NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12858.

Živnostenské právo: I udílení rad a spisování náčrtků nebo vzorců úředních podání tvoří podle dekr. dvor. kanceláře ze 16. dubna 1833 č. 59 sv. 61 Sb. z. pol. složku činnosti veřejných agentů, jde-li o činnost provozovanou s úmyslem docíliti nějaký hmotný prospěch.
(Nález z 14. dubna 1937 č. 17695/34.)
Věc: Dr. Josef R. v Roudnici n. L. proti rozh. zem. úřadu v Praze z 21. března 1934 o přestupku provozování veřejné agencie.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Trestním nálezem okr. úřadu v Roudnici n. L. z 5. srpna 1933 byl st-l, vrch. fin. rada v. v., odsouzen podle min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z. k pokutě 200 Kč, po případě k trestu vězení v trvání 14 dnů, poněvadž v dubnu, květnu a červnu 1933 v 5 případech, v nálezu tom uvedených, poskytoval za plat právní porady a spisoval podání k fin. úřadu, aniž měl k tomu potřebného oprávnění.
Odvolání, jež st-l z nálezu toho podal, žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl, doplnil však napadený nález potud, že ve st-lově inkriminovanérn jednání spatřuje skutkovou podstatu přestupku dvor. dekretu ze 16. dubna 1833 č. 59 Sb. zák. pol.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto: — —
Ve věci samé byl st-l uznán vinným přestupkem předpisů dekretu dvor. kanceláře ze 16. dubna 1833 č. 59 sv. 61 Sb. zák. pol., jehož se dopustil tím, že nemaje předepsané koncese, provozoval veřejnou agencii, v dekretu tom upravenou. St-l popírá, že činnost jemu za vinu kladená spadá do rámce činnosti, jež je podmíněna propůjčením koncese podle dekretu dvor. kanceláře z 16. dubna 1833 dv. č. 8782. Bylo proto zjistiti, jakého druhu jsou činnosti, jež podle tohoto, dosud nepochybně platného právního předpisu (srov. Boh. A 2783/23, 5738/26, 10502/33, 11699/35), jsou vyhrazeny veřejným agentům. Podle bodu 6 cit. dekretu dvor. kanceláře jsou veřejní agenti oprávněni nabízeti se ke všem záležitostem (Geschäfte) a za smluvený plat prováděti záležitosti, jež podle platných zákonů nejsou vyhrazeny osobám jiným. Předpis tento sluší beze vší pochybnosti čísti v souvislosti s bodem č. 1 cit. dvor. dekretu, kde se přiznává každému svoboda, aby ve svých záležitostech (Geschäfte) sám se zastupoval nebo jinými osobami podle vlastní své volby se dal zastupovati, nepožadují-li zákony výslovně zastupování osobami k tomu oprávněnými. Již tato souvislost ukazuje, že prováděním záležitostí (Geschäfte) je míněno zastupování osob jiných v jejich záležitostech a že veřejní agenti jsou myšleni jako autorisovaní zástupci ve všech věcech, jež nejsou vyhrazeny jiným zvlášť kvalifikovaným zástupcům, jako na př. advokátům. Ale i genetická souvislost instituce veřejných agentů s institucí dvorských agentů, na jejichž místo podle bodu 3 cit. dekretu veřejní agenti vstoupili, nasvědčuje tomu, že hlavní funkcí veřejných agentů bylo zastupování osob jiných, neboť podle instrukce pro dvorské agenty vydané dvor. dekretem ze 4. října 1798 (Rothův úplný výpis ze všech zákonů v království Českém koncem 18. stol. platných, heslo Hofagenten) je vlastní funkci (eigentliche Bestimmung) těchto agentů poskytovati pomoc těm, kdož své záležitosti ve věcech politických nebo nesporných sami obstarávati nemohou nebo nechtí..... Výklad tento potvrzuje i dekret dvor. kanceláře z 5. února 1847 dvor. č. 24671 (provinciální sbírka zákonů království Českého na rok 1847 č. 91), kde se výslovně praví, že veřejní agenti jsou podle svého pověření výhradně oprávněni zastupovati strany před úřady ve všech záležitostech, jež nejsou platnými zákony vyhrazeny osobám jiným.
Kdyby funkce veřejných agentů se omezovala jen na zastupování jiných osob v jejich záležitostech, nebylo by zajisté možno v činnosti st-li za vinu kladené, pokud záležela toliko ve spisování náčrtků nebo vzorců úředních podání, nalézti neoprávněný zásah do činnosti výhra- zené veřejným agentům. Než podle cit. dekretu dvor. kanceláře se neomezuje funkce veřejných agentů na jednání jménem zastoupené strany. Jak již bylo poznamenáno, vstoupila podle bodu 3 dekretu dvor. kanceláře z r. 1833 veřejná agencie na místo institutu agentů dvorských (Hofagenten) a sluší tedy zato míti, že na agenty veřejné přešly i jiné funkce agentů dvorských než zastupování stran před úřady a pod. Podle § 5 instrukce pro dvorské agenty vydané dvor. dekretem ze 4. října 1798 náleželo k funkcím (Bestimmung) agentů dvorských i mimo případy, kde se nějaká záležitost projednává před nějakým úřadem, udíleti rady každému, kdo se s ním v nějaké záležitosti chce poraditi. I pouhá pořádná činnost tvořila tedy složku povolání agentů dvorských. Že pak tato pořádná funkce přešla na veřejné agenty, plyne nejen z předpisu bodu 3 dekretu dvor. kanceláře z r. 1833, podle něhož veřejní agenti vstoupili na místo institutu agentů dvorských, nýbrž i z ustanovení bodu 6 tohoto dekretu, podle něhož veřejní agenti jsou oprávněni otevříti »informační kanceláře« (Auskunfs-Bureaux), takže i udílení rad a tím spíše i spisování náčrtků nebo vzorců podání úředních je vyhrazeno veřejným agentům, pokud ovšem činnost tato je vykonávána jako povolání nebo trvalé zaměstnání. Nebylo by tedy možno st-le viniti z neoprávněného zásahu do funkce veřejného agenta, kdyby se byl omezil na pouhé příležitostné udílení rad, byť i ve formě sepsání náčrtku neb vzorce úředního podání. Neboť k pojmu »veřejného agenta« náleží zcela nepochybně pravidelné provozování funkcí veřejného agenta, a to, jak z bodu 6 cit. dekretu dvor. kanceláře patrno, za plat (Gebühren). Plyne to již z toho, že funkce veřejného agenta je zřejmě míněna jako povolání. Funkce veřejného agenta je tedy podmíněna koncesí jen v tom případě, když jde o činnost pravidelnou a k dosažení hospodářského prospěchu směřující, tedy o činnost výdělečnou, čili když činnost tato má známky zaměstnání provozovaného po živnostensku.
Z toho, co bylo právě vyloženo, plyne, že není důvodnou námitka stížnosti, že porady, jež st-l nějakým osobám udělil, neměly povahu právní, neboť na této okolnosti podle svrchu zjištěného pojmu veřejné agencie nezáleží. Z téhož důvodu je bezdůvodná také námitka st-lova, že se k pracím veřejného agenta nikdy nenabízel, neboť ani tato okolnost není pro pojem veřejné agencie rozhodná, ježto stačí, byla-li funkce veřejného agenta skutečně vykonávána. Z podaného vymezení pojmu veřejné agencie vyplývá, že funkce veřejného agenta neomezuje se na zastupování stran před úřady, čímž padá i námitka st-lova, že neobstarával cizí záležitosti v bezprostředním styku s úřady.
Činnost st-li za vinu kladená spadá tedy podle své povahy do rámce činnosti veřejných agentů vázané na úřední koncesi. Záleží pak již jen na tom, zdali st-l tuto činnost provozoval po živnostensku, tedy pravidelně a s úmyslem výdělečným, což žal. úřad vzal za prokázáno. St-l v té příčině ovšem namítá, že šlo v období 3 měsíců pouze o tři ojedinělé případy. Tvrzení toto je však v rozporu se spisy, neboť v trestním nálezu prvé stolice, na nějž žal. úřad výslovně poukazuje, bylo zjištěno 5 případů, kteréžto zjištění má také plnou oporu ve spisech. K námitce st-le, že v případech Růženy M. a Františka G. žádné činnosti nevyvíjel, nemohl soud hleděti, ježto námitka tato v řízení správním vznesena nebyla a je tedy v řízení před tímto soudem nepřípustná (§§ 5 a 6 zákona o ss.). Usoudil-li pak žal. úřad z těchto 5 případů, že činnost st-lova měla ráz pravidelnosti, nelze tento jeho úsudek uznati za nelogický.
Při posuzování výdělečné povahy st-lovy činnosti je pak nerozhodné, zda st-l fakticky z této činnosti vskutku dosáhl nějakého čistého zisku, což st-l popírá. Podle ustálené judikatury tohoto soudu ve věcech živnostensko-právních, kde běží o tutéž otázku, je znakem výdělečnosti úmysl docíliti z provozované činnosti nějaký hmotný prospěch. V tom směru však st-l sám doznává, že úmysl jeho směřoval k tomu, aby z výtěžku činnosti jemu za vinu kladené kryl svoji režii. Nikde však ani během řízení správního netvrdil a také ve stížnosti k tomuto soudu podané netvrdí, že by byl touto režií mínil jen náklady spojené s provozováním té činnosti, pro niž byl odsouzen, naopak šlo tu zřejmě o režii celé jeho výdělečné činnosti, do níž spadal zejména i provoz jeho svobodné živnosti revisní kanceláře pro účetnictví. Pák ale nelze nalézti nezákonnost v tom, že žal. úřad i inkriminovanou činnost st-lovu kvalifikoval jako činnost výdělečnou.

Citace:

Č. 12858. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 496-499.