NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 4505.

Pozemková reforma.
Proti rozvrhovému usnesení o přejímací ceně za zabraný majetek připouští se dovolací stížnost za podmínek §u 16 nesp. říz. Do diskretionálního opatření soudce dle §u 2 čís. 5 nesp. říz. nemůže si účastník stěžovati.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1924, R I 1021/24).
V rozvrhovém řízení o přejímací ceně za zabraný majetek povolil prvý soud finanční prokuratuře čtyřnedělní lhůtu ku precisování jejích návrhů s tím, že, nebude-li ve lhůtě podáno vyjádření, bude přejímací cena rozvržena bez dalšího řízení. Rekursní soud nevyhověl ani stížnosti vlastníka ani finanční prokuratury. Nejvyšší soud dovolací stížnosti vlastníka nevyhověl, opravil však usnesení rekursního soudu v ten rozum, že se stížnost vlastníka do usnesení prvého soudu odmítá.
Důvody:
Nejprve dlužno položití si otázku, zda vzhledem k §u 47/1 a §u 52 náhr. zák. jest dovolací rekurs přípustným. § 52 praví, že proti rozvrhovému usnesení přísluší právo stížnosti do 14 dnů od doručení, a je tedy otázka, zda tím nechce býti řečeno, že stížnost přísluší jen proti rozvrhovému usnesení a ne usnesením jiným, v rozvrhovém řízení vydaným, a dále že přísluší jen první stížnost — nikoli ale i druhá, dovolací — když dle §u 47 ( 1 ) platí tu nesporné řízení a v tomto je právo stížnosti v §u 9—16 podrobně upraveno a připuštěna i stížnost dovolací, takže zákon, potřeboval jen mlčeti a bylo by se rozumělo toto takto upravené právo stížnosti, ale když nemlčel a ustanovení zvláštní mnohem užší učinil, zda nechtěl právo stížnosti v patentu o nesporném řízení připuštěné omeziti, zvláště když v §u 47 (1) sám výslovně praví, že nesporné řízení ovšem platí, ale jen pokud zákon tento nestanoví odchylek, a nejde-li tu tudíž o takovouto odchylku. Jakkoli je ta myšlenka na snadě, nelze jí přece přisvědčiti potud, že právo stížnosti, pokud přísluší, bylo by omezeno jen na stížnost první, kdežto dovolací stížnost že by byla vyloučena, neboť nemožno uvěřiti, že by zákon v této tak důležité věci, kde jde o rozvrh přejímací ceny za velký majetek pozemkový, nechtěl připustiti dovolací stížnost, když ji připouští nejen, jak řečeno, § 16 nesp. pat., ale také § 239 poslední odstavec ex. ř. i proti srovnalým rozvrhovým usnesením nižších stolic, a dlužno proto těžisko předpisu §u 52 náhr. zák., k němuž důvodová zpráva ničeho nepodotýká. Spatřovati v tom, že dán jest proto, aby určil — mimo usnesení, do něhož stížnost přípustná býti má, o čemž níže — okruh osob, které k stížnosti jsou oprávněny, což by bylo mohlo býti pochybno, když tu vystupuje účastník, jak v nesporném tak v exekučním řízení posud neznámý, Státní pozemkový úřad, — ale ne proto, aby stanovil počet stížnostních stolic, a sluší proto i dovolací stížnost míti za přípustnou aspoň v mezích §u 16 nesp. pat. Tu ale dlužno uvážiti, že usnesení prvého, soudce ukládá finanční prokuratuře pouze jisté vyjádření za tím účelem, aby vysvětleny byly okolnosti, jež možná při rozvrhu budou se jeviti důležitými. Klade sice finanční prokuratuře jistou sankci, totiž tu, že, nevyhoví-li příkazu, bude přejímací cena rozvržena bez dalšího řízení, i mohlo by pouze býti otázkou, zdali finanční prokuratuře, když zájmům od ní zastupovaným hrozí z té sankce po případě újma, příslušela či nepříslušela stížnost, tato otázka ale je již bezpředmětná, protože finanční prokuratura dovolací stížnosti proti nevyhovujícímu usnesení rekursního soudu již nepodala. Otázkou však nemůže býti, že stěžovateli, jemuž ze sankce v usnesení prvého soudu újma nehrozí, právo stížnosti nepříslušelo, neboť tu nejde o opatření ve smyslu §u 9 nesp. pat., jež by se hmotných práv dotýkalo a jímž by tedy on za stížena míti se mohl, nýbrž jde pouze o opatření diskretionární ve smyslu §u 2 č. 5 nesp. pat., úkon nesporné šetření řídící, v němž mu žádný účastník svou stížností brániti nemůže. Jako strana nemůže nespornému soudci zbraňovati, aby nevyslýchal účastníky nebo osoby přezvědné nebo znalce a vůbec neprováděl šetření, jež za potřebné nebo vhodné uznává, tak tomu i zde, stěžovatel nemůže chtíti, aby se soudci zabránilo, aby si nezjednal vysvětlení, jež za potřebné má, i musí vyčkati spíše jeho konečného rozhodnutí, proti němuž teprve stížnost mu příslušeti bude, v níž možno i uplatňovati, že okolnosti, k jichž zjištění formelněprávní opatření nyní napadené čelilo, jsou nerozhodný a že tedy jich zjištění třeba nebylo, ale nynější stížnost je nemístná a proto nepřípustná, neboť kdyby podobné stížnosti přípustný byly, bylo by účastníkům dáno na vůli, napadáním opatření soudcových, ve smyslu §u 2 čís. 5 nesp. pat. vydaných, konečné rozhodnuti do nekonečna protahovati, což jistě není v zájmu práva a nemohlo zákonodárcem býti obmyšleno. Ale toto vše, co vyvozeno z předpisů nesporného řízení, patrně zamýšlí také sám § 52 náhr. zák., když praví, že proti usnesení o rozvrhu přejímací ceny přísluší stížnost t. j. že přísluší teprv proti tomuto usnesení a ne proti usnesením předběžným. Hmotně právní otázku tedy, kterou stěžovatel rozvinuje, nechť si provede teprv proti rozvrhovému usnesení, nebude-li mu vyhovovat.

Citace:

č. 4505. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 827-828.