Čís. 12104.

Otázku, zda bylo ve sporném řízení náležitě pokračováno (§ 1497 obč. zák.), jest řešiti případ k případu, hledíc k tomu, zda žalobce projevil trvalý nezájem na náležitém postupu sporného řízení. Pokud neprojevil žalobce náležitý zájem na postupu sporného řízení, nemohla-li býti žaloba žalovanému doručena.
Nebylo-li řádně pokračováno v řízení, nebyla původní promlčecí lhůta vůbec přetržena, nýbrž běžela dále.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1932, Rv I 1500/31.)
Žalující advokát vykonal roku 1923 pro žalovaného právnické práce. Žalobou, podanou na soudě vzhledem k příročí teprve dne 28. března 1928, domáhal se žalobce na žalovaném zaplacení palmáre. Žaloba nemohla býti žalovanému doručena, ježto jeho pobyt byl neznámý, o čemž se žalobce dozvěděl při prvém roku dne 16. dubna 1928. Žalobce pátral po pobytu žalovaného v únoru 1930 a, ano pátrání nemělo výsledku, navrhl dne 13. března 1930, by byla žaloba znovu doručena k rukám opatrovníka zřízeného žalovanému. Žaloba byla pak doručena opatrovníku žalovaného, jenž vznesl proti žalobě námitku promlčení vzhledem k tomu, že přetržení promlčení nenastalo, ježto nebylo ve sporu řádně pokračováno. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, maje za to, že bylo ve sporu řádně pokračováno, odvolací soud žalobu zamítl, ježto žalobce nepokračoval řádně ve sporu, opomenuv po drahnou dobu pátrati po pobytu žalovaného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel uplatňuje jen dovolací důvod nesprávného posouzení věci po stránce právní (§ 503 čís. 4 cřs.), napadaje právní názor odvolacího soudu, že žalobce nepokračoval řádně v řízení o žalobě, takže nelze považovati promlčení zažalované pohledávky za přerušené. Dovolání nelze však přiznati oprávněnost. Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozhodnutí čís. 9396 sb. n. s. zásadu, že otázku, zda bylo o žalobě podle § 1497 obč. zák. náležitě pokračováno, lze řešiti jen případ k případu, a že jest přihlížeti k tomu, zda žalobce projevil trvalý nezájem na náležitém postupu sporného řízení. Dovolací soud nemá důvodu, by se od tohoto stanoviska v souzeném případě odchýlil, a jest proto jen zkoumati, zda z okolností souzeného případu vyplývá, že žalobce dal najevo trvalý nezájem na náležitém postupu sporného řízení. K této otázce nelze než přisvědčiti, neboť bylo zjištěno, že se žalobce o tom, že žaloba nemohla býti doručena žalovanému, ježto jest neznámého pobytu, dověděl již při prvém roku dne 16. dubna 1928, že však podnikl další kroky k vypátrání pobytu žalovaného teprve v únoru 1930, tudíž téměř po uplynutí dvou let. Jest proto souhlasiti s právním názorem odvolacího soudu, že žalobce nepokračoval řádně ve sporném řízení a že tudíž nebylo přetrženo promlčení zažalovaného nároku. Ani právní názor dovolatelův, že prý počíná nová promlčecí lhůta ode dne, kdy nebylo v řízení řádně pokračováno, tudíž v tomto případě od prvého roku dne 16. dubna 1928, nemůže obstáti. Z § 1497 obč. zák. plyne jasně (arg. slůvko »und«), že řádné pokračování ve sporném řízení jest předpokladem přetržení promlčení. Nebylo-li řádně pokračováno v řízení, nebyla původní promlčecí lhůta vůbec přetržena, nýbrž běžela dále (srovnej rozhodnutí čís. 4180 sb. n. s.). Byla tudíž žaloba odvolacím soudem právem zamítnuta z důvodu promlčení zažalované (§ 1486 čís. 5 obč. zák. a § 1 zákona ze dne 26. března 1925, čís. 47 sb. z. a n.).

Citace:

Č. 12104. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, číslo/sešit 2, s. 514-515.