NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2598.

Pojmu »tajení půtahů« (§ 214 tr. zák.) odpovídá pouze takový určitý positivní čin, jenž podle úmyslu jednajícího směřuje k tomu, by známé mu okolnosti, způsobilé vésti k vyjevení zločinu nebo k vypátrání jeho pachatele, zůstaly utajeny před vrchností, která po zločinu nebo pachateli pátrá; onen pojem není sice omezen pouze na činy, podniknuté přímo vůči pátrající vrchnosti, spadají sem však jen takové činy, jimiž oním způsobem má býti křižováno usilování vrchnosti o objevení zločinu nebo vypátrání jeho pachatele. (Rozh. ze dne 22. prosince 1926, Zm II 384/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Ferdinanda S-a do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 2. března 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem nadržování zločinu ukrýváním podle §§ 211, 214 tr. zák., zrušil však podle § 290 odst. prvý tr. ř. onen rozsudek, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným zločinem nadržování zločinu ukrýváním podle §§ 211, 214 tr. zák., v tomto výroku, jakož i ve výroku o trestu tohoto obžalovaného a výrocích s tím souvisejících z úřední moci jako zmatečný a sprostil obžalovaného podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin krádeže podle §§ 171, 173, 174 II a), 176 II c) tr. zák., jehož prý se dopustil tím, že dne 1. prosince 1925 na nádraží v P. ve společnosti s Rudolfem G-em jako spoluzlodějem odňal pro svůj užitek z držení a bez přivolení správy nádražní, u níž byl zaměstnán, cizí movitou věc, totiž ze skladiště bednu s měděnými odpadky ve váze 61 kg (po 9Kč 75h) v úhrnné ceně 594 Kč.
Důvody:
Skutkovou podstatu zločinu podle § 214 tr. zák. spatřuje rozsudkový výrok, napadený zmateční stížností, v tom, že obžalovaný, Ferdinand S., věda, že obžalovaný Rudolf G. spáchal zločin krádeže, tajil pátrající vrchnosti půtahy, které by mohly vésti k objevení této zločinné krádeže nebo k objevení pachatele, t. j. úmyslně hleděl překaziti, by nepřišly na jevo, neb aspoň hleděl to stížiti. V rozhodovacích důvodech je zaznamenáno zodpovídání se obžalovaného S-a, že dostal dne 1. prosince 1925 od G-a 100 Kč, G. mu řekl, že mu peníze dává proto, by nikomu neřekl, že ho večer před tím viděl jeti s vozíkem, a na jeho otázku, o jaké bedny se jedná, řekl mu dále, že je odcizil s druhé strany ze skladiště nádražních dílen, kde je obžalovaný S. zaměstnán. Soud, jenž tomuto zodpovídání se obžalovaného S-a zřejmě uvěřil, dospěl podle rozsudkových důvodů k názoru, že se S. dopustil zločinu podle § 214 tr. zák. a že tento trestný čin byl spáchán již tím, že od G-а oněch 100 Kč za mlčení přijal a sobě ponechal. Tento názor je právně mylný a rozsudkový výrok, jímž byl obžalovaný S. uznán vinným zločinem podle § 214 tr. zák. spočívá na zřejmém porušení zákona, pokud se týče jeho nesprávném použití, činícím výrok ten zmatečným podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Zločinu podle prvé věty § 214 tr. zák. se dopouští, kdo pátrající vrchnosti tají půtahy, které by vésti mohly k objevení zločinu nebo pachatele; zákonnému pojmu »tajení půtahů« odpovídá pouze takový určitý positivní čin, jenž podle úmyslu jednajícího směřuje k tomu, by známé mu okolnosti, způsobilé vésti k vyjevení zločinu nebo k vypátrání jeho pachatele, zůstaly utajeny před vrchností, která po zločinu nebo jeho pachateli pátrá, jímž tedy dochází již vnějšího výrazu snaha, by vrchnosti překaženo neb aspoň stiženo bylo nabytí vědomosti o oněch okolnostech. Není sice pojem »tajení půtahů« omezen pouze na činy podniknuté přímo vůči pátrající vrchnosti, spadají však pod něj jen takové činy, jimiž oním způsobem má býti křižováno usilování vrchnosti o objevení zločinu nebo vypátrání jeho pachatele.
Podle rozhodovacích důvodů napadeného rozsudku vyšlo sice na jevo, že tehdy, když četnický strážmistr Bohdan K. onu krádež v dílnách vyšetřoval, o ní se skladníkem Františkem Š-ou mluvil a vůči němu při této příležitosti prohlásil, že krádež vyjde již asi na druhý den na jevo, byl obžalovaným S-em viděn a snad i jeho rozhovor obcházejícím S-em slyšen. V takto zjištěných skutečnostech neshledal však nalézací soud právem skutkové podstaty zločinu podle § 214 tr. zák., neboť ony s hlediska nastíněných právních úvah zřejmě nejsou s to, by nahradily pojmový předpoklad řečené skutkové podstaty, jímž je určitý positivní čin, směřující k zatajení půtahů zločinu nebo jeho pachatele před pátrající vrchností. Tím méně odpovídá témuž zákonnému pojmu onen čin obžalovaného, jenž byl skutkové podstatě zločinu podle § 214 tr. zák. podřaděn napadeným rozsudkem. Čin ten, přijetí určité peněžité částky za mlčení od pachatele zločinu a ponechání si jí, mohl by sám o sobě míti snad význam jako projev jeho odhodlání, ony jemu známé půtahy zločinné krádeže, spáchané G-em po případě i vůči pátrající vrchnosti zatajiti, nikoli však již jako samo tajení půtahů těch ve smyslu § 214 tr. zák., to tím méně, když podle rozsudkového zjištění obžalovaný S. následujícího dne věc ohlásil, totiž přijetí peněz od G-а, byť ne přímo u vrchnosti, přece však ve skladišti dráhy, ať již z pohnutky jakékoliv, a takto podle závěru samotného rozsudku oznámil krádež spáchanou G-em. Bylo proto rozsudek ve výroku, jímž byl obžalovaný Ferdinand S. uznán vinným zločinem podle §§ 211, 214 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a výrocích souvisejících zrušiti jako zmatečný podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., zároveň vzhledem k tomu, že skutek tohoto obžalovaného, zjištěný rozsudkem, nezakládá ani skutkové podstaty kteréhokoli jiného trestného činu, uznati podle § 288 čís. 3 tr. ř. právem, že se stěžovatel z obžaloby podle § 259 čís. 3 tr. ř. sprošťuje. Stalo se tak použitím předpisu § 290 tr. ř., neboť zmateční stížnost obžalovaného rozsudek v onom směru nenapadá. Dovolává se číselně důvodů zmatečnosti čís. 5, 9 b) 10 a 11. § 281 tr. ř., neuplatňuje jich však největší částí svých podrobných vývodů způsobem, jenž by vyhovoval zákonu, zejména, pokud jde o důvody hmotněprávní zmatečnosti čís. 9 b) a 10, předpisu § 288 čís. 3 tr. ř., neboť se v nich dovolává takových skutečností, jichž rozsudek buď vůbec nezjišťuje nebo které jsou v přímém rozporu s jeho skutkovými zjištěními, ony námitky pak, které nejsou stiženy těmito vadami, jsou právně bezpodstatný.

Citace:

č. 2598. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 808-810.