NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Čís. 3106.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Za »podněcování« (§ 15 čís. 3 zákona) jest považovati nejen přímé výzvy, nýbrž i takové působení na cit a vůli, jímž má býti třeba jen nepřímo vyvoláno rozhodnutí porušiti zákon v určitém směru. Stačí všeobecné podněcování k trestným činům individuelně dosud neurčitým; nevyžaduje se vyvolání konkretního, z toho bezprostředně hrozícího nebezpečenství, nýbrž stačí jeho — byť i vzdálená — možnost, pokud není vůbec vyloučena.
Spadá sem podněcování, by vojáci-dělníci v případě války proti sovětskému Rusku podle příkladu ruských vojínů v roce 1917 jednak zbraní nepoužili podle příkazu svých představených, jednak by jich použili proti nim.
(Rozh. ze dne 3. března 1928, Zm I 709/27).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného proti rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 18. října 1927, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky.
Důvody:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. popírá zmateční stížnost, že zjištěný výrok obžalovaného obsahuje v sobě podněcování, k němuž prý náleží vybízení, při nejmenším však vznícení vášně jiných, by byli svedeni k nějakému jednání, kdežto rozsudek sám praví, že závadná věta podle svého doslovu jeví se býti jen zjištěním nebo předpovědí. Proti tomuto názoru stačí poukázati na stálou judikaturu o pojmu podněcování, za něž nutno považovati nejen přímé výzvy, nýbrž i takové působení na cit a vůli, jímž má býti třeba jen nepřímo vyvoláno rozhodnutí porušiti zákon v určitém směru. To měl zřejmě na mysli i nalézací soud, když uvedl, že se sice zažalovaná věta podle doslovu jeví býti zjištěním nebo předpovědí nastávajícího chování vojínů dělníků v případě války proti sovětskému Rusku, avšak z dalších v rozsudku uvedených okolností považoval ji za podněcování k vojenským zločinům, zjistiv zejména, že z celé řeči obžalovaného jasně vyplývá, že chování ruských vojínů považuje za správné a že považuje za povinnost vojáků dělníků vzíti si je za příklad. I když tedy nešlo o přímou výzvu, nebylo překážky, shledati v závadném výroku podněcování, když právě uvede- ným zjištěním nalézacího soudu byly jeho způsobilost a účel působiti nepřímo na cit a na vůli posluchačstva v určitém směru nepochybně vysloveny. Ježto se nevyžaduje, by výrok této povahy skutečně měl nějaký účinek anebo učinil aspoň dojem na posluchačstvo, jest bez významu i další námitka zmateční stížnosti, poukazující na plný klid a pořádek při skončení schůze. V souvislosti se zjištěním, že se příklad ruských vojínů vztahuje na použití zbraně, zjistil nalézací soud dále, že ruští vojáci v roce 1917 jednak zbraní nepoužili podle příkazu svých představených, jednak jich použili proti nim. Zmateční stížnost brojí nepřípustným způsobem proti tomuto zjištění a nevychází z něho ve svých dalších vývodech, že skutková podstata zločinu podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. není naplněna proto, že závadný výrok jest zcela nejasný a nedá se zjistiti, co obžalovaný mínil jednáním ruských vojínů v roce 1917, jež sama líčí odchylně od zjištění rozsudku. Další v souvislosti s tím uvedená výtka, že rozsudek jednoduše opomíjí označiti onen vojenský zločin nebo přečin, k němuž obžalovaný podněcoval, jest v právu jen, pokud jde o formální vadu, že trestný čin, k němuž obžalovaný podněcoval, není vyznačen formálním uvedením jeho skutkové podstaty, jak jest vytčena ve vojenském trestním zákonu; tato formální vada nečiní však rozsudek zmatečným s hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř., jak jest vytýkáno, poněvadž ze souvislosti rozsudkových důvodů jest zřejmo, že bere za zjištěné podněcování k tomu, by vojáci dělníci v případě války proti sovětskému Rusku podle příkladu ruských vojínů v roce 1917 jednak zbraní nepoužili podle příkazu svých představených, jednak by jich použili proti nim, čímž jest způsobem věcně zcela postačitelným naznačeno, že jde o podněcování jednak ke zločinu porušení subordinace podle § 146 písm. a), c) a násl. voj. tr. zák., jednak o zločin vzpoury podle § 167 voj. tr. zák., tedy o vojenské zločiny, uvedené ve II. a III. hlavě II. části vojenského tr. zák., jak je rozsudek všeobecně označuje.
Pokud má zmateční stížnost, poukazujíc na zcela prý všeobecný názor o chování vojínů v případné válce se sovětským Ruskem, na zřeteli snad i to, že musí býti podněcováno ke zločinu již blíže určitému, není ani tu v právu, neboť stačí všeobecné podněcování k trestným činům individuelně dosud neurčitým, ježto skutková podstata trestných činů podle § 15 čís. 2 a 3 zákona na ochr. rep. jest právě širší než návod anebo nedokonané svádění k určitému trestnému činu. V dalších vývodech o důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. nevychází zmateční stížnost ze skutkového stavu, jak byl závazně zjištěn nalézacím soudem, označujíc jmenovitě za beztrestnou pacifistickou propagandu nebo pouhý politický projev, o něž však podle zjištění soudu nalézacího nešlo, a berouc v pochybnost smysl slov obžalovaného, jak jej rovněž závazně zjistil soud prvé stolice. Takto není ani onen důvod zmatečnosti ani který jiný proveden po zákonu. Ve spojení s posléz uvedenou výtkou projevený názor, že případ války s Ruskem je na tolik mimo dosah vší možnosti nebo pravděpodobnosti, že jest chybou shledávati v takovém výroku zločin podle § 15 čís. 3 zákona na ochr. rep., sluší vyvrátiti věcně poukazem na to, že se k trestnosti podněcování k trestným činům nevyžaduje nikterak vyvolání kokretního, z toho bezprostředně hrozí- cího nebezpečenství, nýbrž stačí jeho byť i vzdálená možnost, pokud není vůbec naprosto vyloučena, což však ani zmateční stížnost zřejmě netvrdí.

Citace:

Čís. 3106.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 202-204.