NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 5141.

Zákonný požadavek »za účelem soutěže« znamená jen, že jednání pachatelovo směřuje k tomu, by posice zlehčovaného podniku byla v soutěži seslabena, a že zlehčovací údaje byly k tomu i způsobilé; soutěžitel může tento účel sledovati i pravdivými i nepravdivými údaji zlehčovacího rázu, odpovídá však z přečinu § 27 zák. čís. 111/1927 jen při vědomé nepravdivosti údajů. Meze dovolené kritiky; případ, označen-li kdo všeobecně za »hudlaře a mazala s ohledem na vadnost jen jedné jeho práce.
(Rozh. ze dne 27. listopadu 1934, Zm I 278/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 28. prosince 1933, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 2 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro přečin zlehčování podle § 27 zákona čís. 111/1927 sb. z. a n. a pro přestupek podle § 491, 496 tr. z., pokud čelila proti rozsudkovému výroku, jímž byl obžalovaný zproštěn z obžaloby pro přečin zlehčování podle § 27 zák. č. 111/27 sb. z. a n. Vyhověl jí však, pokud čelila proti rozsudkovému výroku, jímž byl obžalovaný zproštěn z obžaloby pro přestupek podle §§ 491, 496 tr. zák., rozsudek zrušil v tomto výroku a věc přikázal příslušnému nyní okresnímu soudu, by jí v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti nelze přiznati úspěch, pokud s hlediska důvodů zmatečnosti podle § 281 čís. 3, 4, 5, 9 b) tr. ř. napadá zprošťující nález v příčině přečinu podle § 27 zák. proti nekalé soutěži. Především budiž podotknuto, že zmateční stížnost vytýkajíc nepřipuštění důkazů soukromým žalobcem nabízených, uplatňuje důvod zmatku podle čís. 4 (nesprávně i podle čís. 3) bez zákonného předpokladu, protože zástupce soukromého obžalobce si nevyhradil po zamítnutí průvodních návrhů zmateční stížnost (§ 281 posl. odst. tr. ř.).
Zprošťující výrok opírá se, pokud jde o přečin § 27 zák. proti nekalé soutěži, mimo jiné o rozsudkový závěr, že si obžalovaný nebyl vědom nepravdivosti stíhaných údajů. Rozsudek skutkově předpokládá, že soukromý obžalobce provedl práci mu svěřenou neodborně a chybně a že obžalovaný hanil tuto práci a použil výroků, o něž jde. Rozsudek opírá tato zjištění o různé svědecké výpovědi, a neprávem uplatňuje stížnost výtkou, že tato zjištění nemají ve spisech opory, zřejmým poukazem zmatek nedostatku důvodů podle čís. 5. Rovněž tu nejde o spisový odpir, kdyžtě stížnost sama nedoličuje, že rozsudek nesprávné cituje obsah soudních protokolů a listin u spisů uložených. Pod rouškou těchto zmatků brojí jen stížnost nedovoleně proti soudcovskému hodnocení důkazů (§ 258 odst. 2 tr. ř.).
Stížnost sice nedoličuje — zřejmě po objektivní stránce —, že ani domnělá chyba soukromého žalobce ještě neopravňovala obžalovaného k tomu, by již označil soukroimého obžalobce za hudlaře a mazala (Pfuscher und Schmierer«), napadá však směrodatný rozsudkový závěr, že si obžalovaný nebyl po této stránce vědom nepravdivosti svého výroku, jen (v ten způsob, že urážky směřující proti soutěžiteli byly úmyslně proneseny před zaměstnavatelem, tudíž za účelem soutěže, takže prý soud neprávem předpokládá, že si obžalovaný nebyl vědom nepravdivosti výroků. Tu je stížnost, ať má na myslí zmatek nedostatku důvodů neb logického odporu, na scestí, neboť i kdyby byl obžalovaný skutečně jednal za účelem soutěže a kdyby byl nalézací soud tuto náležitost skutkové podstaty vyloučil neprávem, nebylo by tím vyloučeno, že obžalovaný pokládal výroky za pravdivé. Závěry, o něž jde, se nevylučují, 'neboť zákonný požadavek »za účelem soutěže« znamená jen, že jednání pachatelovo směřuje k tomu, by posice zlehčovaného podniku byla v soutěži seslabena a že údaje ty byly k tomu i způsobilé. Soutěžitel může tento účel sledovati jak pravdivými, tak i nepravdivými údaji zlehčujícího rázu, odpovídá však z uvedeného přečinu jen při vědomé nepradivosti údajů. Musí-li se takto stížnost, pokud napadá rozsudkový výrok, že si obžalovaný nebyl vědom nepravdivosti stíhaných výroků, minouti cíle, netřeba se již zabývati vývody, jimiž brojí proti dalšímu rozsudkovému výroku, že obžalovaný ani nejednal za účelem soutěže, a bylo proto stížnost, pokud jde o přečin zlehčování, jako podle zákona a tím vůbec neprovedenou, pokud se týče neodůvodněnou podle § 288 odst. 1 tr. ř. zamítnouti.
Stížnost je však v právu, pokud napadá rozsudkový výrok, jímž byl obžalovaný též zproštěn z obžaloby pro přestupek proti bezpečnosti cti. Aniž rozsudek vůbec zkoumá, kterému z trestních ustanovení zabezpečujících ochranu cti by bylo stíhané výroky objektivně podřaditi, odůvodňuje rozsudek zprošťující nález v ten způsob, že stíhaná slova byla, hledíc k tomu, co bylo o dotčené práci soukromého obžalobce zjištěno, jen výrazem oprávněné kritiky a že proto a se zřetelem k tehdejšímu rozčilení obžalovaného nutno v těchto slovech spatřovati výrok pouhé nevole, takže tu chybí jak animus injuriandii, tak nedbalost.
Odůvodnění to po právní stránce neobstojí. Předpokládaje oprávněnou kritiku, rozsudek zřejmě nechce se snad dovolávati ustanovení § 6 odst. 1 zák. čís. 108/33 sb. z. a n., vždyť ani nenaznačuje, že by tu byly opodstatněny zvláštní náležitosti tohoto místa zákona, nýbrž chce asi jen vyjádřiti, že obsah stíhaného tvrzení se kryje celkem s tím, co podle výsledků průvodního řízení vyšlo na jevo v příčině skutkového děje, o nějž jde. Tu však stížnost poukazuje právem k tomu, že podle rozsudkových zjištění byla předpokládána jen vadnost jedné práce soukromého obžalobce, že však obžalovaný hanil nejen tuto práci, nýbrž i soukromého žalobce samého, nazývaje ho všeobecně hudlařem a mazalem (»Pfuscher und Schmierer«).
Zda se i v tomto všeobecném směru podařil obžalovanému důkaz pravdy neb aspoň omluvitelného omylu, rozsudek vůbec nezkoumal. Které jiné ustanovení zákona má rozsudek na mysli, pokud tu shledává jen výraz oprávněné kritiky, nelze z rozhodovacích důvodů poznati, zvláště když volnost kritiky, pokud nejde o věcné posuzování výkonů v § 6 odst. 1 zák. čís. 106/33 sb. z. a n. vytčených, jest obmezena ustanoveními trestního zákona a úmysl kritisovati vůbec nevylučuje skutkovou podstatu deliktu proti bezpečnosti cti, jakmile obsah kritiky dodává jí rázu urážlivého (rozh. čís. 2186 sb. n. s.). Jinými slovy: i právo kritiky je sice složkou veřejného života a je též zaručeno v § 117 ústavní listiny, leč pokud nejde o případ § 6 odst. 1 zák. čís, 108/33 sb. z, a n., kde přicházejí v úvahu zvláštní meze kritiky tam vytčené, je v každém případě zkoumati, zda kritika nevybočuje z mezí vytýčených předpisy o ochraně cti, zda se nedotýká obsahem a formou mravních kvalit napadeného, zda nenabývá takového rázu hanlivého a sesměšňujícího, že se tím dotčený snižuje v úctě a vážnosti (rozh. čís. 4143 sb. n. s.). S tohoto hlediska měl nalézací soud zkoumati, zda a proč obžalovaný ještě zůstal v mezích dovolené kritiky, pokud hledě k ojedinělému případu označil soukromého obžalobce za hudlaře a mazala a projevil takto hanlivý úsudek o jeho osobnosti vůbec, pokud se osobnost ta zračí ve vykonávání jeho řemesla a povolání.
Odůvodnění rozsudku je právě tak vadné, pokud uvedeným již způsobem vylučuje subjektivni stránku trestné skutkové podstaty; jeť především zásadou v judikatuře a literatuře všeobecně uznanou, že tam, kde je předmětem útoku na čest obvinění ze skutečnosti, jež může uraženého vydati v opovržení nebo snížiti v obecném mínění, nevyžaduje se úmysl na cti urážeti (animus iniuriandi), nýbrž stačí vědomí pachatelovo, že se cti jiné osoby dotýká způsobem v dotčených ustanoveních zákona označeným.
Pokud rozsudek vylučuje i nedbalost, je těžko poznati, k čemu tato úvaha směřuje. Má-li snad na mysli, že se obžalovanému podařil důkaz po rozumu § 491 odst. 2 tr. zák., pokud se týče důkaz omluvitelného omylu podle § 6 odst. 2 b) zákona čís. 108/33 sb, z. a n., nelze tento výrok přezkoumati, poněvadž se rozsudek vůbec nezabývá jednotlivými zákonnými náležitostmi tohoto důvodu trestnost vylučujícího. Zejména tu nepřiléhá poukaz rozsudku k rozčilení obžalovaného, jež by bylo jen při vyměření trestu hodnotiti jako okolnost polehčující (§ 264 e) tr. zák.).
Když tedy napadený rozsudek, předpokládaje oprávněnou kritiku a nepředpokládaje subjektivní skutkovou podstatu trestného útoku na čest soukromého žalobce, zprostil obžalovaného též z obžaloby pro přestupek §§ 491, 496 tr. zák., aniž vycházel s právních hledisek svrchu uvedených, trpí rozsudek stížností uplatňovaným zmatkem podle § 281 čís. 9 a), pokud se týče 9 b) tr. ř. a bylo proto zmateční stížnosti v uvedeném rozsahu vyhověti, rozsudek částečně zrušiti a věc příslušnému nyní okresnímu soudu ve Vildštejně poukázati k opětnému projednání a rozhodnutí, při čemž bude v novém řízení třeba dbáti přechodných ustanovení § 41 zák. čís. 108/33 sb. z. a n.

Citace:

Čís. 5141. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 450-453.