Čís. 13642.


Sociální pojištění (zákon ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n.).
Zaměstnanci lze dáti výpověď (§ 155 zákona) v době, kdy byl léčen
nikoliv z příkazu Ústřední sociální pojišťovny, nýbrž jen z příkazu Zemědělské nemocenské pojišťovny.
(Rozh. ze dne 13. června 1934, Rv II 767/33.)
Žalobce byl hospodářským dozorcem u žalované akciové společnosti. Dne 14. července 1932 žalobce onemocněl a byl léčen z příkazu Zemědělské nemocenské pojišťovny nejprve v nemocnici a potom v lázních. Za léčení dostal žalobce dne 21. července 1932 od žalované výpověď k 1. září 1932. V žalobě, jíž se domáhal žalobce na žalované zaplacení mzdy za 5 měsíců a náhrady za deputát, uváděl žalobce, že výpověď nepřijal, poněvadž jednak nebyla šestinedělní, jednak neodpovídala zákonu, protože v době nemoci výpověď dána býti nemůže, že se proto dne 19. října 1932 po uzdravení žalobce hlásil opět do práce u žalovaného cukrovaru, nebyl však přijat. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Co se týče otázky, zda byla výpověď dána pravoplatně, jest k ní podle názoru soudu přisvědčiti, ježto ustanovení zákona ze dne 9. října 1924 čís. 221 sb. z. a n. v § 155 jen uvádí, že pojištěnci, jenž bude podroben léčebné péči ve smyslu § 154, nesmí býti dána za léčení nebo z důvodu tohoto léčení zaměstnavatelem výpověď ze služebního poměru. V § 154 jest však jen řeč o léčebné péči Ústřední sociální pojišťovny, nikoliv jiných nemocenských pojišťoven. K úplnému vyjasnění věci soud učinil dotaz na Zemědělskou nemocenskou pojišťovnu, která sdělila dne 8. března 1933, že žalobce v roce 1932 byl tamní pojišťovnou léčen a podporován, tedy nikoliv Ústřední sociální pojišťovnou. Ostatně Zemědělská nemocenská pojišťovna v Přerově sděluje, že žalobce jako pojištěnec pensijní podle zákona ze dne 1. července 1926 čís. 117 sb. z. a n. jest pojištěn pro případ invalidity u pensijního ústavu průmyslu cukrovarnického v Praze nikoliv u Ústřední sociální pojišťovny. Ustanovení § 155 zák. č. 221/24 nemá tedy u žalobce místa, takže výpověď mu mohla býti dána pravoplatně. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolatel má za to, že mu po dobu jeho nemoci nemohla vůbec býti dána výpověď vzhledem k ustanovení zákona čís. 221/1924 sb. z. a n. Leč neprávem. Podle § 155 zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n., nesmí pojištěnci, jenž bude podroben léčebné péči ve smyslu § 154, po dobu léčení nebo z důvodu tohoto léčení zaměstnavatelem býti dána výpověď ze služebního poměru. Jak jest uvedeno v nadpisu k § 154 a jak plyne z celého obsahu tohoto paragrafu, jde v § 154 o léčebnou péči Ústřední sociální pojišťovny. V souzeném případě byl žalobce podle přípisu zemědělské nemocenské pojišťovny v Přerově ze dne 8. března 1933 léčen od 14. července do 25. srpna 1932, tudíž i v době výpovědi (21. července 1932), ve veřejné nemocnici v Přerově, avšak nikoliv z příkazu Ústřední sociální pojišťovny, nýbrž jen z příkazu Zemědělské nemocenské pojišťovny v Pře- rově. Nelze tu proto použíti ustanovení § 155 zák. čís. 221/1924 sb. z. a n., jak správně dovodil již prvý soud. Pro úplnost se dodává, že by tu nebylo lze použíti ani ustanovení § 55 zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n., jehož se ostatně žalobce vůbec nedovolával.
Citace:
Čís. 13642.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 723-725.