Čís. 4053.

Ani v řízení směnečném nemůže soud sám od sebe přihlížeti k promlčení směnečné pohledávky. Námitky proti směnečnému platebnímu příkazu byly vzneseny včas, stalo-li se tak neprodleně k vyzvání soudu, vyřizujícímu návrh na vrácení ku předešlému stavu pro zmeškání lhůty k podání námitek.
(Rozh. ze dne 8. července 1924, Rv II 374/24.)
Procesní soud prvé stolice vyhověl námitkám žalovaného proti směnečnému platebnímu příkazu a platební příkaz zrušil. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a vrátil mu věc, by po případném dalším jednání znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolatelka shledává nesprávné právní posouzení především v tom, že oba nižší soudy přihlížely vůbec k námitkám žalovaného, ač dle jejího názoru byly námitky ty opožděny a to námitky, uplatněné podáním ze dne 3. října 1923, proto, že nebyly vzneseny současně s návrhem na navrácení v předešlý stav, tedy dne 26. září 1923, námitka promlčení pak, ježto byla uplatněna teprve při roku dne 18. února 1923. Výtka tato jest jen částečně opodstatněna. Věcí soudu bylo, by návrh na navrácení v předešlý stav nejprve zkoumal a po případě zařídil, by po rozumu §§ 84 a 85 c. ř. s., pak §§ 89 a 100 jedn. řádu byly odstraněny formální vady. Proto právem vrátil soud prvé stolice usnesením ze dne 29. září 1923 podání navrhovateli zpět, aby přiložil námitky, pro jichž opoždění bylo se právě dovoláváno navrácení v předešlý stav, pokud se týče, by o okolnostech, v návrhu tvrzených, nabídl důkazy. Závady tyto, jež jsou formálními vadami ve smyslu svrchu vytčeném, odstranil odpůrce, ač mu k tomu určitá lhůta dána nebyla, obratem, neboť usnesení bylo mu doručeno 1. října 1923 a nařízené doplnění stalo se podáním, jež došlo na soud již 3. října 1923. Vznesení námitek, obsažených v tomto podání, dlužno tedy vzhledem k tomu, že návrhu na navrácení v předešlý stav bylo vyhověno, pokládati za včasné. Není tudíž odůvodněna ani další výtka žalobkyně, že v této rozepři námitky vůbec nebyly podány. Naproti tomu dlužno však přisvědčiti názoru strany žalující, že nelze přihlížeti k námitce promlčení, vznesené žalovaným teprve při roku 18. února 1924, tedy opožděně (§§ 552, 557 a 559 c. ř. s.). Směnečný řád rozumí promlčením promlčení v technickém slova smyslu, tudíž již přesně vyhraněný útvar právní, neobsahuje zvláštních zásadních norem, nýbrž obmezuje se jen na stanovení doby, ve které se promlčují jednak přímý směnečný nárok proti přijateli čl. 77 sm. ř., jednak postižený nárok majitele směnky, pokud se týče indosantův proti vydateli a ostatním předchůdcům (čl. 78 a 79 c. ř. s.), a na vytčení podmínek, za kterých se promlčení přerušuje (čl. 80 sm. ř.). Ve všech ostatních otázkách týkajících se promlčení, jež nedošly řešení směnečným řádem, nutno tudíž použíti předpisů všeob. občanského zákona (čl. 7 vyhl. patentu k občanskému zákoníku). Tak tomu jest i co do otázky, zda jest ku promlčení oněch nároků přihlížeti z moci úřední, či jen k námitce stran. V tom směru jest rozhodným předpis §u 1501 obč. zák., dle něhož nelze bráti z moci úřadu zřetele ku promlčení, jež nebylo uplatněno námitkou. Ani civilní soudní řád v 6. části 2. oddílu nemá předpisu, z něhož by se dalo dovoditi, že pro směnečné řízení zásada právě vytčená neplatí. Naopak zásada tato dochází opory v §u 559 с ř. s., který co do dalšího řízení o návrhu na vydání směnečného platebního příkazu odkazuje ku předpisům o řízení rozkazním, obsaženým v §§ 550 — 554 c. ř. s. a nutno tedy z toho, že není tam citován § 549 c. ř. s., míti za to, že zákonodárce neobmýšlel použiti pro směnečné řízení výjimečného ustanovení §u 549 c. ř. s., dle něhož (v rozkazním řízení) možno vydati platební příkaz k vydobytí pohledávek, proti nimž by mohla býti vznesena námitka promlčení, jen tehdy, bylo-li již v žalobě prokázáno listinami povahy §u 548 c. ř. s., že promlčení bylo přetrženo neb staveno. Právní posouzení věci nižšími soudy není tudíž po této stránce správným a dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s. jest opodstatněn.

Citace:

č. 4053. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 94-96.