NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 12852.

Samospráva obecní: * Zodpovědnost obce za policejně bezvadný stav veřejného chodníku (§ 37 obec. zříz. čes.) není vyloučena tím, že tento chodník nebyl dosud obcí podle § 92 stav. řádu pro Čechy převzat.
(Nález z 8. dubna 1937 č. 12091/37.)
Věc: Městská obec Kadaň proti rozh. zem. úřadu v Praze z 11. června 1934 o náhradě škody podle § 37 obec. zříz.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání stěžující si obce z výměru okr. úřadu v Kadani ze 6. března 1933, jímž bylo uznáno, že jmenovaná obec je podle § 37 obec. zříz. povinna nahraditi zúč. Bertě L. škodu, kterou utrpěla 15. srpna 1932 tím, že na vadném chodníku před domem čp. 182 v Kadani uklouzla a těžce se zranila.
Jednaje o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí vycházel soud z těchto úvah:
Žal. úřad vychází po stránce právní z názoru, že chodník je součástí obecních komunikací po rozumu § 28 obec. zříz. a že proto od té chvíle, kdy je fakticky ponechán obecnému užívání, náleží jedině obci povinnost starati se o snadnost a bezpečnost provozu na něm; okolnost, kdo je ve smyslu § 92 stav. řádu povinen nésti náklad na jeho udržování, je pro existenci oné policejní povinnosti obce, založené samostatně v §§ 28 a 37 obec. zříz., irelevantní. Stížnost nepopírá, že chodník ponechaný obecnému užívání je součástí veřejných komunikací a že se zásadně na něj vztahuje povinnost obce, starati se o bezpečnou a snadnou chůzi na něm po rozumu § 28 obec. zříz. se sankcí § 37 obec. zříz., má však zato, že tato zásada je modifikována ustanovením § 92 stav. řádu, které potud, pokud ukládá povinnost udržovati chodník majiteli domu, v tomto rozsahu časovém vylučuje odpovědnost obce za škody způsobené závadným stavem chodníku. S tímto názorem stížnosti nelze souhlasiti.
Paragraf 37 obec. zříz. ukládá obci ručení za škody způsobené zanedbáním povinností jejích v oboru místní policie. Podle § 28 bodu 3 obec. zříz. náleží obci v oboru místní policie nejen (ve smyslu terminologie z let šedesátých — viz Boh. A 10973/33) péče o udržování obecních komunikací, nýbrž i péče o bezpečnost a snadnost provozu na (veřejných) cestách vůbec. Je tedy tato místně-policejní povinnost obce zcela nezávislá na tom, kdo — zda obec či někdo jiný — je povinen tu kterou veřejnou komunikaci udržovati, a vztahuje se tedy i na chodníky tvořící součást veřejných komunikací, bez ohledu na to, zda povinnost udržovati chodník postihuje podle § 92 stav. řádu obec či ještě majitele domu. Poněvadž pak ručení uložené obci § 37 má svůj důvod v zanedbání povinností místně-policejních a nikoli v tom, že obec je povinna tu kterou komunikaci udržovati, je okolnost, koho podle § 92 stav. řádu postihuje povinnost chodník udržovati, irelevantní i pro otázku ručení obce podle § 37. Zda z titulu udržovací povinnosti, uložené § 92 stav. řádu majiteli domu, postihovala by odpovědnost za škody způsobené vadným stavem chodníku vedle obce snad také majitele domu, nemohl nss zkoumati, neboť tato otázka spadala by do kompetence řádných soudů (Boh. A 5529/26, 6603/27). Žal. úřad shledává zanedbání místně-policejní povinnosti obce, zakládající její ručení podle § 37 obec. zříz., v tom, že se nepostarala o odstranění závad ohrožujících snadnost a bezpečnost chůze na zmíněném chodníků příslušným policejním příkazem, vlastníku domu vydaným, a případným exekučním jeho provedením. Proti tomuto názoru stížnost brojí jenom poukazujíc na jeho důsledky, po jejím názoru nemožné. Poukazuje tu stížnost na to, že by obec ručila i za škodu způsobenou positivním jednáním jednotlivců, příčícím se policejním předpisům, což prý není možno přijmouti. K tomu dlužno však poznamenati, že obec skutečně takové ručení postihuje, ovšem předpokládajíc, že zanedbala nějakou povinnost jí uloženou v oboru místní policie, aby takovým jednáním svými policejními prostředky čelila. Ustanovení § 37 odst. 1 věta 2 nesvědčí proti tomuto názoru, nýbrž naopak názor ten jen potvrzuje, neboť ze slova »zejména«, uvozujícího onu druhou větu, je patrno, že zákonodárce nepokládá případ druhé věty za výjimku, nýbrž jen za důsledek všeobecné normy věty prvé, který uznal za nutno zvlášť uvésti, poněvadž v tomto druhém případu je ručení obce vyloučeno, byl-li zjištěn pachatel. Pokud pak stížnost poukazuje na obtíže vyvolané tím, že není normy, jak škodu rozvrhnouti mezi obec a pachatele, stačí odkázati na to, co řečeno k obdobné námitce shora.

Citace:

Č. 12852. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 480-482.