NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Č. 7043.

Pozemková reforma: Může stpú k žádosti jednoho ze spoluvlastníků zabraných nemovitostí za ponechání půdy podle § 20 příd. zák. ponechati půdu tu všem spoluvlastníkům?
(Nález ze dne 21. ledna 1928 č. 26.029/27.)
Věc: Natalie Sz. v Budapešti proti státnímu pozemkovému úřadu stran nároku dle § 20 zák. příd.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: O žádosti Gézy A., aby mu stpú ponechal ze zabraného statků K. určitou půdu podle § 20 příd. zák., rozhodl žal. úřad nař. nyní výrokem, že dědicům Jana P. ponechává podle § 20 příd. zák. určité pozemky, celkem ve výměře 210 ha 28 a 9 m2 půdy vůbec, za podmínek v nař. rozhodnutí blíže uvedených a podrobí-li se vlastníci i dalším ještě podmínkám, jež stanoví min. škol. s tím, že podvolení se zmíněným podmínkám a jich přesné splnění v celku i jednotlivě tvoří resolutivní výminku přiznaného ponechání dotčených nemovitostí tak, že nepřistoupí-li dědici na podmínky tv, jest rozhodnutí samo pokládati za neučiněné, a nedodrží-li se budoucně některá z oněch podmínek, vzchází pro žal. úřad právo nemovitosti ty pokládati i nadále za zabrané a ihned je převzíti a přiděliti. V důvodech uvedl pak žal. úřad opětně, že ponechal onu půdu podle § 20 příd. zák. dosavadním spoluvlastníkům, když žadatel podrobil se podmínkám jemu stanoveným a že žal. úřad váže toto své rozhodnutí podmínkou, že i ostatní spoluvlastníci podmínkám těm se podrobí. Rozhodnutí doručeno bylo všem dědicům Jana P., zejména i st-lce. O stížnosti nss uvážil: Jak z nař. rozhodnutí a zejména i z odv. spisu patrno, vyhověl sice žal. úřad žádosti Gézy A. za ponechání půdy podle § 20 příd. zák., vycházeje však z předpokladu, že půda ta tvoří část zabrané majetnosti po Janu P., která s hlediska zákonů o poz. reformě patří dosud vlastnicky dědicům jako spoluvlastníkům, protože právní jednání a disposice, o něž své výhradně vlastnictví k jednotlivým reálně odděleným částem oné majetnosti opírají, nemají pro nedostatek podmínek § 7 záb. zák. proti státu právní účinnosti, ponechal reklamované nemovitosti nikoli žadateli Gézovi A., nýbrž všem spoluvlastníkům oné zabrané majetnosti. Zmíněný předpoklad žal. úřadu, že s hlediska zákonu o poz. reformě jest pokládati dědice po Janu P. za spoluvlastníky jeho pozůstalosti, má dostatečnou oporu v nálezech nss-u, který se otázkou tou musil již opětovně zabývati (viz zejména nál. Boh. A 2722/23 a 5913/26.) Bez významu je tudíž tvrzení stížnosti, že žadatel Géza A. jest výhradným vlastníkem reálně oddělené části majetnosti, k níž se nař. rozhodnutí vztahuje.
Ponechal-li tedy žal. úřad dotčenou plochu, reklamovanou dle § 20 příd. zák. nikoli pouze žadateli, nýbrž i ostatním spoluvlastníkům, k nimž po rozumu zákonů o poz. reformě hleděti jest jako k jednotnému vlastnickému subjektu, nebylo by v tom ještě spatřovati rozporu s daným skutkovým a právním stavem.
Ostatně st-lka s tohoto hlediska, že totiž žal. úřad ponechal plochu tu společně všem dědicům a tedy i jí, proti nař. rozhodnutí nebrojí, omezujíc svou stížnost výslovně jen na tu část výroku v odpor vzatého, kterou se tak stalo s výhradou, že i ona podrobí se podmínkám, na nichž žal. úřad učinil ono ponechání půdy závislým. Zde pak opět nevznáší vůbec námitek, že by podmínky ty, resp. jich připojení odporovalo vůbec zákonu, nýbrž vytýká pouze, že i ona byla pojata do kruhu osob, jímž ony podmínky byly uloženy, ačkoli prý není k reklamované půdě vůbec v relaci vlastníka a držitele.
Po názoru nss-u jest však námitka ta bezdůvodná, neboť, jak z nař. rozhodnutí patrno, neuložil žal. úřad st-lce žádné povinnosti a nepřesunul na ni žádného závazku. Vycházeje totiž z výše již uvedeného předpokladu, že s hlediska zákonů o poz. reformě jest všechny dědice po Janu P. pokládati za spoluvlastníky oné majetnosti, ponechal reklamovanou půdu jim všem, chtěje tak učiniti je všechny účastnými práv, jež by ponecháním půdy podle § 20 příd. zák. byla založena. Při tom však předpokládal dále ještě, že s tímto vyřešením nároku dle § 20 příd. zák. budou všichni souhlasiti, což mělo se právě jeviti v tom, že vezmou na se závazky, jež jsou rubem oněch práv a jež formuloval do určitých podmínek, na jichž přijetí a splnění učinil ono ponechání závislým. Zkoumati, zda toto stanovisko žal. úřadu, že k vyřešení nároku dle § 20 příd. zák. jen jedním ze spoluvlastníků uplatněného, je třeba i souhlasu ostatních, odpovídá zákonu, není opět věci tohoto sporu, když stížnost ve směru tom nemá stižných bodů a není provedena. St-lka totiž založila svou obranu proti nař. rozhodnutí výhradně na tom, že prý jí, ačkoli k reklamované a úřadem ze záboru vypuštěné půdě není vůbec v relaci vlastnického subjektu, uložena byla úřadem stran nemovitostí těch povinnost, již dobrovolně na sebe vžiti nechce a jejíž splnění je prý jí právě následkem nedostatku jakékoli právní disposice nad oněmi nemovitostmi nemožným. Leč, jak již uvedeno a jak z doslovu nař. výroku jasně patrno, žal. úřad ostatním spoluvlastníkům — Géza A., jak ze správních spisů a z nař. rozhodnutí vychází, podmínkám těm se skutečně podrobil sám žádného závazku neuložil a žádného břemene na ně nepřesunul, učiniv toliko závislým ono ponechání půdy na tom, že i ostatní spoluvlastníci oněm podmínkám se podrobí a že je ponesou. Ponechal tedy žal. úřad rozhodnutí o tom zcela na vůli oněch spoluvlastníků. Hájí-li st-lka názor, že k oné půdě nemá vůbec žádného práva a popírá-li tím sama právní základ pro svůj případný nárok dle § 20 příd. zák., stačí, když se prostě podmínkám žal. úřadem stanoveným nepodrobí, čímž vyhne se již závazkům a povinnostem z toho plynoucím, a zbaví se tím ovšem též práv, jež z ponechání oněch ploch by pro ni jako pro spoluvlastnici vyplývala, když žal. úřad účinnost ponechání učinil závislou na tom, že všichni dědicové podmínkám těm se podrobí. Učinil-li žal. úřad takto případné nabytí nějakého práva, jehož st-lka se nedomáhala a patrně ani domáhati nechce, závislým na podmínce, jejíž přijetí nebo nepřijetí je jí zcela ponecháno na vůli, nelze v tom nikterak spatřovati bezprávný zásah do sféry jejích subj. práv.

Citace:

č. 7043. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 218-220.