Čís. 17396

K omezení závazku k náhradě škody na tu její část, která je přiměřená účasti provozu jedné z osob, odpovědných za škodu, vzniklou třetí osobě střetnutím se několika povinně odpovědných provozů (§ 48, odst. 4 zák. č. 81/1935 Sb. z. a n.) lze přikročiti jen na základě výslovného návrhu žalovaných učiněného již v prvé stolici.
V jednání omezeném na právní důvod žalobního nároku, lze řečený návrh učiniti jen do ukončení řízení o žalobním důvodu.
(Rozh. ze dne 29. září 1939, Rv I 553/39.) Při srážce auta (řízeného Jiřím G.), v němž jela žalobkyně, s protijedoucím autem patřícím žalovanému Otovi K. a řízeným žalovaným Janem D. byla žalobkyně poraněna. Tvrdíc, že nehodu zavinil Jan D., který jel neopatrně, bez světel a příliš rychle, ač bylo nepříznivé počasí (sněžilo), domáhá se žalobkyně na žalovaných náhrady způsobené jí škody. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby a přednesli, že nehodu zavinil Jiří G. tím, že předjížděl bez výstražného znamení stojící autobus za husté mlhy a sněžení a při tom vjel neosvětleným vozem do protisměru a narazil na vůz žalovaných, stojící již po zabrzdění na své levé straně u příkopu. Podle tvrzení žalovaných jel vůz, v němž jela žalobkyně, rychle, naproti tomu vůz jejich nejvýše 15 km rychlostí po své levé straně, byl osvětlen a dával před příjezdem k autobusu výstražné znamení. Nižší soudy uznaly žalobní nárok jednou polovinou po právu, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Žalobkyně vytýká, že prvý soud posoudil nesprávně věc, když použil analogie § 1304 obč. zák., poněvadž tohoto ustanovení nelze použíti analogicky, a dovozuje, že bylo použíti ustanovení § 45, odst. 1 a 4 autom. zák. a § 1302 obč. zák. Dále vytýká, že prvý soud dovolávaje se § 48 autom. zák., měl na mysli jeho odst. 4, že ho ale nesprávně použil, když žalovaní nenavrhli, aby jejich závazek k náhradě škody byl omezen jen na tu poměrnou část škody, která je přiměřená účasti jejich provozu na způsobené škodě vzhledem na účast povinně odpovědných provozů ostatních a když v tom směru žalovaní ani nepřednesli žádných skutkových okolností, z nichž by plynulo spoluzavinění další osoby provozně odpovědné, t. j. v daném případě Jiřího G. Těmto vývodům nelze přisvědčiti. Jde o žalobu osoby třetí, vznesenou podle § 48, odst. 4 aut. zák., podle něhož mohou třetí osoby, které utrpěly škodu z události, jež nastala střetnutím se povinně odpovědných provozů, uplatňovati své nároky na náhradu proti každé z těchto provozů odpovědné osobě podle předpisů, platných o její odpovědnosti. Žalobkyně uplatňuje své nároky toliko proti žalovaným (řidiči a majiteli auta), kteří odpovídají žalobkyni podle předpisů automob. zákona. Není potřebí zkoumati otázku, zda Jiří G. odpovídá žalobkyni dle předpisů automobilového či občanského zákona. Žalobkyně také ani netvrdila, že byla v autu G. dopravována úplatně či bezplatně. Žalovaní v žalobní odpovědi tvrdili, že nehodu zavinil výlučně Jiří G., přednesli také skutkové okolnosti, zavinění jeho doličující a navrhli proto zamítnutí žaloby uplatňujíce, že sami nemají na nehodě viny. V tomto jejich přednesu jest obsažen dle zásady »minus in maiori continetur« návrh žalovaných dle § 48, odst. 4, druhá věta automob. zák., aby jejich závazek k náhradě škody byl omezen na tu poměrnou část škody, která je přiměřená účasti jejich provozu na způsobené škodě vzhledem k účasti povinně odpovědných provozů ostatních. Správně proto prvý soud uznal jen na poměrnou část nároků žalobkyně proti žalovaným dle § 48, odst. 4, druhá věta automob. zák.
Nejvyšší soud uznal žalobní nárok důvodem zcela po právu. Důvody:
Odvolací soud v důvodech napadeného rozsudku vychází z právního názoru, že žalovaní v žalobní odpovědi tvrdili, že nehodu zavinil výlučně Jiří G. a že přednesli skutkové okolnosti doličující jeho zavinění a že, když navrhli zamítnutí žaloby, že jest v tomto přednesu obsažen podle zásady »minuis in maiori continetur« návrh žalovaných podle ustanovení § 48, odst. 4 zák. o motor. vozidlech čís. 81/1935 Sb. z. a n. S tímto právním názorem nelze souhlasiti. V rozhodnutí čís. 12333 Sb. n. s. bylo sice vysloveno, že žalovaný řidič v takovém případě se zprostí povinností k náhradě škody, když dokáže, že škodná událost vznikla výlučně z právního důvodu (z provozu), nebo ze skutkového základu týkajícího se jen druhého ze zákona ručícího provozu. Bylo to dovozováno z poslední věty § 3, odst. 4 zákona čís. 162/1908 ř. z., kde bylo stanoveno, že více osob, proti nimž jest odůvodněn náhradní nárok, ručí rukou společnou a nerozdílnou. Ale tato věta byla v § 48, odst. 4 zák. čís. 81/1935 Sb. z. a n. vypuštěna a byla nahrazena předpisem o možnosti domáhati se omezení závazku na tu přiměřenou část škody, která jest přiměřená účastí provozu odpovědné osoby na způsobení škody vzhledem k účasti povinně odpovědných provozů ostatních. K takovému omezení bylo by lze přikročiti jen na základě výslovného návrhu (arg. slova může se domáhati) žalovaných, který by musil býti uplatněn již v první stolici až do ukončení řízení o právním důvodu. V souzené věci žalovaní takový návrh neučinili a nelze proto jejich závazek v naznačeném směru omeziti. Bylo proto uznáno, že zažalovaný nárok jest proti žalovaným zcela po právu.

Citace:

č. 17396. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 477-479.