NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 6329.

Za »dědice« ve smyslu §u 1116 a) obč. zák. nelze pokládati nápadníka dědictví, jenž se k dědictví nepřihlásil, ježto nebyla pozůstalost projednávána. Lze se na něm domáhati vyklizení bytu zůstavitelova, an ho užívá bez právního důvodu.
(Rozh. ze dne 1. října 1926, Rv 1 766/26.)
Žalobě, jíž domáhal se majitel domu na manželích P-ových vyklizení bytu najatého zesnulým Janem G-em, po němž nebyla pozůstalost projednána, ježto žalovaní obývají byt bez právního důvodu, procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Žalovaná strana, která svůj vlastní byt má a se zůstavitelem v době smrti jeho v témže bytě nebydlela, nemůže se pro sebe dovolávati ustanovení §u 6 (1) zákona na ochranu nájemníků, ale platí pro ni ustanovení § 1116 a) obč. zák., kteréžto ustanovení zákona občanského dle názoru soudu odvolacího ustanovením §u 6 zák. o ochr. nájemníků zrušeno nebylo. Dědicové, kteří nemajíce vlastního bytu, bydleli v bytě zůstavitele v době jeho smrti, podléhají výjimečnému ustanovení zákona o ochraně nájemníků (§ 6 zák. o ochr. náj.), vstupují v nájemní smlouvu na místo zůstavitele, platí pro ně zejména ustanovení zákona o ochraně nájemníků v příčině výpovědi, čímž i pořad práva — 1377
ohledně nich vyloučen, kdežto dědicové, kteří mají vlastní byt a v bytě zůstavitele v době jeho smrti nebydleli, podléhají ustanovení §u 1116, písm. a) obč. zák. V projednávaném případě spolužalovaná Anna P-ová jest jedinou dcerou zemřelého Jana G-а, o jehož byt se jedná, a třebaže pozůstalost Jana G-а pro nedostatek jmění projednávána nebyla, dlužno ji za dědičku Jana G-а ve smyslu § 1116, písm. a) obč. zák. považovati a může nájemní smlouva Janem G-em uzavřená, zrušena býti jen na základě výpovědi dané buď se strany pronajímatele, nebo se strany dědice nájemníka v zákonné lhůtě výpovědní. Ježto taková výpověď dána nebyla, bylo odvolání vyhověti a žalobu zamítnouti.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Žalobkyně se domáhá soudního výroku, že žalovaní jsou povinni vykliditi sporný byt, ježto v něm bydlí, ačkoli nejsou k tomu nikterak oprávněni. Odvolací soud dolíčil v podstatě správně, že se žalovaní proti žalobě neprávem dovolávají výhody § 6 (1) zák. o ochr. náj. Avšak právem vytýká dovolání napadenému rozsudku, že po právní stránce mylně vykládá (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) ustanovení § 1116 a) obč. zák., maje za to, že je žalovanou Annu P-ovou jako jedinou dceru zemřelého Jana G-а, o jehož byt jde, pokládati za jeho dědičku podle §u 1116 a) obč. zák., třebaže pozůstalost po něm nebyla projednávána. Jak Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 9. června 1926, č. j. Rv 2 222/26 čís. sb. 6112 dolíčil, nelze sdíleti názor, že k tomu, by dědic vstoupil v nájemní poměr zůstavitelův, není třeba, by se dříve alespoň řádně přihlásil k dědictví. Jako přechod veškerých jiných, nikoli ryze osobních práv a závazků zůstavitelových, tak i přechod jeho nájemních práv jako práv majetkových na dědice neuskutečňuje se samočinně, nýbrž jen s jejich vůlí, kteráž se vyjadřuje přihlášením se dědice k pozůstalosti. Určitá osoba může míti pro sebe důvod dědického práva (§ 533 obč. zák.), takže jest povolána za dědice. Může se však dědického práva zřeknouti neb určitého práva vzdáti (§ 538 obč. zák.). Chce-li však dědictví nastoupiti, musí podati alespoň řádnou přihlášku (§§ 799 a 800 obč. zák., § 121 nesp. říz.). Do té doby zůstává nájemní právo jako všechna ostatní majetková práva a závazky zůstavitelovy při jeho pozůstalosti, kterouž zastupuje přihlášený dědic, která však, pokud jí dědic nepřijal, posuzuje se tak, jako by byla ještě v držení zůstavitelově, a jest tedy neujatou pozůstalostí, kterou zastupuje zvláštní opatrovník. Na těchto zásadách ničeho nemění ani § 1116 a) obč. zák. ani § 6 zák. na ochr. nájem. Do jakých nesnází by se mohlo jinak přijití, lze posoudili z případu, že k dědictví se hlásí více osob, jejichž dědická práva jsou mezi sebou sporna. Nikdo nemůže se ujati dědictví o své újmě, nýbrž vždy jest k tomu potřebí, by právo dědicovo bylo teprv pozůstalostním soudem uznáno. V projednávaném případě není podle vývodů dovolacího sdělení pochyby, že se k pozůstalosti po zemřelém Janu G-ovi žalovaná P-ová jako dědička nepřihlásila a že žalovanému Josefu P-ovi dědické právo, to jest právo ujmouti se držby celé pozůstalosti nebo poměrné její části (§ 532 obč. zák.) po Janu G-ovi vůbec nepřísluší. Nejsou proto žalovaní nájemcovými dědici podle §u 1116 a) obč. zák. a nemohou tudíž z tohoto ustanoveni pro sebe vyvozovati práva na zůstavitelův byt, zákonem toliko dědicům zabezpečená. Jiného právního důvodu, by ve sporném bytě bydleli, žalovaní ani netvrdili. Právem proto soud prvé stolice žalobě vyhověl. Opačný výrok odvolacího soudu spočívá na mylném právním výkladu zákona.

Citace:

č. 6329. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 340-342.