NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3746.

Mimořádná opatření. -Stavební právo: I. * Povolením ke zřízení některého ze závodů v § 1 vlád. nař. z 7. května 1920 č. 355 Sb. daným před vydáním tohoto nařízení (odst. 2 § 1) lze rozuměti toliko povolení stavební dle stavebního řádu nebo živnostenské dle § 27 č. 48 živn. řádu. — II. * Novým dle § 1 cit. nař. není závod, v němž mají býti provedeny pouze změny zařízení technických. — III. * Nepřípustnými by byly takové změny lihovarů a lihočisten teprve, kdyby jimi byla zvýšena výrobní technická výkonnost nad nejvyšší technickou výkonnost, kterou měly v některém výrobním období 1910/11 až 1919/20 (§2 cit. nař.). Administrativní řízení: * Úřad, jenž jest povolán, aby rozhodoval v dohodě s jiným úřadem a po slyšení některého orgánu státního, není povinen sdělovati vyjádření těchto kooperačních činitelů straně k vyjádření před vydáním rozhodnutí. Neučinil-li toho, není v tom žádné vady řízení.
(Nález ze dne 14. června 1924 č. 10651.)
Věc: Firma H., cukrovar, lihovar a drožďárna bratří A. a H. M. v O. (adv. Dr. Eisner z Prahy) proti ministerstvu financí stran zřízení lihovaru.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lka podala k min. fin. žádost, ve které se domáhala povolení, aby směla dosavadní průmyslový lihovar spojený s drožďárnou rozděliti ve dva samostatné lihovary tak, že by vyráběla na jedné straně budovy pouze líh bez zapravení dávky z lisovaného droždí, na druhé straně v drožďárně líh s dávkou jako za vedlejší produkt při výrobě droždí.
Min. fin. po zamítavém vyjádření meziministerského komitétu pro likvidaci Čsl. komise lihové a min. obch. nař. rozhodnutím nepovolilo žádané rozštěpení průmyslového lihovaru spojeného s výrobou droždí na dva závody, jelikož by postupem tím vznikl nesporně lihovarský podnik nový, jehož zřízení v době panující krise nejeví se účelným.
Do tohoto rozhodnutí podána jest stížnost, o které nss uvažoval takto:
Především jest se zabývati námitkou vadnosti řízení, kterou stížnost spatřuje v tom, že nebyla st-lce sdělena zamítavá vyjádření meziministerského komitétu pro likvidaci čsl. komise lihové a min. obchodu.
Námitce té jest rozuměti v ten smysl, že po náhledu stížnosti mělo min. fin., dříve nežli vydalo nař. rozhodnutí, straně oznámiti obsah vyjádření komitétu pro likvidaci čsl. komise lihové a min. obch. Jinak by námitka ta neměla významu, neboť podstatný obsah těchto vyjádření byl st-lce uveden ve známost v nař. rozhodnutí samém. St-lka snaží se svojí námitkou uplatniti nárok, aby v případech, v nichž kompetentní úřad smi rozhodovati jen po slyšení úřadu jiného nebo po dohodě s ním, byla k tomuto slyšení nebo dohodování přivzata a o vyjádření kooperativně činných faktorů také slyšena — to vše, jak již řečeno, před vydáním rozhodnutí. Takový nárok však straně neposkytuje ani vl. nař. ze 7. května 1920 č. 355 Sb. ani jiný zákonný předpis a ze všeobecných zásad a pravidel o řízení správním neplyne nic, co by pro tento nárok strany svědčilo
V § 1 cit. vl. nař. jest předepsáno, že o zřízení nových závodů rozhoduje min. fin. v dohodě s min. obch. po případě zeměd. a po vys1echnutí čsl. lihové komise. Rozhodnutí vzchází tudíž ze součinnosti min. fin. s druhým min. a jednání obou těchto úřadů, zejména i jejích vzájemná vyjádření, směřující k zjednání této dohody, jsou akty interními, při nichž spolupůsobiti není právem stran.
Vyslechnutí lihové komise má za účel, aby tento odborný orgán podal posudek o přípustnosti žádaného zřízení nového závodu, na kterýž posudek zákon však úřad k rozhodování povolaný nikterak neváže. I toto vyjádření jest jen interní pomůckou, sloužící k tomu, aby úřadu usnadnilo rozhodování, nikoli však procesuálním úkonem k zjišťování skutkových okolností pro rozhodnutí potřebných; nepřísluší proto straně nárok, aby k němu byla přivzata tím, že by jí obsah jeho byl vůbec, zejména pak před vydáním rozhodnutí sdělován.
Neshledal proto nss tuto námitku důvodnou.
Ve věci samé řídil se nss těmito úvahami:
Nař. ze 7. května 1920 č. 355 Sb. stanoví v § 1, že ke zřizování nových závodů na výrobu lihu surového nebo na přímou výrobu lihu čištěného ze suroviny pomocí kombinovaného přístroje, jakož i nových lihočisten je třeba povolení min. fin. v dohodě s min. obchodu, resp. zeměd., jež vydati jest po předchozím slyšení čsl. komise lihové. V § 2 pak jest předepsáno, že v činnosti jsoucí lihovary a lihočistny nesmějí technickou výrobní výkonnost změnou používaných nebo zavedením nových technických zařízení zvyšovati nad nejvyšší výrobní technickou výkonnost, kterou měly v některém výrobním období 1910/11 až 1919/20, a že provedení přípustných změn jest dovoleno jen se svolením min. fin., obch. a zeměd.
Účel, k němuž vl. nař. směřuje, jest, aby byla zamezena z hospodářských důvodů nadvýroba lihu. To ukazuje okolnost, že nař. vydáno bylo na zákl. zmoc. zák. z 15. dubna 1920 č. 337 Sb., jenž v § 1 vládu zmocnil, aby pro úpravu mimořádných hospodářských nebo zdravotních poměrů, způsobených válkou, použila cesty nařizovací, dále ustanovení o omezení lihové výroby, obsažená v § 4 nařízení.
V daném případě jde o otázku, zda změna existujícího již závodu způsobem, jak byl svrchu vyznačen, znamená zřízení nového závodu. Co jest pokládati za nový závod, stanoví § 1, odst. 2, jenž praví:
355/1920 sb., § 1.2
Podle toho nejsou novými ty závody, které byly ve výrobním období 1919/20 ve stavu způsobilém k zahájení provozu, čímž rozuměti jest, že vyhovovaly požadavkům zák. z 20. června 1888 č. 95 ř. z., za kterých výrobu lze zahájiti, mimo to ony závody, při kterých náležitosti tyto sice nejsou dány, jichž zřízení však bylo před vydáním vl. nař. ze 7. května 1920 č. 355 Sb. povoleno. Co znamená slovo »povoleno«? Povolení takové, jako zavedeno jest nař. č. 355/1920, neexistovalo před tímto nařízením; nutno tedy hledati v něm jiný význam. Stížnost má za to, že jím jest rozuměti vydání živnostenského listu. Tomu nelze přisvědčiti. Vydání živn. listu nemá charakteru povolení, nýbrž toliko osvědčení úřadu, že není zákonných překážek k provozování živnosti (§ 13 živn. ř.). Mimo to nelze přehlédnouti inkongruenci, která by při tomto názoru vznikla mezi lihovary živnostenskými a hospodářskými, kteréž poslední živn. řádu nepodléhají (čl. 5., lit. a) uvoz. pat. k živn. ř.), a jichž zřízení je tudíž na vydání živn. listu anebo podobného osvědčení nezávislé. Povolením možno tedy rozuměti jen takový akt úřední, jehož v této formě bylo třeba k etablování a provozu lihovaru. To může být jen povolení stavební ve smyslu stav. řádu a při živn. lihovarech též konsens ve smyslu § 27 č. 48 ž. ř. Tento výklad zajisté lze srovnati s účelem vl. nař., který se nemůže nésti k tomu, aby lihovarům, které zřízeny byly prve, než vl. nař. bylo vydáno, vůbec znemožněno bylo provozování jich. Že by však v daném případě takovéto povolení tu bylo a závod st-lčin z tohoto důvodu nebylo pokládati za nový, stížnost netvrdí.
Stížnost však uplatňuje, že v rozštěpení existujícího již jednotného závodu jejího na lihovar a drožďárnu, spojenou s výrobou lihu jako vedlejšího produktu, při kterém celková technická výkonnost co do výroby lihu zůstane nezměněna, a jež bylo projektováno pouze z důvodů výrobní techniky a finančních, vůbec nelze shledati zřízení nového závodu.
V tomto směru musel dáti nss stížnosti za pravdu. Z § 2 vl. nař. jde na jevo, že práva podnikatelů lihovarů a lihočisten, již v činnosti jsoucích, omezena jsou jen v jednom směru, t. j. že nesmějí zvýšiti technickou výrobní výkonnost nad onu, které nejvýše dosáhly v některém výrobním období 1910/11 až 1919/20. Jinaké změny jejich výrobních zařízení, zejména tedy změny za účelem docílení racionclnějšího a úspornějšího způsobu výroby jsou jim dovoleny. To plyne z druhého odst. cit. § 2, jenž praví, že provésti dle uvedeného přípustné změny je dovoleno se svolením min. fin., obch. a zeměd. po příslušném šetření, jehož účel spočívati může jen v konstatování, zda nejde o změny nepřípustné, t. j. takové, kterými by byla zvýšena výrobní výkonnost. Pokládá-li podnikatel závodu, v němž dosud výroba lihu i droždí se děla jednotně společnými zařízeními, za účelné, aby v tomto závodě, zachovávaje dosavadní jeho celkovou technickou výkonnost, použil produkčních method, které umožňují provozovati odděleně výrobu lihu a výrobu droždí s lihem jen jako vedlejším produktem, a zavedl k tomu cíli nová technická zařízení, pak nutno připustiti, že jedná v mezích oprávnění, která mu zaručuje cit. § 2. Je-li tomu tak, pak nelze podobné změny lihovaru v činnosti jsoucích pokládati za zřízení závodu nového.
Z odvodního spisu podaného žal. úřadem vysvítá, že min. fin. má rozštěpení závodu uvedeným způsobem za nepřípustné též z ohledů fiskálních. Tyto ovšem nemohou být rozhodný při posuzování otázky, o kterou tu jde, neboť vl. nař. č. 355/1920 vydáno bylo na základě zák. z 15. dubna 1920 č. 337 Sb., jehož zmocnění se dle § 1, odst. 2 nevztahuje na úpravu poměrů finančních, pokud jednotlivci jsou zatěžováni veřejnými dávkami, a nelze proto vkládati do cit. nař. smysl, čelící k účinnému zabezpečení státních dávek. Co se pak týče podezření vysloveného v odvodním spise, že rozštěpením závodu má býti docíleno zvýšení výroby, tedy ovšem by bylo věcí šetření, zavedeného dle § 2, odst. 2 nař., aby zjistilo, zda projektované změny jsou snad nepřípustné z důvodu zvýšení výkonnosti závodu nad míru v nařízení stanovenou. Takové šetření však vzhledem na stanovisko zaujaté žal. úřadem dosud konáno nebylo.
Z těchto úvah dospěl soud ke zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost, aniž bylo zapotřebí, aby se zvláště ještě zabýval námitkou vadnosti řízení, kterou stížnost spatřovala v tom, že věc nebyla zjištěna a prozkoumána po stránce živnostensko-právní.

Citace:

č. 3746. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 92-95.