NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Č
ís. 5807.

Popuzování proti přijetí židů do domovského svazku obce je popuzováním k nepřátelským činům proti jednotlivým skupinám obyvatelů pro jejich rasu a náboženství podle § 14, čís. 2 zákona na ochranu republiky, i když pachatel přednesl projev v tom smyslu ve schůzi obecního zastupitelstva jakožto člen tohoto sboru.
Souběh zákonných předpisů § 14, čís. 2 a čís. 5 zákona na ochranu republiky je možný.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1937, Zm I 1330/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem rušení obecného míru podle § 14, čís. 2 a 5 zákona na ochranu republiky.
Z důvodů:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., vytýká zmateční stížnost, že závadné výroky nenaplňují skutkovou podstatu přečinu podle § 14, čís. 2 a 5 zák. na ochranu republiky, poněvadž předpisy § 14, čís. 2 cit. zák. směřují pouze k ochraně jednotlivých skupin obyvatelstva, t. j. občanů Československé republiky, a rovněž i § 14, čís. 5 cit. zákona má na mysli pouze ochranu takových národních menšin, kdežto závadné výroky se vztahovaly výhradně na ony čtyři jednotlivce — emigranty — kteří v době činu nebyli ani státními občany Československé republiky, ani nepřináleželi k národním menšinám v § 14, čís. 5 cit. zákona uvedeným.
Leč zmateční stížnost si tu náležitě neuvědomuje, že projev stěžovatelčin tak, jak byl soudem zjištěn, byl namířen proti židům vůbec, a to právě i proti židům tuzemským, což vysvítá jasně nejenom ze slovného znění a smyslu celého projevu stěžovatelčina, z důsledného užívání zcela všeobecných výrazů: »židé, židovská pakáž«, bez bližšího rozlišování, ale i z narážky na darování špinavých knih obci místními židy a nečtení jich proto, že jsou psány židy, a z dalších zmínek obžalované o závadném chování domácích židů (při sbírkách na zimní pomoc pro nezaměstnané a pro sudetoněmeckou národní pomoc), jak to potvrdil svědek M.). Smysl těchto výroků obžalované vykládá proto nalézací soud správně, pokud vyslovuje, že obžalovaná popuzovala svými výroky proti přijetí židů vůbec do domovského svazku obce a nepochybil, podřadil-li výroky stěžovatelčiny zákonným pojmům popuzování k nepřátelským činům proti jednotlivým skupinám obyvatelstva pro jejich rasu a náboženství, při čemž celé znění těchto a různých jiných, ve spojení s nimi pronesených ostrých výroků nedopouští pochybnosti o tom, že si obžalovaná byla i vědoma, že užívá prostředku způsobilého popuditi proti židům v republice Československé vůbec ve směru § 14, čís. 2 zák. na ochr. rep. naznačeném (rozh. čís. 2382, 2528, 2562, 3968 Sb. n. s.).
Pokud jde o přečin podle § 14, čís. 5 cit. zák., vyplývá již z použitých hrubých výrazů a nadávek a z ostré formy, v jaké obžalovaná závadný projev pronesla, že šlo o hanobení židů způsobem surovým a štvavým a za takových okolností, že z toho mohlo vzejíti nepřátelské smýšlení proti židům v republice vůbec a ohrožení smírného soužití občanstva různých ras a náboženských vyznání v republice a tím ohrožení obecného míru ve státě vůbec, a že si obžalovaná jako členka obecního zastupitelstva byla a musila býti vědoma významu a dosahu tohoto svého projevu a štvavého obsahu své řeči i možnosti, že tím může ohroziti obecný mír v republice.
Na vině stěžovatelčině nemění nic okolnost, že se tak stalo ve schůzí obecního zastupitelstva obžalovanou, jakožto členkou tohoto sboru. Vždyť i členům obecního zastupitelstva náleží zachovávali se podle zákonů a uvarovati se i při tomto výkonu veřejné funkce projevů, příčících se předpisům trestních zákonů.
Projev obžalované byl tedy právem podřaděn jak pod ustanovení § 14, čís. 2, tak pod ustanovení § 14, čís. 5 zákona na ochr. rep., jichž souběh je možný (rozh. čís. 2092 Sb. n. s.).

Citace:

čís. 5807. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 80-81.