NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 15114.

Podmínka § 368 odst. 2 ex. ř. musí býti splněna jen, když se interesse uplatňuje u soudu exekučního, jinak lze uplatňovati interesse kdykoliv, i před zahájením exekuce.
Právo volby podle § 12 odst. 2 ex. ř. má dlužník i při alternativním zmocnění podle § 410 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1936, Rv I 1137/34.) Rozsudkem ze dne 6. února 1929 byl žalovaný Jiindřich C. M. uznán povinným zaplatiti žalobkyni Marianě R-ové částku 8000 zl. konv. měny ve skutečném stříbře, 20 zl. na 1 Kolínskou marku ryzího stříbra nebo v jiných měnách úplně stejné vnitřní hodnoty nebo 74539 Kč 36 h se 411/2% úroky od 1. ledna 1923 a 5% úroky z prodlení od 1. března 1923 a útraty sporu v částce 10023 Kč 20 h pod exekucí. Vrchní soud rozsudkem ze dne 6. června 1929 zamítl odvolání žalovaného a odsoudil ho k zaplacení útrat řízení odvolacího v částce 1306 Kč 20 h. Nejvyšší soud zamítnuv odvolání dne 12. září 1930, odsoudil žalovaného k zaplacení nákladů dovolacího řízení v částce 2237 Kč. Dále zavázal se žalovaný k zaplacení dalších mimosoudních útrat v částce 1000 Kč. Dopisem ze dne 23. června 1930 vyzval zástupce žalobkyně Dr. W. zástupce žalovaného Dr. H-ého, aby zaplatil částku rozsudkem přiznanou do 31. prosince 1930. Na to Dr. H. dopisem z 26. června 1930 odpověděl, že jeho mandant zažalovanou částku per 74539 Kč 36 h zaplatí nejpozději do 31. prosince 1930 i s úroky a útratami všech tří stolic a útratami smírčího jednání, a že zároveň zařizuje, aby jako splátka na tento dluh byl poukázán k rukám Dr. W-a obnos 21680 Kč s úroky od 1. listopadu 1928, jenž jest uložen na vázanou knížku u Zemské banky. V únoru 1931 stalo se mezi zástupci stran vyúčtování, načež v dopise ze dne 14. února 1931 sdělil Dr. H. Dr. W-ovi obsah téhož takto: Žalovaný Jindřich C. M. měl zaplatiti kapitál 8000 zl. konv. měny ve stříbře nebo v jiných mincích stejné vnitřní hodnoty, nebo 74539 Kč 36 h, úroky a útraty sporu 45962 Kč, úhrnem 120501 Kč 88 h. Na tento obnos bylo zaplaceno: dne 21. července 1930 23283 Kč 70 h, dne 21. ledna 1931 50000 Kč, úhrnem: 73283 Kč 70 h. Tím jsou zaplaceny úroky a útraty 45962 Kč 52 h a z kapitálu 27321 Kč 18 h, t. j. 36,654% kapitálu. Současně žádal v tomto dopise Dr. H. povolení lhůty do 15. března 1931 ke konečnému vyřízení této věci. V dopise ze dne 16. února 1931 Dr. W. potvrdil Dr. H-ému, že toto súčtování se shoduje s jeho účtováním, a vyzval ho, aby zaplatil nedoplatek 47218 Kč 18 h s 5% úroky ode dne 1. března 1931 ve vyžádané lhůtě do 15. března 1931, a připojil jako přílohy složenku za účelem placení. Tato lhůta k zaplacení nedoplatku 47218 Kč 18 h nebyla však dodržena a po opětných urgencích byla Dr. H-ému udělena nová lhůta ku placení do 15. května 1931. Dopisem z 23. března 1931 sdělil Jarolím F., že se zavázal vůči žalovanému zaplatiti, po případě uhraditi všechna břemena na velkostatku S. v zemských deskách, po případě knihách pozemkových váznoucí, a že do souboru těchto jeho povinností patří i pohledávka, jež jest žalobou vymáhána a že hodlá nedoplatek na základě súčtování 63,346% kapitálu s 5% úroky za. čas od 1. března 1931 do 31. března 1931 zaplatiti v efektivních stříbrných mincích, poněvadž vzhledem k tehdejšímu kursu stříbra byl by nucen použiti možnosti placení ve stříbře, dle rozsudku stanovené. Avšak Dr. W. dopisem z 26. března 1931 zamítl nabídku Jarolíma F-a jako nezpůsobilou ku splnění závazku žalovaného. Zástupce žalovaného Dr. H., který byl vyrozuměn o nabídce Jarolíma F-a a stanovisku zástupce žalobkyně, prohlásil pak dopisem z 29. dubna 1931, že jeho mandant ponechává soudu rozhodnutí otázky, je-li žalobkyně povinna přijmouti stříbro, nabídnuté Jarolímem F-em. Dne 26. května 1931 složil Jarolím F. pro žalobkyni do úschovy soudu třináct sáčků á 500 kusů jednokorunových a tři sáčky á 1000 kusech jednozlatkových. Žalobkyně bez prejudice svého právního stanoviska, že žalovaný jest povinen k úplnému plnění v Kč, po případě k úhradě škody vzniklé klesnutím kursu stříbra, vybrala tyto Uložené stříbrné mince, totiž 2909 jednozlatkové (stříbrný zlatník scházel) a 6500 jednokorunové a vyměnila je u Národní banky dne 3. května 1932 za 17268 Kč 50 h (váha ryzího stříbra činila 59,960 kg, za 1 kg placeno dle kursu Národní banky 288 Kč). Žalobkyně tvrdí: Žalovaný byl odsouzen alternativně k zaplacení určité sumy efektivních stříbrných mincí nebo částky 74539 Kč 36 h s přísl., měl tedy dle rozsudku právo volby a vykonal toto právo volby ve prospěch Kč, jednak částečným plněním v Kč, jednak výslovnými prohlášením. Plnil totiž k zaplacení dluhu rozsudkem určeného dne 21. července 1930 23283 Kč 70 h a dne 21. ledna 1931 50000 Kč. Kromě toho převzal zaplacení nedoplatku dle súčtování v únoru 1931 konaného per 47218 Kč s 5% úroky ode dne 1. března 1931 výslovně dopisem ze dne 14. února 1931 a žádal sám k tomuto placení o lhůty, které mu byly povoleny. Volební právo jeho tedy zaniklo a od volby jedenkráte vykonané zapraviti svůj dluh v Kč, nemůže jednostranně ustoupiti bez souhlasu žalobkyně. Po dobropisu výtěžku stříbrných mincí v obnosu 17268 Kč 50 h, z čehož připadají 3934 Kč 82 h na 5% úroky ze 47218 Kč 18 h za dobu od 1. března 1931 do 1. listopadu 1932 a zbytek 13334 Kč 68 h na kapitál, zbývá nedoplatek 33883 Kč 50 h s 5% úroky ode dne 1. listopadu 1932, zaplacení tohoto obnosu však žalovaný odmítá. Avšak žalobní nárok jest též odůvodněn i pro případ, že by žalovaný byl oprávněn plniti zbytek svého dluhu ve stříbře. Zažalovaný kapitál byl totiž splatný dne 1. ledna 1923 a žalovaný byl by jenom zproštěn, kdyby byl zaplatil v den splatnosti v efektivním stříbře. Kdyby byl býval žalovaný zaplatil v den splatnosti efektivní stříbrné mince, byl by žalobce obdržel za 1 kg ryzího stříbra 700 Kč, avšak následkem opožděného plnění a klesnutí kursu stříbra bylo docíleno za I kg ryzího stříbra jenom 288 Kč. Stříbrné mince žalovaným, po případě jménem žalovaného plněné měly obsah 59,960 kg ryzího stříbra. Škoda žalobcem takto způsobená sestává a) ze ztráty kursu, jež činí za 1 kg 412 Kč, celkem tedy 24703 Kč 52 h, b) z ušlých 5% úroků z 24703 Kč 52 h za dobu od 1. ledna 1923, t. j. dne splatnosti, až do dne podání žaloby, t. j. 1. prosince 1932, 12288 Kč 83 h, úhrnem 36952 Kč 35 h. Žalobkyně proto navrhuje, aby žalovaný byl uznán povinným' zaplatiti žalobkyni částku 33883 Kč 50 h s 5% úroky ode dne 1. listopadu 1932. Eventuelně pak navrhuje žalobkyně v případě, že by soud této žalobní prosbě nevyhověl, odsouzení žalovaného k náhradě škody v částce 36952 Kč 35 h s 5% úroky od 2. prosince 1932. Prvý soud odmítl žalobu s návrhem na zaplaceni 33883 Kč 50 h a nevyhověl pro tentokráte druhému žalobnímu žádání, na zaplacení 36952 Kč 35 h. Odvolací soud nevyhověl ani rekursu do odmítací částí prvého rozsudku ani odvolání do rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta. Důvody: Když dlužník po rozsudku prohlásí, že uznává za svou povinnost to, k čemu jest odsouzen, nemění se tím jeho závazek z rozsudku, také sečkání věřitele se změnou platební lhůty v rozsudku stanovené má jen ten význam., že věřitel jest novým ujednáním vázán, ale rozsudek zůstává exekučním titulem a dlužník má jen obranu proti exekuci, když věřitel by povoleného sečkání nedbal (§ 35 ex. ř.). Tvrzené ujednáni mezi stranami, že na místo alternativní obligace nastoupil jen závazek plniti v československých korunách, neměnilo by také nic na věci, neboť rozsudek odsuzuje žalovaného také k plnění v této měně a to právě činí žalobu na zaplacení zbytku přisouzené pohledávky zbytečnou; zdali může žalovaný voliti ještě z alternativ v rozsudku, může se vyříditi jen v případném exekučními řízení. Okolnost, že strany ujednaly, aby žalovaný zaplatil ještě 1000 Kč na mimosoudní útraty, jest bez významu, ježto tento obnos vyrovnán jest z poskytnutých již splátek podle souhlasného súčtování v únoru 1931. Procesní ekonomie, které se žalobkyně dovolává, právě vylučuje tuto žalobu, ježto je zbytečná. Žalobkyně může svůj právní nárok, nedoplatek pohledávky s příslušenstvím již přisouzené, exekučně vymáhati. Požadovati interesse podle § 368 ex. ř. nelze, neboť ani žalobkyně netvrdí, že se zřekla pokračováni v zahájeném již exekučním řízení, aneb že by exekuční řízení zůstalo bez výsledku; dokud tyto okolnosti nenastaly, nelze požadovati interesse neb škodu následkem neplnění závazku (§ 368 odst. 3 ex. ř.). Tento eventuelní nárok jest proto předčasný, a, ježto lze vésti exekuci pro zbytek pohledávky, také zbytečný. Lze ovšem uplatňovati škodu prodlením vzešlou, ale kde již jest rozsudek a přiznány úroky z prodlení, jest i pro návrh na náhradu škody exekuční titul, neboť škoda prodlením v placení peněžní jistiny vzešlá nahrazuje se úroky z prodlení (§ 1333 obč. zák.). Pokud žalobkyně odvozuje nárok na placení 36952 Kč 35 h s přísl. z toho, že plnil žalovaný, po případě za něho Jarolím F. opožděně ve stříbře, které mezitím pokleslo v kursu, nelze z toho zatím nic jiného dovozovati, než že po případě není splněn ještě závazek z rozsudku, podle kterého žalovaný mohl plniti v československých korunách, nebo efektivně ve stříbře. Druhá žalobní žádost byla by vskutku jen uplatněním interesse pro nesplnění, jak žalobkyně sama nárok ten označuje, ale pro toto uplatnění nejsou ještě dány zákonné podmínky.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs, pokud žaloba byla odmítnuta, jinak dovolání nevyhověl.
Důvody:
Žalobní nárok na doplacení částky 33883 Kč 50 h byl prvým soudem odmítnut z důvodu věci rozsouzené a usnesení to bylo odvolacím soudem potvrzeno. Tím. byl tento žalobní nárok vyřízen s konečnou platností. Eventuální návrh žalobní na zaplacení 36952 Kč 35 h s příslušenstvím jako náhrady škody, způsobené žalobkyni opožděným plněním a klesnutím kursu čistého stříbra byl zamítnut pro tentokráte. Názor odvolacího soudu, že ,požadovati interese podle § 368 ex. ř. nelze, (ježto žalobkyně ani netvrdí, že se zřekla pokračování v zahájeném již exekučním řízení, nebo že exekuční řízení zůstalo bez výsledku, jest ovšem mylný, neboť tyto podmínky stanoví § 368 odst. 2 ex. ř. jen pro případ, když věřitel chce interese uplatňovati u soudu exekučního. Chce-li je uplatňovati u soudu jinak k tomu příslušného, může je uplatňovati kdykoliv, i před zahájeními exekuce. Odstavec druhý § 368 ex. ř. není nic jiného, než pouhý předpis kompetenční (Hora, System exekučního práva, vyd. z roku 1930, str. 269 a Neumann-Lichtblau, Kom., vyd. z r. 1928 k § 368 ex. ř., str. 1122—1123). V tom má dovolatelka pravdu, přehlíží však, že ustanovení § 368 ex. ř. týká se jen třetího oddílu exekučního řádu, tedy exekuce, aby něco bylo vykonáno neb opominuto. Pravoplatným rozsudkem ze dne 6. února 1929 byl nyní již zemřelý Jindřich C.-M. odsouzen, aby žalobkyni zaplatil 8000 zl. konv. měny ve skutečném stříbře, 20 zl. na jednu kolínskou marku ryzího stříbra, nebo v jiných mincích úplně stejné vnitřní hodnoty, nebo 74539 Kč 36 h s příslušenstvím. Žalovaná strana zaplatila žalobkyni na tuto pohledávku s přísl. 73283 Kč 70 h a zbytek 47218 Kč 18 h chtěla zaplatiti v efektivních stříbrných mincích, což však zástupce žalobkyně zamítl, a vybral stříbrné mince k soudu složené v hodnotě 17268 Kč 50 h jen jako částečnou úhradu zbývajícího dluhu. Podle § 12 odst. 2 ex. ř. přísluší-li dlužníkovi volba mezi několikerým plněno, může dlužník vykonat! právo výběru tehdy, neobdržel-li věřitel ani zcela, ani z části plnění, které si byl vyvolil, při čemž je zcela nerozhodno, zdali plnění se stalo dobrovolně či exekucí. To platí nejen při alternativním závazku, nýbrž i při alternativním zmocnění podle § 410 c. ř. s., neboť ani při alternativním zmocnění nemá dlužník bez souhlasu věřitelova právo plniti část svého závazku v penězích a část jinak. Možnost použití § 12 odst. 2 ex. ř. v tomto případě na dlužníka vychází z toho, že se dlužník při alternativním zmocnění ocitá v téže situaci jako při alternativním závazku (Neumann-Lichtblau, Kom. k § 12 ex. ř., str. 94—95). Za tohoto stavu věci je tedy možné, že žalobkyně, učiní-li exekuční návrh k vydobytí zbytku své pohledávky v Kč z rozsudku ze dne 6. března 1929, bude míti s návrhem tím úspěch, a, dokud zde tato možnost jest, je skutečně eventuální návrh žalobní na náhradu škody, způsobené žalobkyni opožděným plněním a klesnutím kursu čistého stříbra předčasný. Zdali je nárok ten, nehledě k jeho předčasnosti, také neodůvodněný, netřeba se v tomto sporu zabývati. Že mezi spornými stranami bylo v roce 1931 při tom, když pro žalobkyni byly složeny stříbrné mince k úhradě zbytku její pohledávky, umluveno, že sice původní rozsudek pokládá se za splněný, při čemž si žalobkyně vyhradila nárok na náhradu škody z důvodu opožděného plnění, a že bylo proto mezi stranami též umluveno, že žalobkyně nepovede exekuci, nýbrž že podá žalobu, nebylo v první stolici tvrzeno, ani soudem zjištěno. To uvedla strana žalovaná teprve v odvolacím, sdělení a žalobkyně s jistou obměnou až teprve v dovolání. Nelze proto k této okolnosti přihlížeti.

Citace:

Čís. 15114. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 429-433.