Čís. 1005.

Nejde o rozepři zahájenou, domáhají-li se sice obě žaloby rozvodu
manželství od stolu a lože, avšak každá z viny druhého manžela.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1921, R II 131/21.)
Manžel podal u zemského soudu proti manželce dne 14. října 1920 žalobu o rozvod manželství od stolu a lože z viny žalované, jíž byla žaloba doručena 21. října 1920. Na to dne 23. října 1920 podala manželka na manžela u téhož soudu žalobu o rozvod manželství od stolu a lože z viny žalovaného. Soud prvé stolice odmítl žalobu manželky k námitce manželově z důvodu rozepře zahájené maje za to, že se jedná o totožný nárok. Rekursní soud zamítl námitku rozepře zahájené a uložil zemskému soudu, by o žalobě manželčině dále jednal, nepřihlížeje k důvodu odmítacímu. Důvody: Rekursní soud nesdílí názoru prvého soudu. Právní nárok vzniká aplikací právní normy na jisté skutečnosti, skutečnostmi těmi bývá teprve právní nárok konkretisován. V prvé žalobě domáhá se manžel rozvodu z viny manželčiny, v druhé žalobě domáhá se opět manželka rozvodu z viny manželovy, při čemž každá strana opírá svůj žalobní nárok o jiné skutečnosti, jí tvrzené. Z toho plyne, že, ačkoliv obě žaloby mají za předmět rozvod téhož manželství, jsou nároky v obou žalobách uplatňované různé. Jelikož tedy žalobě manželčině nepřekáží rozepře zahájená, bylo stížnosti vyhověti a uznati, jak shora uvedeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Obě žaloby domáhají se sice rozvodu téhož manželství, avšak další odstavec žalobní prosby, který podle § 6 min. nař. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. do rozsudkového výroku pojat býti musí, jest různý. Kdežto manžel vystupující jako žalobce navrhuje, aby manželství rozveděno bylo z viny manželčiny, žádá manželka ve své žalobě, aby manželství to bylo rozvedeno z viny manželovy. V tom spočívá různost obou žalob a nic na tom nezáleží, že soud i bez návrhu o vině by se vysloviti musil, neboť jde tu o faktické znění žaloby a to je v obou případech různé, protichůdné. Nepostačí k tomu, aby námitka rozepře již zahájené s úspěchem uplatňována býti mohla, že jde tu o totéž manželství, za jehož rozvod se žádá, nýbrž žalobní nárok celý musil by býti totožným a tomu tak, jak uvedeno, není, poněvadž každá z obou žalob domáhá se jiného výroku o vině (§§ 232 a 233 c. ř. s., § 96 j. n.).

Citace:

č. 997. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 263-264.