NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Č. 10782.

Zaměstnanci veřejní: * Předpokladem nároku na úmrtné po státním úředníku podle § 65 odst. 2 in fine služeb. pragm. z r. 1914 není, aby descendení, činící si nárok na úmrtné, zesnulého ošetřoval osobně.
(Nález ze dne 18. října 1933 č. 12174/32.)
Věc: Theodor R. v O. proti ministerstvu financí o úmrtné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze 16. června 1930 oznámil st-l finančnímu ředitelství v Opavě, že st-lův otec Theodor R., vrch. fin. rada v. v., dne 12. června 1930 zemřel. St-l žádal proto, aby mu jako jedinému pozůstalému manželskému potomku bylo vyplaceno úmrtné v plné výši podle ustanovení § 65 odst. 2 služební pragmatiky jednak z titulu ošetřování zemřelého v jeho poslední nemoci, jednak z důvodu zaplacení pohřebních výloh. Žádost tuto odůvodňoval tím, že ošetřování zemřelého před jeho převezením do sanatoria obstarával st-l sám a pak jeho manželka; tato pak ošetřovala otce st-lova i v sanatoriu. Rozhodnutím fin. ředitelství v Opavě z 24. ledna 1931 nebylo žádosti této vyhověno, ježto st-l jednak nehradil z vlastních prostředků náklady pohřbu svého otce, jednak zemřelého v jeho poslední nemoci před smrtí podle úředního šetření opatrovala jeho snacha a nikoli st-l.
V odvolání namítal st-l v podstatě, že snacha zemřelého, o níž je řeč v rozhodnutí I. stolice, je právě manželkou st-lovou, a že st-l, ježto při svém povolání nemohl otce svého ošetřovati osobně, ošetřování to vykonal prostřednictvím své manželky, čímž st-li byly způsobeny náklady nejen pobytem jeho manželky v Opavě, nýbrž i obstaráváním domácnosti st-lovy osobou jinou. Nař. rozhodnutím bylo odvolání toto zamítnuto s tím odůvodněním, že st-l svého nemocného otce v jeho poslední nemoci sám neošetřoval, což ve své stížnosti (ve svém odvolání) výslovně uvádí.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Ve svém odvolání, jež bylo podkladem nař. rozhodnutí, domáhal se st-l právního nároku na úmrtné po svém otci a sice jedině z důvodu, že jako jediný žijící potomek zemřelého prostřednictvím své manželky ošetřoval svého otce v poslední jeho nemoci. Uplatňoval tedy st-l právní nárok, opřený o předpis § 65 odst. 2 služ. pragmatiky. V tomto petitu tedy žádost za přiznání úmrtného manželce st-lově podle posledního odstavce § 65 sl. pragm. obsažena nebyla. Pokud tedy st-l ve stížnosti k nss-u podané se dovolává i předpisu § 65 poslední odstavec služ. pragmatiky, podle něhož ve všech ostatních případech — t. j. v případech, na které nedopadají předpisy předchozích odstavců § 65 služ. pragmatiky — úřad »může« úmrtné celé nebo z části poskytnouti osobám v předpise tom uvedeným, předkládá st-l nss-u k řešení otázku, o které žal. úřad nerozhodoval a o níž tedy vzhledem k předpisu § 5 zák. o ss nemůže rozhodovati ani nss. Nemůže se tedy nss v tomto stadiu řízení ani zabývati otázkou, zda § 65 poslední odstavec služ. pragmatiky vůbec dává osobám tam uvedeným právní a tudíž před nss-em stihatelný nárok na přiznání úmrtného.
Na sporu je tedy jedině otázka, zda st-l má nárok na úmrtné po svém zesnulém otci z toho titulu, že zemřelého v jeho poslední nemoci před smrtí ošetřoval. Žal. úřad odpírá st-li nárok takový jedině z důvodu, že st-l svého otce v jeho poslední nemoci neošetřoval sám. Poukazuje na obsah st-lova odvolání má tedy žal. úřad zřejmě za to, že nestačí, vykonával-li st-l ošetřování svého onemocnělého otce prostřednictvím své manželky, nýbrž že ošetřování to musí býti vykonáváno osobou, činící si nárok na úmrtné, osobně.
Nss nemohl pro toto právní nazírání žal. úřadu nalézti oporu v zákoně.
Služební pragmatika přiznává v § 65 odst. 1 nárok na úmrtné vdově. Nezanechal-li státní zaměstnanec oprávněné vdovy, přísluší podle § 65 odst. 2 služ. pragmatiky úmrtné rukou nerozdílnou manželským potomkům, kteří byli podrobeni péči zemřelého úředníka, a není-li ani takovýchto potomků, pak přísluší odbytné manželským potomkům, kteří hradili z vlastních prostředků výlohy pohřbu stavu přiměřeného, nebo — bylo-li o pohřeb postaráno jinak — kteří zemřelého v jeho poslední nemoci ošetřovali.
Pro přiznání nároku na úmrtné manželským potomkům zemřelého státního úředníka z titulu ošetřování zemřelého neklade zákon důraz na majetkové ohledy, jako to činí při uplatnění nároku na úmrtné z titulu hrazení pohřebních výloh, kde zákon výslovně požaduje, aby výlohy ty byly hrazeny z vlastních prostředků, nýbrž přihlíží spíše k momentům psychickým. Zákon nestanoví také jako předpoklad zmíněného nároku, aby ošetřování zemřelého státního úředníka v jeho poslední nemoci bylo prováděno osobně dotyčným manželským potomkem zemřelého. Ošetření nemocného může podle všeobecných zásad právních býti prováděno i zmocněncem nebo osobou sjednanou; manželskými potomky, kteří zemřelého v poslední jeho nemoci ošetřovali, možno tedy rozuměti nejen potomky, kteří osobně o nemocného pečovali, nýbrž i potomky, kteří poskytli mu ošetření jiným způsobem, jestliže vzhledem k okolnostem případu ošetření to je možno považovati za ošetření jimi obstarávané. S těchto hledisek žal. úřad st-lův nárok neposuzoval, vycházeje z mylného právního názoru, že pro založení nároku na úmrtné ošetření nemocného musilo býti obstaráno manželským potomkem osobně. Nezbylo proto než nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Rozhodnutí č. 2199. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 131-135.