Čís. 1104.

Zákony, stihající válečnou lichvu, nestaly se ještě bezúčinnými.
(Rozh. ze dne 9. února 1923, Kr I 1216/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 31. května 1921, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem řetězového obchodu dle §u 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost dovozuje, že, aby se po uplynutí tří let od ukončení války mohlo ještě mluviti o mimořádných poměrech, vyvolaných válkou, dlužno dokázati souvislost mezi dnešními poměry a válkou, a míní, že podkladem pro předražování není v probouzejícím se mírovém hospodářství volný obchod, nýbrž omezování jeho, jelikož prý hospodářství, tíhnouc samo o sobe k volnému obchodování, nepřipouští, by válečných zákonů bylo mimo jich rámec a význam používáno ke stihání bezdůvodnému. Stanovisko, které zaujímá zmateční stížnost touto námitkou, nelze především v soulad uvésti s existencí zákonných předpisů o trestání válečné lichvy. Tím, že zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. ponechává se na dále v platnosti, je zároveň naznačeno, že dle přesvědčení zákonodárcova mimořádné poměry, vyvolané válkou, které zavdaly podnět k vydání předpisů o stihání válečné lichvy vůbec a lichevního zákona zvlášť, byť ne ohledně všech jednotlivých předmětů potřeby stále ještě trvají, jest arci nepochybno, že i při řešení otázky, zakládá-li to které jednání skutkovou podstatu řetězového obchodu, dlužno v každém jednotlivém případě zkoumati také, zda poměry byly v kritické době ohledně druhu předmětů potřeby, o něž jde, toho rázu, by závadné jednání bylo způsobilým poškoditi neb ohroziti cíle, sledované lichevním zákonem, spočívající v tom, aby zásobování obyvatelstva bylo zabezpečeno a zabráněno bylo předražování. Pokud jde o projednávaný případ, zmateční stížnost neprávem mluví o době tří let, uplynuvší od ukončení války, neboť trestný čin, tvořící předmět stěžovatelova odsouzení, spáchán byl dle rozsudku v květnu 1920, tedy v době, do níž od událostí, v nichž zmateční stížnost spatřuje zřejmě ukončení války, uplynula doba ne více než asi 1 1/2 roku a, což rovněž významno, od vydání nového zákona o trestání válečné lichvy doba pouhých sedmi měsíců. Tehdy ještě v plné míře jevily se nepříznivé účinky války na zásobování obyvatelstva a rovněž lichva bujela tenkráte, ne-li ohledně všech, tedy jistě v příčině největší části předmětů potřeby, v rozsahu nijak neztenčeném. Tomu bylo tak zejména, pokud šlo o dobytek a maso; státní správa pokládala proto ještě v rozhodné době ba i později za nutnou úpravu obchodování dobytkem, která by jednak zabezpečila dostatečné a stejnoměrné zásobení obyvatelstva masem, jednak bránila jeho předražování. Zevně docházela tato snaha státní správy výrazu v četných úředních předpisech, jimiž hospodaření a obchodování dobytkem i masem podrobeno bylo četným omezením i jiným opatřením a jimiž pro ně stanoveny byly nejvyšší ceny. Za tohoto stavu věci mluví zmateční stížnost zcela neprávem o probouzejícím se mírovém hospodářství a sklonu jeho k volnému obchodování, které za poměrů shora vylíčených státní správa zajisté nikoli neprávem vylučovala, pokud se týče je omezovala. Pak ale pozbývá podkladu vůbec a pro projednávaný případ zvlášť i závěr zmateční stížnosti o nepřípustnosti používání válečných zákonů mimo jich rámec a význam a ke stihání bezdůvodnému.

Citace:

č. 1104. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 88-89.