NPD documents search: Slovník veřejného práva československého, sv. 1

Filmování. — Filosofie práva.
Filosofie práva.

A. Povaha p-ní f. 1. Až do XVII. stol. nebyla p-ní f. samostatnou disciplinou tvoříc součást etiky a politiky. Teprve přičiněním Grotiovým stala se autonomní vědou s vlastním předmětem, hledisky a metodou a bývala zpravidla označována „jus naturae“ nebo „jus naturale“, poněvadž hlavním jejím předmětem bylo přirozené právo. Později, zejména německými racionalisty, byla nazývána „pravovědou filosofickou“ (na rozdíl od empirické, positivní), „metafysikou práva“, „čistou pravovědou“, „rozumovým právem“ (Vernunftrecht). Dnes ustálil se pro ni termín p-ní f. nebo f. p. (Rechtsphilosophie, philosophie du droit, filosofia del diritto, philosophy of law), ač často skrývá se i pod jmény jinými jako: teorie právní vědy, právní noetika, právní metodologie atd.
2. F. p. jest filosofií speciální: jako úkolem filosofie obecné jest podati jednotný názor na svět, tak p-ní f. má sestrojiti jednotný a ucelený názor na právo. Každá p-ní f. musí zvoliti základní hledisko, jednotící princip, kterým se dívá na právo a kterým se pokouší o jednotnou jeho koncepci. Toto jednotící hledisko zpravidla přijímá od filosofie obecné. Je tedy p-ní f. aplikací obecných principů filosofických na právo, je filosofií aplikovanou právě jako filosofie náboženství, řeči, umění atd. Kolik je možných základních hledisk filosofie obecné, tolik je jich možných i ve f-i p. Mluvíme tedy o p-ní f-i idealistické, positivistické, pragmatistické atd. — Kdežto ve vědách panuje celkem jednota o jejich podstatě, nebylo ve filosofii nikdy docíleno shody v tom, které jsou konkrétní její problémy a jaké metody jejich řešení. Tuto nejednotnost sdílí i f. p. Příčinou její jest jednak možnost zaujetí různých filosofických hledisk, jednak i to, že se zabývá nejvyššími a nejabstraktnějšími problémy, které samy o sobě nejsou tak určité jako předmět speciálních právních věd. Není tedy jediné obecně uznávané p-ní f., ale různé směry, které se buď navzájem doplňují, nebo vylučují, a z nichž brzy ten brzy onen teritoriálně nebo časově intensivněji se uplatňuje. Zpravidla p-ní f. sdílí osud filosofie obecné: tak za vlády positivismu převládala p-ní f. positivistická, kdežto nejnověji s obnovou idealismu i p-ní f. nese převahou charakter idealistický.
3. Do začátku XIX. stol. ovládala p-ní t-i téměř výlučně teorie práva přirozeného Filosofie práva.
a rozumového. S vítězstvím historicko-právní školy byl však této jednotě učiněn konec. Dokonce v kruzích právnických začíná se pochybovati o možnosti p-ní f.; příčinou toho byl nevědecký, libovolně spekulativní duch, který vládl v dřívější běžné p-ní f-i, a přehlížeje fakta a historickou pravdu vedl často ku konstrukcím odporujícím skutečnosti. Pravověda orientovaná historicky kladla proti tomu důraz na vědecké studium práva a chtěla se přiblížiti svými metodami vědám přírodním, v nichž viděla ideál vědeckého bádání. V tomto duchu kořenící nechuť proti spekulativní teorii přirozenoprávní se pak přenesla proti p-ní f-i vůbec, a byla ještě sesílena vlivem positivismu, který od 60 tých let pronikal do pravovědy. Positivismus sice zásadně p-ní f. nezavrhoval, ale chápal ji vědecky, jako systematickou sumu nejvyšších výtěžků jednotlivých právních věd. Skutečné p-ní f. však ani metoda positivistická, ani historická nevytvořila.
4. Přes to pokusy o vybudování uspokojující p-ní f. opětují se (zejména v Německu a Itálii) po celé XIX. stol. P-ní f. navazuje tu na různé směry filosofie obecné (Schellingův, Herbartův a j.), ale ježto se tyto směry zásadně rozcházely, nemohlo se ani v p-ní f-i dospěti k souhlasným výsledkům. Jindy činila p-ní f. pokusy obroditi se vědními obory, které vznikaly nebo se vyvíjely na základě filosofie a studiu práva otvíraly nové obzory. Tak vznikl směr právněsociologický a právněpsychologický. Jiné směry zase chtíce se vyvarovati jednostrannosti historismu a teorií filosofických, pokoušely se smířiti hledisko filosofické s hlediskem historickým (Dahn); a konečně udržují se v p-ní f-i i směry staré, orientované názory již překonanými (směr thomstický). Za těchto okolností nebylo možno dosáhnout! p-ní f-i minulého století ani relativní jednoty; jejím charakteristickým rysem byla jednak roztříštěnost pokud jde o názor na její podstatu, předmět a metodu, jednak i různost výsledků.
5. Za historicko-positivistické éry nenašlo se mezi filosofy ani právníky výraznější individuality, která by vybudovala p-ní f-i, vyhovující požadavkům moderního právnického studia. Proto největší část XIX. stol. jest obdobím pokusů bez pronikavějších výsledků. Teprve koncem minulého a počátkem tohoto stol. situace se mění. Právní věda, která až do té doby chovala se k p-ní f-i reservovaně ba odmítavě, nahlédla povrchnost historicko-positivistického
dogmatismu, který k celé řadě právních problémů stál bezradně. Současně začala doznávati, že vlastními prostředky sama není schopna řešiti zásadní právní problémy, a že k jejich řešení je legitimována jen p-ní f. jakožto disciplína s hledisky širšími a vyššími, než jsou hlediska vědy. Jako následek tohoto obratu dostavil se zejména v posledních třiceti letech opětný rozmach p-ní f., z počátku v Německu a Italii, později i v zemích jiných, s bohatou literární produkcí a řadou nových časopisů, věnovaných filosofickému studiu práva. Dnešní právní věda nejen neodmítá p-ní f-i, ale často sahá k jejím konstrukcím a v jejich smyslu řeší si theoretické i praktické otázky. Součinnost p-ní f. a právní vědy stává se stále užší. A třeba, že v p-ní f-i nebylo, a pravděpodobně nikdy nebude, dosaženo úplné jednotnosti, přece lze pozorovati tendenci k její konsolidaci v rámci idealismu, přičiněním několika vynikajících individualit, které právně-filosofické hnutí přítomnosti vedou (Kohler, Stammler, del Vecchio a j.).
6.Kdežto právní věda má tendenci zabývati se právními otázkami konkrétnějšími, jsou předmětem p-ní f. právní problémy nejvyšší, nejabstraktnější, rázu zásadního. Jsou to otázky předpokladové, t. j. takové, jichž rozřešení právní vědy předpokládají, samy si jich rozřešiti nedovedouce. Otázky toho druhu jsou: co je právo; jaké jsou pojmové, konstitutivní znaky jeho; jaké jsou podmínky právnického myšlení; v čem je první zdroj práva; v jakém poměru je právo k jednotlivci, společnosti, přírodě; v čem je jeho důvod závaznosti a jaký je její rozsah; co je spravedlnost a jaký je poměr práva k ní a k mravnosti; jaké jsou podmínky správného práva; které jsou právní prameny a jaká je jejich hodnota; jaký je poměr mezi právem a státem atd.? Všecky směry se však těmito otázkami nezabývají v stejné míře a stejným způsobem. Rozhodným pro jich traktování je základní filosofické stanovisko, které právní filosof zaujal. Proto některé ze směrů zdůrazňují právní problémy metafysické (Kadeřábek), jiné etické (Masaryk), jiné noetické (Weyr) nebo metodologické (Kallab). V souvislosti s tím dělí se směry p-ni f. na formální, zabývající se pouze formami, v nichž právnicky myslíme, a materiální, zabývající se hlavně obsahem právních norem, jeho kritikou a hledáním práva správného. Konečně některé směry jsou orientovány Filosofie práva.
Čistě theoreticky, jiné zase zdůrazňují praktickou funkci p. f.
7. Do p. f. bývá často zahrnována i filosofie státní, což se ospravedlňuje úzkou souvislostí právního řádu s řádem státním. Zejména v starší p-ní f-i byl tento postup obvyklý, tak že v ní bývaly běžné na př. i úvahy o státních formách. Za to některé moderní směry snaží se omeziti své badání jen na právo všímajíce si státu jen pokud je to nezbytně nutné; otázky státněfilosofické pak vyhražují zvláštní disciplině — filosofii státní. Druhým extrémem je směr, který právní řád stotožňuje se státem, čímž filosofie státní splývá nadobro s p-ní f-i. Konečně mluví se někdy o p-ní f-i v přísném a volném slova smyslu: prvá navazuje bezprostředně na určitý filosofický směr a pomocí jeho ideologie a v stálé souvislosti s ní řeší si právní problémy; druhá buduje jen na určitých výsledcích filosofie, tak že její filosofický charakter někdy je stlačen na minimum. Do druhé skupiny možno zařaditi i ty právní discipliny, které se zakládají na vědách dříve filosofických, zejména na psychologii, logice a sociologii.
B. Právně-filosofické theorie. 8. Theorie nábožensko-theologické učí, že poslední zdroj práva a zřízení státního jest ve vůli boží. Tato zásada, skryta v slovech sv. Pavla, že všeliká moc pochází od Boha, tvoří základ p-ní f. křesťanské a došla výrazu zejména v učení Tomáše Aq. Dle něho lidský zákon má účast na zákonu přirozeném a tento odvozuje se od zákona božího; rovněž vládní moc má původ v Bohu, ale konkrétní vládní formy jsou dílem lidským. Na zásadě výše uvedené zakládá se i v středověku běžné učení o duchovním a světském meči; kdežto však přivrženci primátu papežova tvrdili, že světské kníže dostává meč světský prostřednictvím papeže, stáli přivrženci světské moci na tom, že se světskému knížeti dostává jeho moc přímo od Boha. (Podobně Dante v Monarchii.) Původně církevní spisovatelé učí, že i moc nespravedlivá pochází od Boha; pozdější proti tomu stáli na stanovisku, že jedině moc spravedlivá má původ v Bohu a činili rozdíl mezi vládcem spravedlivým a tyranem. Prvního třeba poslouchati, druhému možno se zprotiviti, dokonce jej i zavražditi. To je základ theorií tyranomachických. Učení to vystupuje již u Jana ze Salisbury v XII. stol. a kvete zejména v stol. XVI.; mělo zástupce jednak mezi katolíky (Suarez, Mariana, Rossaeus,
Salomonius, Boucher), jednak mezi protestanty (Hotman, Buchanan, Brutus, Althusius). Theorie odporu proti tyranovi kombinují se často s výrazným demokratismem, který zakládá svrchovanost lidu na přirozeném zákonu resp. na vůli boží. Lid tuto svrchovanost propůjčuje panovníkovi, ale může ji odvolati, stane-li se tyranem. Theorie nábožensko-theologické mají své zástupce i v moderní době (Fr. J. Stahl: Die Philos. des Rechtes, 1829), zejména mezi filosofy novothomistickými (Cathrein, u nás Kadeřábek: Zákon přirozený základem zákonodárství lidského, 1896).
9. Theorie práva přirozeného stojí na stanovisku dualistickém, ježto dle nich existuje dvojí právo, positivní a přirozené. Pramenem prvního je lidská vůle, jak se projevuje zejména v zákoně a právním obyčeji; pramenem druhého příroda nebo lidská rozumová přirozenost. Právo positivní je relativní, časově i místně různé, více méně nedokonalé; druhé má platnost absolutní bez ohledu na místo a čas a jest dokonalé. Právo positivní neruší platnosti práva přirozeného, za to právo přirozené platí bez ohledu na zákon a obyčej. Theorie přirozeného práva táhne se v různých formách od nejstarších dob až do dneška. V Řecku přijímají je zejména sofisté (právo silnějšího), Sokrates, Platon, Aristoteles, stolkové. Přirozené právo bylo jimi zpravidla chápáno jako objektivní zákon, diktovaný řádem přírody, někdy se zabarvením theologickým. Rovněž římští právníci přijali myšlenku přirozeného práva. Tak dle Ulpiana „jus naturale est, quod natura omnia animalia docuit“, dle Paula „quod semper bonum et aequum est“. Rovněž filosofie křesťanská přijala tuto theorii, ale přirozené právo přijímala po výtce theologicky. Vlastní rozkvět její začíná však teprv v novověku, kdy možno mluviti o skutečné škole práva přirozeného. Zásluha o jeho rozvoj náleží dílu Grotiovu: „De jure belli ac pacis“ 1625, v němž přirozeným právem odůvodňoval existenci práva mezinárodního. Z anglické revoluce XVII. stol. vyšly pak dvě přirozenoprávní theorie, které určily směr právní a státní filosofii pozdější. Jsou to theorie Tomáše Hobbese (De cive, 1642, a Leviathan, 1651) a Johna Locka (Two treatises of gowernement, 1689). Pokračovatelem prvého jest Spinoza (Tractatus politicus, 1678; Tract. theolog, politicus, 1670; Ethica, 1677), druhého hberahstičtí filosofové před- revoluční s Rousseauem (Contrat social, 1762) Filosofie práva.
a v Německu Kant (Metaph. der Sitten, 1797). Pod vlivem anglického liberalismu stojí také Montesquieu, obdivovatel anglické ústavy a stoupenec theorie o dělení státní moci. (Srov. jeho spis Esprit des lois, 1748.) Jejich theorie operují vesměs se schematem přirozeného stavu a společenské smlouvy, kterou vykládají vznik státu. Předpokládají totiž, že lidstvo žilo původně v stavu, v němž nebylo společenské (státní) organisace ani positivního právního řádu; lidé řídili se pouze právem přirozeným. Z tohoto stavu přirozeného vstoupili pak do stavu organisované společnosti tím, že mezi sebou uzavřeli společenskou smlouvu, kterou nad sebou zřídili svrchovanou státní moc, v jejíž prospěch vzdali se bud odvolatelně nebo neodvolatelně, úplně (Hobbes) nebo částečně (Locke) výkonu svých přirozených práv. Tohoto schématu použili jedni zástupci této theorie k hájení státního absolutismu (Hobbes), druzí k obhajobě myšlenky svrchovanosti národa a ideí demokratických (Locke, Rousseau). Zatím co jedni považovali společenskou smlouvu za historický fakt (Hobbes), druzí viděli v ní toliko rozumový postulát ospravedlňující existenci státu a práva (Kant). — Někteří z kontraktualistů lišili ve společenské smlouvě dva zvláštní akty: jeden, jímž se lidé sestupují ve společnost (společ. sml. v užš. sl. sm.), druhý, jímž zakládají stát (sml. státní). Poslednější akt rozpadá se jim opět ve dvě části: jedna stanoví vládní formu (sml. ústavní), druhou (sml. poddanská) občané se podrobují státní moci (S. Pufendorf). — Smysl přirozenoprávních a kontraktuálních theorií XVII. a XVIII. stol. byl zpravidla ten: dokázati, že lidská bytost má jistá subjektivní práva, o která — ježto se zakládají na lidské přirozenosti a důstojnosti— nemůže být státní mocí připravena, a která třeba i revolucí může proti státu uplatňovati. Proto theorie ty hrály důležitou roli v revoluci anglické v XVII. stol., a americké a francouzské v XVIII. stol. Z nich vyrostl katalog základních práv občanských vložených do moderních ústav. Účelem theorie kontraktuální bylo ospravedlnění státního zřízení a občanovy vázanosti státním právem.
10. Myšlenka přirozeného práva objevuje se v přítomnosti v nové formě. Obnovené hnutí přirozenoprávní nehledá již práva platného absolutně, bez ohledu na čas a prostor, a derogujícího právu positivnímu, ale relativně vzorné normy, kterým
se má právo positivní cestou reformy přizbůsobiti, resp. hledá podmínky, za jakých toto vzorné právo možno stanoviti (Stammler: Die Lehre vom richtigen Rechte, 1902). Jiný směr tohoto hnutí stanoví metody, jimiž lze nalézti relativně správné právo za účelem doplnění nebo opravení práva positivního při jeho aplikaci. Sem náleží t. zv. škola volného práva učící, že vedle práva positivního existuje jiné, které je výsledkem tvůrčí činnosti soudcovy. Ve Francii jejím stoupencem byl soudní president Magnaut vChateau-Thiéry, v Německu Kantorowicz, Fuchs, Stampe a j. (Kantorowicz-Gnaeus Flavius: Der Kampf um die Rechtswissenschaft, 1906; Fuchs: Schreibjustiz und Richterkönigtum, 1907; týž: Juristischer Kulturkampf, 1912; Stampe: Gesetz und Richteramt v Deutsche Jur.-Zeit., X.) Rovněž theorie společenské smlouvy ožila v moderní sociální a právní f-i v nové podobě přizpůsobené výsledkům moderního vědeckého, zejména historického badání (Dallari: II nuovo contrattualismo nella filosofia sociále e giuridica, Turin 1911). Přirozenoprávní theorie staršího stylu pěstuje dnes ještě filosofie novothomistická.
II. Snahám o nalezení dokonalého právního řádu odpovídají pokusy o vylíčení dokonalého státního zřízení. Mezi konstrukce tohoto druhu patří ideální stát Platonův, vylíčený v jeho ,,Politei“. Je budován na zásadě dokonalé spravedlnosti, znamenající prakticky, že každý ve státě jest povolán plniti ten úkol, který mu dle jeho přirozeného nadání přísluší. Ideální ústava Platonova je intelektuální aristokracie, v níž živým zákonem je vládce filosof. Později vybudoval Platon jinou ideální ústavu ve svých „Zákonech", v níž vládce filosof je nahražen dokonalým zákonem. Realističtější pokus o konstrukci dokonalého státu pochází od Aristotela (v Politikách). Pokračováním těchto sociálně-politických ideálů je v novověku řada utopických politik a románů, sahajících až do přítomnosti. Zejména sluší uvésti: Morus: Utopia, 1516; Campanella: Civitas solis, 1620; Harrington: Oceana, 1656; Cabet: Voyage en Icarie, 1840; Hertzka: Freiland, 1890. Literární produkci tohoto druhu v XIX. stol. podporovalo namnoze hnutí komunistické a socialistické.
12. Směru přirozenoprávnímu připravila konec škola historickoprávní s hlavními representanty Savignym a Puchtou. Proti theorii přirozenoprávní, Filosofie práva.
jež v základě byla individualistickou, nehistorickou a proti evoluční, postavila se na stanovisko kolektivistické, historické, evoluční. Právo stejně jako řeč, mravy a politické zřízení, s nimiž je v nerozlučném spojení, jest produktem historického vývoje a rodí se z ducha národa, sdílejíc s ním jeho specifický charakter. Duch národa je jednotný a právo jest jen jedním z jeho projevů. A ježto se vyvíjí, zdokonaluje a umírá národ, prodělává s ním tytéž změny i právo. Právo vzniká spontánně, z pudové činnosti národního přesvědčení, nejdříve jako právo obyčejové, později za součinnosti právní vědy, nikdy však libovůlí zákonodárce, který právo v duchu národa vzniklé má jen formulovati. Vycházejíc z těchto názorů, popřela škola historickoprávní existenci práva přirozeného platného pro všecky místa i doby. Zdůraznivši národní ráz práva, obrátila se především k studiu práva římského (romanisté) a germánského (germanisté), zanedbávala však ostatní národní právní sféry. Hlavním jejím polem bylo právo soukromé. Právní vědě téměř celého XIX. stol. vtiskla svůj ráz, ač prodělala jisté změny a pozbyla později své jednotnosti.
13. Oba směry, přirozenoprávní, který příliš zdůrazňoval ideál práva, a historickoprávní, který jednostranně přihlížel k právu jako historickému faktu, smiřuje svou prostředkující theorií Hegel. Tvrdě, že co je rozumné, je i skutečné a co skutečné, jest i rozumné, učil, že právo positivní jakožto objektivace absolutního ducha, ideje, jest současně i právem rozumovým, přirozeným.
14. Škola historickoprávní, pokud byla později posílena duchem positivní filosofie pronikající z Francie, přešla v směr historickopositivistický, který uznávaje jedině právo positivní zákonné a obyčejové, tvrdí uzavřenost a bezmezerovitost právního řádu a popírá tvůrčí právní činnost právní vědy a soudce.
15. Jednostranností historickoprávní školy, omezující se na právo římské a germánské, snažila se vyvarovati srovnávací pravověda tím, že rozšířila vědecké bádání na právní řády nejrůznějších národů, z prvu kulturních, později i nekulturních, a používajíc srovnávací metody, snažila se jich studiem stanoviti obecné zákony právního vývoje nebo proniknouti k podstatě práva a státu resp. jednotlivých právních a státních institucí. Někdy tento směr bývá označován i jako etnologický, ježto právo považuje za produkt etnických
jednotek, jindy jako historicko-srovnávací, pokud vedle metody srovnávací používá i metody historické. Za zakladatele moderní srovnávací pravovědy se považují Sumner-Maine (Ancient law, 1861) a Bachofen (Mutterrecht, 1861). Jiní zástupci Leist, Kohler (zakladatel Zeitschr. f. vergl. Rechtsw. od r. 1878), Morgan, Post: Bausteine für eine Allg. Rechtsw. auf vergleichend-ethnologischer Basis, 2 sv., 1880—1881. Ovocem srovnávací metody jest obecná pravověda a státověda, obsahující systém poznatků vyabstrahovaných z různých právních a státních řádů. Někdy tato věda bývá označována též jménem právní a státní encyklopedie. Sem náleží: Merkel: Juristische Enzyklopädie, 6. vydání, 1920; Filomusi-Guelfi: Enciclopedia giuridica, 7. vydání, 1917; Hanel: Všeobecná právo- a státověda, 1909. Této vědě svým abstraktním rázem blíží se Anglosasy pěstovaná analytická jurisprudence (Austin, Markby, Holland, Pollock) a Bierlingova nauka o právních principech (Juristische Prinzipienlehre, 5. sv. od r. 1894).
16.Obecná pravověda, jakožto systém právních abstrakt, bývala často považována za positivistický systém p-ní f. Ale v lůně positivistické školy vytváří se ještě jiné směry p-ní f. Je to především směr sociologický, který p-ní f-i považuje bud za obecnou nebo speciální vědu společenskou. Tak R. Ardigó (Morale dei positivisti a Sociologia v Opere III, IV) má za to, že specifikem společenského života jest spravedlnost, a proto sociologie je možná pouze jako p-ní f. Proti tomu Anzilotti (La Filos. del diritto e la sociologia, 1892) považuje p-ní f-i za sociologii speciální, zabývající se tím výsekem společenského života, který nazýváme právem. Jiní podstatný úkol p-ní f. vidí v sociálně-psychologickém bádání, ježto právo jest produktem kolektivního vědomí. V Itálii tomuto směru náleží Miceli (Studi di psichologia del diritto, 1902), v Německu Wundt (Volkerpsychologie, IX. díl). Někteří positivisté zdůraznili myšlenku, že základem právního řádu je princip individuální a sociální prospěšnosti, a na ní založili p-ní f-i. Tomuto utilitaristickému směru náleží J. St. Mill a Spencer. Jejich předchůdcem je typický utilitarista J. Bentham. V Německu utilitaristický směr zastupuje Ihering (Zweck im Recht, I., II. v řadě vydání): ač člověk svou přirozeností jest egoistou, přece Filosofie práva.
v společnosti spojuje vlastní zájem se zájmem druhých; společnost je složitou zájmovou organisací, jejíž účelem je obecný prospěch. Ale společnost nemůže organisování zájmů ponechati vůli jednotlivce, nýbrž musí k němu i donucovati; hlavními formami tohoto donucení jsou stát a právo.
17. Sociologicky orientován jest i historický materialismus, jehož zakladatelem je Marx. Historický materialismus vychází z myšlenky, že historicky daná forma materielních, t. j.hospodářských poměrů výrobních a směnných jest základem společenského řádu, tedy i práva a státu. Určité formě hospodářského pořádku odpovídá tudíž určitá forma právního a politického řádu. Kapitalistický společenský řád je nespravedlivý, ježto společnost rozdvojuje na třídu vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Proto jej třeba nahraditi společenským řádem a státem socialistickým, v němž nebude vládnouti pouze rovnost formální, ale materiální, dávající každému z vyrobených statků, kolik mu po zásluze náleží. Zástupci: Menger, Loria (srov. Masaryk: Sociální otázka, 1898).
18. Materialistickou tendenci v jiném slova smyslu mají theorie v. Hallerova (Restauration der Staatswissenschaft, 1816—1825) a Gumplowiczova (Rassenkampf, 1882, a Grundriß der Soziologie, 1885, a j.). Oba vycházejí z myšlenky, že v celé přírodě, tedy i v lidské společnosti, vládne zákon, že silnější podrobuje si slabšího. Stát a právo jsou proto výsledkem působení tohoto zákona. Gumplowicz zápas mezi heterogeny chápe sociologicky jako boj ras mezi sebou. Stát je mu organisovanou mocí rasy vítězné nad přemoženou a právo má účel vítězovu moc zajistiti.
19. Vlivem historické a positivistické školy měla p-ní f. XIX. stol. převahou tendenci protiidealistickou. Ale od sklonku století počíná se v ní idealismus znovu uplatňovati, takže dnes možno mluviti o převážné idealistické tendenci v p-ní f-i přítomnosti. Jejím východiskem je zpravidla idealismus Kantův a Heglův, někdy i Fichtův, ne však v původní formě, ale přizpůsobený dnešním poměrům; po případě slouží myšlenky těchto filosofů pouze za základ, z něhož se pak činí další, nové závěry, na nichž se p-ní f. buduje. Proto poměr těchto theorií ku Kantovi a zejména k Hegelovi bývá velmi volný. Tím si i vysvětlíme, že zvláště v skupině novokantovců vytvořily se theorie sobě velmi vzdálené, eventuelně navzájem se potírající.
20. K skupině novohegelovců náleží v Německu Josef Kohler (Lehrbuch der Rechtsphilosophie, III. vyd., 1923), který sice podržuje některé myšlénky Hegelovy, postupuje však metodou nikoliv spekulativní, ale vědeckou. Základem jeho p-ní f. je pojem kultury. Z ní právo vzniká, současně ji však i podporuje. Je tedy právo řád životních poměrů daný lidstvu za účelem udržení a dalšího tvoření kulturních hodnot. Měnící se kultuře přizpůsobuje se i právní řád. Podobně učí i Berolzheimer (System der Rechts- und Wirtschaftsphilosophie, 5 sv., 1904 až 1907). Oba uvedení jsou zakladateli časopisu Archiv fůr Rechts- und Wirtschaftsphilosophie vycházejícího od r. 1907. V Itálii z hegelialismu vyšel B. Croce.
21. Novokantovci zabývají se převahou problémem právního myšlení a právní metody, jejich p-ní f. je zpravidla právní noetikou a metodologií. Kant tvrdil, že nepoznáváme věci jak jsou, ale jak se nám jeví. Jsou totiž lidskému rozumu dány již a priori, před zkušeností, jisté formy resp. zákony myšlení, jimiž se naše poznání řídí a bez kterých nebylo by možné. Přijímajíce tuto zásadu Kantova kriticismu, stojí novokantovští právní filosofové na stanovisku, že jsou také určité, rozumu lidskému a priori dané formy právního myšlení. Právní instituce sice materielně se mění, ale formální stránka právnického myšlení, idea práva, je vždy táž. Nalézti ji je úkolem p-ní f. Tak Stammler (v Theorie der Rechtswissenschaft, I. vyd., 1911) buduje čistou pravovědu, která má stanoviti kategorie, t. j. čisté rozumové formy právního myšlení. V Italii hlavním representantem tohoto směru je del Vecchio: též on činí rozdíl mezi obsahem práva a absolutní, nezměnnou rozumem danou formou, apriorní ideou práva (I presupposti filos. della nozione del diritto, 1905; II concetto dell diritto, 1906).
22. Jiná theorie, vycházející z Kantova kriticismu, jest theorie normativní, která si vytkla za úkol vypracovati přísně právnickou metodu a očistiti právní vědu od metod neprávnických. O to se pokouší kritickou analysou právního myšlení, činí rozdíl mezi nazíráním kausálním a normativním. První ovládá poznávání přírodovědecké, které se zabývá předměty v jejich existenci; druhé je vlastní poznávání norem, které vyjadřují, že něco má být. Ježto právní řád sestává ze systému norem, jest metodou právnického poznávání metoda Filosofie práva.
normativní. Charakteristické pro normativní theorii je stotožňování státu s právním řádem. Theorie normativní pěstuje se zvláště v oboru práva státního, ale někteří činí pokusy přenésti ji i na jiné vědní právní obory. Jejím zakladatelem jest H. Kelsen, vídeňský profesor státního práva (odtud škola rakouská). Rozšířila se hlavně v obvodu býv. práva rakouského a má dnes četné stoupence (Verdross, Merkl, dříve Sander, v SHS Pitamic, v Polsku Rundstein, v Čsl. Weyr). Na Kanta, ale i na jiné filosofické směry, připíná směr, který studuje právo s hlediska theorie hodnot. Sem patří relativismus Radbruchův (Grundzüge der Rechtsphilosophie, 1914), který však nespokojuje se pouze zkoumáním formální, nýbrž i materiální stránky práva a chce přispěti k stanovení právních ideálů, které však nejsou absolutní, ale relativní.
23. P-ní f., pokud vyšla z kriticismu Kantova, trpí přílišnou jednostranností, poněvadž redukuje se na právní noetiku a metodologii zapomínajíc na jiné stránky práva. Ježto jest naukou čistě theoretickou, odcizuje se často skutečnosti a praxi. Proto další vývoj p-ní f. musí se soustřediti na to, aby na výtěžcích dosavadní, čistě formalistické právní theorie vybudovala systém, který by si všímal i materielní stránky práva a určoval také praktické směrnice jednak pro tvoření a aplikaci, jednak i pro vědecké traktování práva. Teprve pak bude možno překonati nedůvěru k p-ní f-i zakořeněnou ještě dosud v části vědeckých i praktických právnických kruhů. Slibný náběh k tomu stal se již ve francouzské právní metodologii, která má svého vynikajícího zástupce v Genym (Méthode d´interprétation et sources en droit privé positif I., II., 2. vyd., 1919, Science et technique en droit privé positif I.—IV., 1914—1925).
24. K p-ní f-i počítá se často i právní logika, která formuluje zákony výkladu a aplikace právních norem (srov. Ehrlich: Die Juristische Logik, 2. vyd., 1925) a právní psychologie, která studuje psychické procesy odehrávající se v duši těch, kteří jakýmkoli způsobem dostávají se do styku s právem (Haff: Rechtspsychologie, 1924).
25. Proti dosud uvedeným směrům stavícím se k právu a státu positivně, stojí anarchismus jako směr negativní, který oprávněnosti těchto institucí (aspoň v obvyklém slova smyslu) neuznává. Anarchismus
tvrdí, že každý stát, ať jeho zřízení jakékoliv, potlačuje jednotlivce a tlumí jeho svobodný rozvoj; proto třeba stát odstraniti a nahraditi jej stavem anarchickým.
V různých formách hlásají anarchismus Stirner (Der Binzige und sein Eigentum, 2. vyd., 1882 — anarchismus individualistický), Krapotkin (anarchismus komunistický) a Tolstoj (anarchismus nábožensko-etický).
26.Československá právní filosofie jest nového data majíc za sebou minulost teprve padesátiletou. První po rozdělení pražské university vykládal na české právnické fakultě dějiny p-ní f. kriminahsta Zucker, a po něm J. Trakal, orientovaný positivisticko-sociologicky (Hlavní směry novější práv. a stát. filosofie, 1885; Obnova problému přir. práva v soudobé liter. pravovědné a sociologické; Sb. věd. práv. a stát. IV.). Jinak starší právní věda česká, která stála pod rozhodným vlivem historicko-positivistického dogmatismu, nepřála p-m f-i a do řešení základních právních problémů pouštěla se jen s nechutí a příležitostně. Více pozornosti p-ní f-i věnoval Masaryk, který v ní zdůraznil element mravní a hlásal obnovu práva přirozeného, jež jeho přičiněním dostalo se do programu české strany lidové (Rámcový program č. str. lidové, 1900; Masaryk; Právo histor. a přiroz., 1900). Proti tomu vystoupil prof. B. Rieger v Osvětě 1900 (Ku programu č. str. lidové a Ku programu práva přiroz.). V přítomné době silně se v Čsl. uplatňuje vliv školy normativní přičiněním F. Weyra (Základy filos. práv., 1920) a to nejen v p-ní f-i, ale i v speciálních právních vědách, zvláště v právu státním a občanském. Směr právně-metodologický zastupuje J. Kallab (Úvod ve studium metod právnických I., II., 1921). Na podkladě etickém pěstuje p-ní f-i E. Svoboda (Myšlenky o právu, etice a nábož., 2. vyd., 1925; Demokracie jako názor na život a svět, 1927, a mn. j.). Po různu zabývají se p-ní f-í Kadeřávek, Dobruský, Chalupný, Fajfr, Hexner a j.
Literatura.
Díla v textu neuvedená:
Aleksejev: „Osnovy filos. prava“, 1924; Aquilanti: „Filos. del diritto“, I./II., 1916; Baxa: „Einführung in die Romantische Staatswissenschaft“, 1927; Baumgarten: „Wissenschaft vom Recht und ihre Methode“, I./II., 1922; Bergbohm: „Jurisprudenz und Rechtsphil.“ I., 1892; Beudant: „Le droit individuel et ľétat“, 1920; Bierling: „Zur Kritik der juristischen Grundbegriffe“, 1877; Filosofie práva. — Finanční patent.
Binder: „Ph. d. Rechts“, 1925; Bovio: „Fil. del dir.“, 4. vyd., 1894; Bozi: „Die Weltanschauung der Jurisprud.“, 1911; Brugi: „Introduzione enciclop. alle scienze giuridiche e sociali“, 1907; van Calker: „Recht und Weltanschauung“, 1924; Carle: „Filos. del dir. nello stato moderno“, I., 1903; týž: „La vita del dir. nei suoi rapporti colla vita sociále“, 2. vyd., 1890; Cicala: „Filos. e dir. I./II., 1924/1925; Cimbali: „Ragione e liberta“, 2. vyd., 1915; Cosentini: „Filos. del dir.“, 1914; Dahn: „Die Vernunft im Recht“, 1879; Darmstädter: „Recht und Rechtsordnung“, 1925; Donati: „Il socialismo giuridico e la riforma del dir.“, 1910; Duguit: „Le droit social, le droit individ. et les transformations de ľétat“, 3. vyd., 1922; Ehrlich: „Grundlegung der Soziol. des Rechts“, 1913; Fouillée: „L’idée moderbe du droit“, nové vyd., 1920; Fuchs: „Die Gemeinschädlichkeit der konstrukt. Jurisprudenz“, 1909; týž: „Logische Studien im Gebiete der Jurisprudenz“, 1920; Heucke: „Einf. in die Rechtsph.“, 1921; Hobhouse: „Die metaph. Staatstheorie“, 1924 (překlad); Janet: „Histoire de la science politique dans ses rapports avec la morale“, v řadě vydání od r. 1859 přeloženo do češtiny B. Foustkou pod názvem „Dějiny vědy politické se zřetelem k mravovědě“, I./II. díl, 1896; Jarra: „Ogólna teorja prawa“, II. vyd., 1922; týž: Historja filosofji prawa“, 1923; Jerusalem: „Soziologie des Rechts“, 1925; Joad: „Introd. to modem political theory“, 1924; Jung: „Das Problem des natürl. Rechts“, 1912; Kantorowicz: „Rechtswissenschaft und Soziologie“, 1911; Kaufmann E.: „Kritik der neukantianischen Rechtsphil.“, 1921; F. Kaufmann: „Logik und Rechtswissenschaft“, 1922; týž: „Die Kriterien des Rechts“, 1924; Kelsen: „Základy obec. theor. stát.“, 1926 (překlad); týž: „Über Grenzen zwischen jurist. und soziol. Methode“, 1911; týž: „Der soziol. und der jurist. Staatsbegriff“, 1922; týž: „Allg. Staatslehre“, 1925; v. Kirchmann: „Die Grundbegriffe des Rechts und der Moral“, 1869; J. Kohler: „Das Recht", 1909; Korkunov: „Cours de théorie générale du droit“, 1914; týž: „Istorja filos. prava“, 6. vyd., 1915; Kornfeld: „Allg. Rechtslehre und Jurisprudenz“, 1920; Levi: „Saggi di fil. del. dir.“, 1924; Lilia: „Manuale di fil. del dir.“, 1903; M. E. Mayer: „Rechtsphilosophie“, 1922; týž: „Rechtsnormen und Kulturnormen“, 1903; „Les méthodes juridiques“, 1911 (řada přednášek různých autorů); Miceli: „Principi di filos. del dir.“, 1914; Montemayor: „Primo abbozzo d´una Giuridica“, 1914; týž: „Storia del dir. natur.“, 1911; Nelson: „Die Rechtswissenschaft ohne Recht“, 1917; týž: „System der philos. Staatslehre und Politik“, 1924; Novgorodcev: „Lekcii po istorii filos. prava“ (Učenija novago vremeni), 1914; Pagano: „L’individuo nelľetica e nel diritto“, I./II., 1912/13, Page: „De ľinterprétation des lois“, I./II., 1925; Panunzio: „Il socialismo giuridico“, 1906; Pound: „An introd. to the philosophy of Law“ 1922; Renard: „Le droit, la logique et le bon sens“, 1925; Rodenbeck: „The anatomy of the Law“, 1925; Roguin: „La régle du droit“, 1889;
Rundstein: „Zasady teorji prawa“, 1924; Salomon: „Grundlegung zur Rechtsphil.“, 1925; Sander: „Staat und Recht“, I./II. díl, 1922; týž: „Rechtsdogmatik oder Theorie der Rechtserfahrung“, 1921; Sauer: „Übersicht über die gegenwärtigen Richtungen in der deutschen Rechtsphil.“, 1924; Schreier: „Grundbegriffe und Grundformen des Rechts“, 1924; Seiss: „Das Wesen der Gesellschaft und des Staates“, 1926; Serre: „Les atteintes á la notion traditionelle de ľétat“, 1925; Somló: „Juristische Grundlehre“, 1917; Stammler: „Die rechtsphil. Abhandlungen und Vorträge“, I./II., 1925; týž: „Rechts- und Staatstheorien der Neuzeit“, 2. vyd., 1925; K. Sternberg: „Staatsphilos.“ (Quellenhandbuch), 1923; Sturm: „Die psychol. Grundlage des Rechts“, 1910; týž: „Form des Rechts“, 1911; týž: „Materie des Rechts“, 1911; Tomsa: „Idea spravedlnosti a práva v řecké filosofii“, 1923; týž: „Moderní italská právní filosofie“, 1921; Vacca: „Ildiritto sperimentale“, 1923; Vaccaro: „Le basi del dir. e dello Stato“, 1893; Vanni: „Lezioni di filos. del dir.“, 3. vyd., 1915; del Vecchio: „Sui principi generali del dir.“, 1921; Weigelin: „Einf. in die Moral- und Rechtsphilos.“, 1927; M. Wundt: „Staatsphilos.“, 1923; Wurzel: „Das juristische Denken“, 1924; Zini: „Giustizia“, 1907.
Časopisy:
„Arch. f. Rechts- und Wirtschaftsphilos.“, založený Kohlerem a Berolzheimerem, od r. 1907 dodnes 21 svazků; „Zeitschr. f. Rechtsphilos. in Lehre und Praxis“, vyd. Holldackem, Joergesem a Stammlerem, 3 svazky od r. 1914; „Rivista internaz. di filos. del dir.“, založená del Vecchiem, Sforzou, Paganem a Vaccou, od r. 1921 dodnes 7 svazků; „Revue internat, de la théorie du droit“, vedená Duguitem, Kelsenem, Weyrem od r. 1926, dosud 2 svazky.
Bohuš Tomsa.

Citace:

Filosofie práva.. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 614-621.