Čís. 1755.
Zákon ze dne 19. ledna 1922, čís. 29 sb. z. a n. (o zřízení likvidátora pro rozvrh bavlny a bavlněné příze, zakoupené na státem
zaručený úvěr) nezrušil kupních smluv, uzavřených před jeho platností družstvem, a nevyloučil pořadu práva pro spory, zahájené družstvem, by splněny byly nároky z takovýchto smluv.
(Rozh. ze dne 4. července 1922, R I 765/22.)
Nákupní a prodejní družstvo čsl. přádelen bavlny zap. spol. s ruč. obm. v Praze, domáhalo se žalobou podanou dne 31. srpna 1921 zaplacení kupní ceny za 36 kg bavlněné příze, jež přikázalo žalované firmě t. zv. vnuceným rozdílem ku zpracování a dalšímu zcizení podle nař. vlády ze dne 12. října 1920, čís. 566 sb. z. a n. Žalovaná vznesla po vydání zákona ze dne 19. ledna 1922, čís. 29 sb. z. a n. námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Za sporu byl vydán zákon, ze dne 19. ledna 1922,
čís. 29 sb. z. a n., jímž byl ministr obchodu zmocněn, aby žalující straně ustanovil vnuceného likvidátora za účelem provedení likvidace bavlny a bavlněné příze (§ 1) a jímž bylo nařízeno (§ 3), že tento likvidátor má zastaviti dosavadní likvidační kroky, žalobkyní podniknuté a že provede volný rozprodej zbývajících zásob. Podle toho zákona stalo se tedy další dobývání vnucených kupních cen z dřívějších rozdílů nepřípustno a bylo by tedy žalobu i z toho důvodu ve smyslu § 879 první věta obč. zák. zamítnouti. Poněvadž však uvedený zákon nařizuje, že vnucený likvidátor provede konečný rozvrh ukládacími platebními příkazy, proti nimž přísluší jako právní prostředek pouze rekurs k ministerstvu obchodu (§ 8), nutno za to míti, že vymáhání kupních cen za
bavlněnou přízi, nepocházejících z volného rozprodeje likvidátora, tedy vnucených nepatří již na pořad práva. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Podle přednesu žalující
strany zakoupila žalovaná od žalujícího družstva v únoru 1921 asi 36 kg bavlněné příze za cenu, stanovenou čsl. kontrolním syndikátem průmyslu bavlnářského pro tak zvaný »nucený rozdíleč«, odpírá však nyní převzíti zboží a zaplatiti splatnou již trhovou cenu. Žalovaná doznává, že k trhové smlouvě došlo, tvrdíc jen, že uvolila se převzíti přidělenou
jí přízi pouze pod tlakem vynuceného rozdíleče, by se uvarovala větší škody. Jde tedy o smlouvu soukromoprávní, k níž vládní nařízení ze dne 12. října 1920, čís. 566 sb. z. a n. zavdalo jen podnět. K názoru prvního soudu, že vydáním zákona ze dne 19. ledna 1922. čís. 29 sb. z. a n.
stalo se dobývání vnucených kupních cen z dřívějších »rozdílečů« nepřípustným a že vymáhání kupních cen za bavlněnou přízi, pokud nepocházejí z volného prodeje likvidátorova, nepatří na dále na pořad práva, nelze přisvědčiti. Z ustanovení §§ 1, 3 a 4 zmíněného zákona vychází, že ustanovení vnuceného likvidátora má za účel provedení likvidací zásob bavlny a z ní vyrobené příze, zakoupené na úvěr, za který vláda vzala na se záruku, a že likvidátor má provésti volný rozprodej zbývajících zásob bavlny a příze za nejlepší docílenou cenu a že po případě provede rozvrh úhrady zbytku, jenž by rozprodejem tím nebyl kryt. Je tedy obor působnosti vnuceného likvidátora v zákoně přesně vymezen. Bylo-li, jak žalobce tvrdí, sporných 36 kg příze straně žalované již v únoru 1921 platně prodáno, nelze toto zboží čítati ku zbývajícím zásobám žalujícího družstva, likvidátor nemůže rušiti smlouvy, již uzavřené, a jinak naložiti se zbožím, pevně již zaprodaným. Ustanovení § 3, že vnucený likvidátor zastaví dosavadní likvidační kroky, Družstvem podniknuté, a provede volný rozprodej zbývajících zásob bavlny a příze, dlužno bráti v souvislosti, z čehož vychází, že výrazem dosavadní likvidační kroky, Družstvem podniknuté, dlužno rozuměti jen disposice a obchody se zásobami, Družstvem zamýšlené nebo již připravované, dosud však neuskutečněné, zejména další vnucené rozdílení, nikoli však realisování obchodů, před působnosti zákona platně a závazně již uzavřených, a vymáhání pohledávek, z obchodů těch vzešlých, a jaký případ dle tvrzení strany žalující v tomto sporu jde.
§§ 5 až 9 zákona ustanovují jen, jak provésti je rozvrh úhrady nekrytého zbytku a jakým způsobem je uloženou úhradu vymáhati, netýkají se
však vymáhání pohledávek z trhových smluv, Družstvem již dříve uzavřených.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nárok žalobní opírá se o kupní smlouvu, uzavřenou před platností zákona ze dne 19. ledna 1922, čís. 29 sb. z. a n., tudíž o důvod soukromoprávní. Zákon tento nezrušil ani výslovně ani mlčky kupních smluv, uzavřených před jeho platností žalujícím Družstvem, a nevyloučil pořadu práva pro spory, zahájené tímto Družstvem, na splnění nároků, vzniklých z kupních smluv, jím uzavřených. Zákonem tím zmocněn byl ministr
obchodu ustanoviti vnuceného likvidátora, jenž zastaví dosavadní likvidační kroky, Družstvem podniknuté, a provede volný rozprodej zbývajících zásob bavlny. Nebude-li tímto způsobem uhrazena svéstojná cena (§ 4), rozvrhne úhradu způsobem, vytčeným v §§ 4— 6 zák. Konečný rozvrh provede likvidátor dle § 8 ukládacími platebními příkazy, proti
nimž lze podati rekurs k ministru obchodu. Těmito předpisy nebyla změněna soukromoprávní povaha žalobního nároku, opírajícího se o kupní smlouvy, zejména nestalo se tak § 8, upravujícím konečný rozvrh pouze pro případ, že nebude volným rozprodejem uhrazena původní cena nákupní. Ostatními vývody dovolacího rekursu popírá žalovaná strana jedině oprávnění žalující strany ke sporu, ne však přípustnost pořadu
práva. Poukazuje se proto dovolací rekurs na správné důvody napadeného usnesení.