Čís. 15521.

Zahájení zemědělského vyrovnání za konkursu dlužníkova.
K otázce oprávněnosti konkursního správce k rekursu.
(Rozh. ze dne 21. října 1936, R I 1075/36.)
Žadatel, na jehož jmění byl uvalen konkurs, navrhl, by o jeho jmění bylo zahájeno zemědělské vyrovnací řízení podle vlád. nař. čís. 76/36 Sb. z. a n. Prvý soud návrh zamítl, rekursní soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs správce konkursní podstaty.
Důvody:
Podle § 3 vládního nařízení ze dne 31. března 1936 č. 76 Sb. z. a n. o zemědělském vyrovnacím řízení platí ustanovení vyrovnacího řádu (část II. zákona ze dne 27. března 1931 č. 64 Sb. z. a n.), pokud není v dalších paragrafech ustanoveno něco jiného. O rekursu neobsahují další paragrafy uvedeného vládního nařízení nic a platí proto o rekursu ustanovení § 5, odstavec 2 vyr. ř. č. 64/31 Sb. z. a n., jež v druhém odstavci sice dopouští rekurs jak proti povolení vyrovnacího řízení, tak proti zamítnutí návrhu na zahájení vyrovnacího řízení, avšak omezuje oprávnění k rekursu v prvními případě na věřitele, jejichž pohledávky nemají přednostního práva, a v druhém případě na dlužníka. Správci konkursní podstaty a věřitelskému výboru nelze proto přiznati právo k rekursu ani proti usnesení, jímž zemědělské vyrovnání bylo povoleno, a tím spíše to platí o rekursu proti usnesení, jímž bylo usnesení prvého soudu o zamítnutí návrhu jen zrušeno a prvému soudu uloženo, aby o návrhu znovu rozhodl. Ustanovení § 5, odst. 2 vyr. ř. ovšem předpokládá, že není zahájen konkurs o jmění navrhovatelově a že tudíž není věřitelského výboru (§ 86 konk. ř.). Než ani za trvání konkursu nelze otázku oprávněnosti správce konkursní podstaty a věřitelského výboru k rekursu řešiti jinak, i když se přihlíží k ustanovení konk. řádu. I kdyby se zemědělské vyrovnací řízení za konkursu posuzovalo podle zásad o nuceném vyrovnání (§§ 141 a násl. konk. ř.), nedošlo by se k jinému výsledku, neboť nucené vyrovnání se prostě zahájí tím, že konkursní komisař ustanoví podle § 145 konk. ř. vyrovnací rok, aniž vydá zvláštní usnesení o povolení návrhu na nucené vyrovnání, takže v takovém případě jest rekurs vyloučen, již pro nedostatek usnesení, jemuž by bylo lze odporovati. Než zahájení nuceného vyrovnání nelze vůbec srovnávati se zahájením zemědělského vyrovnacího řízení, poněvadž to se povoluje podle §§ 3 a 7 vlád. nařízení čís. 76/36 Sb. z. a n. zvláštním usnesením právě tak jako vyrovnací řízení (§§ 5, 6, 7 vyr. ř.). Jest proto zkoumati, zda lze oprávněnost správou konkursní podstaty a věřitelského výboru k rekursu vyvozovati z jiných ustanovení konk. ř. Podle § 192 konk. ř. jest legitimován k rekursu každý účastník (§ 190 konk. ř.), jenž jest rozhodnutím konkursního soudu nebo konkursního komisaře stižen, pokud není rekurs výslovně zákonem vyloučen. V souzeném případě však nejde o rozhodnutí ani konkursního soudu, ani konkursního komisaře, třebaže snad vydal napadené usnesení tentýž soud a tentýž senát, který rozhodoval o konkursním řízení. Než nehledíc k tomu není věřitelský výbor jako takový vůbec účastníkem konkursního řízení, nýbrž jest pouhým dozorčím orgánem nad činností správcovou, má podle § 88 konk. ř. pouze povinnosti, ale není podmětem práv. Není proto vůbec legitimován k žádnému opravnému prostředku a ani z § 128 konk. ř. nelze souditi na opak. A správce konkursní podstaty má jen omezené rekursní právo, a to buď, kde mu to zákon výslovně vyhrazuje (§ 127, odst. 2 konk. ř.), anebo, týká-li se usnesení jeho činnosti, která mu v zájmu všech účastníků jako správci podstaty jest zákonem uložena [to jest zjištění, vymáhání, udržení a správa jmění konkursní podstaty (§ 79 konk. ř.), nakládání s podstatou a zpeněžení konkursní podstaty (§ 117 až 122 konk. ř.), vydávání účtů ze správy (§§ 123 až 125 konk. ř.) a rozdělení podstaty (§§ 126 až 138 konk. ř.)]. Jen pokud se usnesení týká některé takové jeho činnosti, jest správce konkursní podstaty oprávněn v zájmu věřitelů usnesení tomu odporovati. Navrhuje-li však dlužník věřitelům vyrovnání, jest výhradně na nich, zda chtějí nabízené vyrovnání přijmouti nebo ne, a nespadá to do činnosti správce konkursní podstaty. Nemůže proto správce podstaty ani napadati usnesení, jímž se povoluje zahájení zemědělského vyrovnání, nýbrž jest to jediné právem vyrovnacích věřitelů. Tím spíše to platí o rekursu proti usnesení, jímž bylo jen zrušeno usneseni prvého soudu zamítající návrh na povolení zemědělského vyrovnání. Protože dovolací rekurs byl podán osobou k němu neoprávněnou, bylo jej odmítnouti.

Citace:

č. 15521. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 978-980.