužící přímo k výkonům bohoslužebným, tak jmění fabriční (bona fabricae), t. j. statky, jichž výtěžek určen jest k tomu, aby se z něho hradil náklad na výkony bohoslužebné. Zde jde o věci svaté. Soud tedy příslušným jest. Že se žádá nikoli za uznání vlastnictví obce, nýbrž přímo za vydání věcí, nevadí, neboť nárok na vydání opřen jest v žalobním ději o vlastnictví obce a je to v žalobním žádání tedy jen výpustka. Vskutku tedy uplatňuje se nárok vlastnický a jeho důsledek, na nějž ostatně sám § 366 obč. zák. žalobu vlastnickou co do žádání omezuje. Obec nepraví, jakým způsobem chce věcí těch užívati, dokonce ne, že jich chce užívati způsobem, jejich náboženskému účelu odporujícím, dále žaluje také žalovaného jako soukromníka, nikoli jako strážce církevních zájmů, i jsou proto vývody stížnosti, že když se žádá o vydání věcí, žádá se prý o užívání jich, což prý je nepřípustné, když věci věnovány jsou náboženskému účelu, docela nepřípadny.

Citace:

č. 1461. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 118-119.