NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 155.

Beztrestnost dle § 2 lit. g) tr. z. vztahuje se i na případy, ve kterých sice objektivně nebylo podmínek spravedlivé nutné obrany, ale pachatel z bázně, uleknutí nebo z přestrašenosti předpokládal, že podmínky ty zde jsou.
(Rozh. ze dne 10. března 1920, Kr I 501/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném sezení zmateční stížnosti obžalovaného Jana F. do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 14. srpna 1919, jímž byl uznán vinným zločinem těžkého uškození na těle dle §§ 152, 155 lit. b) tr. z., zrušil rozsudek v odpor vzatý a vrátil vše témuž soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Soud nalézací sice nabyl přesvědčení, že nelze v tomto případě mluviti o sebeobraně, poněvadž Jan P., hodiv kamenem, ničeho více v rukou neměl a z výpovědi slyšených svědku nevychází na jevo, že by se byl poškozený Jan P. hodiv kamenem ještě k dalšímu útoku strojil. Než tím je popřena jen objektivní podmínka beztrestnosti obžalovaného dle § 2 lit. g) tr. z. Zbývalo posouditi, nepokládal-li obžalovaný v rozčilení, jež mu rozsudek při výměře trestu přiznává, ze strachu a poděšení situaci za takovou, že mu se strany P-ovy hrozí nebezpečí dalšího útoku, zvláště když dle spisů vskutku bezprostředně na to Jan P. znova hledal kámen a, nemoha ho dosáhnouti, zvedl kus uhlí a chystal se jím hoditi po obžalovaném. Zákon trestní přiznává beztrestnost nejen činu předsevzatému ve spravedlivé nutné obraně, nýbrž i v zásadě, s výhradou poslední věty § 2 tr. z. překročení mezí nutné obrany, pokud se stalo z poděšení, strachu nebo z uleknutí. Tímto ustanovením jsou — hledíc zároveň k liteře e) § 2 tr. z. — zahrnuty v beztrestnost jak případy, ve kterých podmínky spravedlivé nutně obrany jsou dány, míra její však byla z naznačených důvodů překročena, tak i případy, ve kterých objektivně sice nebylo podmínek spravedlivé nutné obrany, ale obviněný z bázně, uleknutí nebo z přestrašenosti předpokládal, že jsou tu podmínky takové. Otázkou touto se soud nalézací nezabýval, a zejména vylučuje objektivní pravdivost tvrzení obžalovaného, že jednal v sebeobraně, neuvážil, není-li v tomto hájení se obžalovaného obsaženo tvrzení skutkového omylu ve směru shora vytčeném.

Citace:

Čís. 155. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 232-233.