NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5949.

Výrok rozsudku soudu prvé stolice o upuštění od potrestání lze napadati jen odvoláním, ať jde o tvrzené porušení striktního předpisu zákona nebo o pouhé porušení zásad arbitrerních (§§ 33, odst. 1 zákona o ochraně cti).
Soud, ukládající odpovědnému redaktoru a vydavateli uveřejnění rozsudku po rozumu § 7, odst. 1 zákona čís. 124/1924 Sb. z. a n. (ve znění vyhl. čís. 145/1933 Sb. z. a n.), nesmí se odchýliti od velících ustanovení, která obsahuje o čase a způsobu uveřejnění § 8 téhož zákona. Předpis § 12 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n. slouží jen k omezení oprávnění žalobcova, pokud se týče k ochraně obžalovaného; proto soukromý žalobce není ve smyslu §§ 282, 283 tr. ř. oprávněn odvolati se z výroku o uveřejnění rozsudku podle § 12 cit. zák. z toho důvodu, že rozsudek neuvádí způsob a ostatní podmínky uveřejnění, ani dobu, do které se má uveřejnění státi.
(Rozh. ze dne 3. července 1937, Zm II 228/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost soukromého žalobce do rozsudku krajského soudu, jímž byl obžalovaný odpovědný redaktor uznán vinným přestupkem podle § 4 zákona č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n.; dále — mimo jiné — vyhověl nejvyšší soud částečně odvolání soukromého žalobce z výroku o uveřejnění rozsudku podle § 7, odst. 1 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění č. 145/1933 Sb. z. a n., a pokud napadený rozsudek vyslovil, že se obžalovanému a vydavateli periodického tiskopisu »P. d.« ukládá, aby uveřejnili rozsudkový výrok do 14 dnů po pravoplatnosti rozsudku, změnil nejvyšší soud rozsudek v ten smysl, že se má podle § 8 cit. zák. uveřejnění státi nejpozději v druhém čísle jmenovaného periodického tiskopisu »P. d«, jež vyjde po dnu, kdy byla odpovědnému redaktoru nebo vydavateli doručena zpráva o tom, že rozsudek nabyl právní moci. Odvolání soukromého žalobce z výroku o uveřejnění rozsudku podle § 12 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n. soud odmítl.
Z důvodů:
Stěžovateli nutno především připomenouti, že veškeré vývody jeho opravného prostředku, jež napadají — částečně i s hlediska domnělých důvodů zmatečnosti — výrok rozsudku první stolice o upuštění od potrestání, jsou provedením odvolání a nikoli zmateční stížnosti; neboť z ustanovení § 33, odst. 1, č. 2 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n. při srovnání s dikcí jiných míst zákona, na př. § 10, odst. 3 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n. vyplývá, že zmíněný rozsudkový výrok může býti napaden jen opravným prostředkem odvolání, ať jde o tvrzené porušení striktního předpisu zákona, nebo o pouhé porušení zásad arbitrerních.
Dotčené vývody opravného prostředku budou tudíž vyřízeny při rozhodnutí o odvolání. Zřejmým poukazem uplatňuje zmateční stížnost hmotněprávní zmatek podle § 281, č. 9 a) tr. ř., dovozujíc, že obžalovaného je prý pokládali za původce článku (po rozumu § 1, odst. 3 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhl. č. 145/1933 Sb. z. a n.), poněvadž rozhodoval o tom, který článek se má zařadili do časopisu, a poněvadž prý bez jeho vědomí »článek do rubriky (míněna je zřejmě rubrika jmenovaného časopisu »Ť., ť.«) nemůže přijíti«. Takovou osobu dlužno prý klásti na roveň osobě zprávu sepsavší. Stížnost není v tomto směru provedena podle zákona, nedržíc se v okruhu rozsudkových zjištění (§ 288, odst. 2, č. 3 tr. ř.), neboť rozsudek nezjišťuje právě uvedené skutečnosti, pokud jde o činnost obžalovaného jakožto odpovědného redaktora, nýbrž reprodukuje jen po této stránce výpověď svědka R., aniž se vyjadřuje, zda tyto skutečnosti bere či nebere za zjištěny.
Leč příslušné vývody zmateční stížnosti by neobstály ani s hlediska
formálního zmatku neúplnosti podle § 281, č. 5 tr. ř., neboť jde o skutečnosti právně nezávažné.
Stížnost je tu totiž úplně na scestí. Pokud se tu o obžalovaném mluví jakožto o osobě, která článek do časopisu zařadila, t. j. uveřejnění článku v tiskopise nařídila, je taková osoba původcem po rozumu § 1, odst. 3 cit. zák. jen, pokud nejde o redaktora toho kterého periodického tiskopisu, neboť odpovědný redaktor odpovídá již podle 2. odstavce § 1 cit. zák. vedle původců.
Zcela nesprávný je názor, že osobu, která rozhoduje o zařazení článku do časopisu, pokud se týče která jej vědomě pro časopis přijímá, jest již na základě toho postaviti na roveň osobě článek sepsavší, neboť tím, co uvedeno, nebylo by ještě řečeno, že ona osoba znala a uvědomila si též obsah článku. A jen na tom záleží s hlediska otázky, zda obžalovaný odpovídá za přečin podle § 4 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n. nebo za pouhý přestupek podle § 4 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n. Pro subjektivní skutkovou podstatu prv uvedeného přečinu nestačí, že si pachatel měl a mohl urážlivý obsah stíhaného článku uvědomiti; to stačí jen s hlediska nedbalostního deliktu podle § 4 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhl. č. 145/1933 Sb. z. a n.
Poněvadž však uvedené údaje svědka R. poukazují jen k nedbalosti obžalovaného jakožto odpovědného redaktora a nikoli k tomu, že skutečně znal obsah každého článku do rubriky »Ť., ť.« pojatého, je bez významu, že rozsudek nepřihlíží k uvedeným skutečnostem, takže rozsudek v tomto směru netrpí ani zmatkem neúplnosti podle § 281, č. 5 tr. řádu.
Důvodné je částečně odvolání soukromého žalobce z výroku o uveřejnění rozsudku po rozumu § 7 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n. Napadený rozsudek ukládá totiž obžalovanému a vydavateli periodického časopisu »P. d.«, aby bezplatně a bez poznámky uveřejnili v periodickém tiskopisu »P. d.« na stejném místě a stejným tiskem, jak byl uveřejněn stíhaný článek, do 14 dnů po pravoplatnosti rozsudkový výrok bez důvodů. Ohledně uvedené lhůty vytýká odvolání důvodně, že rozsudek porušil závazné ustanovení § 8 cit. zák.; bylo již rozhodnutím zrušovacího soudu č. 5734 Sb. n. s. vysloveno, že se soud, ukládající odpovědnému redaktorovi a vydavateli uveřejnění rozsudku po rozumu § 7, odst. 1 cit. zák., nesmí odchýliti od velících ustanovení, která obsahuje o čase a způsobu uveřejnění § 8 téhož zákona. Měl tudíž napadený rozsudek určití, že se uveřejnění v časopise »P. d.« má státi nejpozději v druhém čísle, jež vyjde po dnu, kdy byla odpovědnému redaktoru nebo vydavateli doručena zpráva o tom, že rozsudek nabyl právní moci. Rozsudek nehoví však uvedenému předpisu, ani pokud jde o místo uveřejnění. Nesprávné je též, že se uveřejnění ukládá osobně obžalovanému a nikoli povšechně odpovědnému redaktoru a vydavateli, kdyžtě adresáty zmíněného příkazu jsou onen odpovědný redaktor a vydavatel, kteří tyto funkce zastávají v době, kdy má býti splněna povinnost k uveřejnění. Leč v těchto směrech není rozsudek napaden.
Naproti tomu napadá soukromý žalobce rozsudek, pokud ukládá jen uveřejnění rozsudkového výroku a nikoliv i důvodů rozsudku. Podle výslovného ustanovení § 7, odst. 1 cit. zák. je sice, učiní-li žalobce příslušný návrh, výrok o uveřejnění rozsudkového výroku obligatorní, leč uveřejnění důvodů v rozsahu rozsudkem určeném má býti uloženo, jen pokud je toho třeba k zadostučinění.
Tento předpoklad odvolání sice tvrdí, leč ani slovem nenaznačuje, proč je k zadostučinění pro stěžovatele v souzeném případě zapotřebí též uveřejnění důvodů rozsudku. V tomto směru odvolání tudíž určitě neuvádí okolnosti, jež mají odvolání odůvodniti, takže k této části odvolání nelze přihlíželi (§ 294, odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o odvolání z výroku o uveřejnění rozsudku po rozumu § 12 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n., vytýká žalobce, že rozsudek proti předpisu § 12 cit. zák. neuvádí způsob a ostatní podmínky uveřejněni ani dobu, do které se má státi. Podle § 12 cit. zák. má rozsudek skutečně taková ustanoveni obsahovati. Je však jasno, že tento předpis zákona slouží jen k omezení oprávnění žalobcova, pokud se týče k ochraně obžalovaného. Nemůže se proto soukromý žalobce zmíněným opominutím nalézacího soudu považovali za stižena, provádí tu naopak odvolání ve svůj neprospěch a není proto podle všeobecných zásad procesního práva, docházejících výrazu i v ustanoveních §§ 282, 283 tr. ř. k takovému odvolání oprávněn. Bylo je proto bez rozhodnutí ve věci odmítnouti.

Citace:

čís. 5949. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 317-320.