NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 15736.

Nejde o smlouvu úplatnou, dá-li si žena něco slíbiti jen za to, že budě žíti s druhým smluvníkem (manželem) jako družka.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1937, Rv I 587/35.)
Civilní rozhodnutí XIX. 2 Žalovaný slíbil žalobkyni bezplatný byt ve svém domku, a to po dobu jejího vdovství a jejím dvěma synům až jeden měsíc po její smrti, jestliže se k němu přestěhuje jako družka života a zavázal se, že právo bytu dá i knihovně zajistiti. Žalobkyně slib ten přijala, k žalovanému se přistěhovala a společně s ním žila. Nižší soudy vyhověly žalobě na zjištění práva bydlení se žádostí o jeho knihovní vklad.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Nešlo o pouhý nezávazný slib žalovaného, nýbrž o smlouvu mezi oběma stranami ujednanou. Podle názoru nižších soudů jde o smlouvu úplatnou. S tímto názorem nelze souhlasiti. Žalobkyně byla ochotna státi se družkou, života žalovaného, poskytne-li jí a jejím dvěma synům ve svém domku právo bydlení a dá právo to knihovně zajistiti. Kladla mu proto, poskytnutí práva bydlení za podmínku, chce-li, aby na jeho návrh přistoupila a žila s ním jako družka života. Její ochotu státi se družkou žalovaného a její žití se žalovaným nelze však pokládati za úplatu za poskytnutí práva bydlení. Neboť jako manželka nemá proti manželovi nároku na odměnu za to, že se stane neb stala jeho manželkou, že s ním žije v manželském společenství a že mu vede domácnost, tak nemá takového nároku ani družka života. Kdyby měla nárok na nějakou odměnu, pak by již nebyla družkou života, nýbrž byla by jeho hospodyní neb služkou. Že by žalobkyně měla pouze takové postavení, sama přímo vylučuje, ježto tvrdí, že podle ujednání se žalovaným žila s ním společně; že žádala za právo bytu jako odměnu za vedení domácnosti a že jí to žalovaný za to slíbil, ani sama netvrdila. Žalobkyně neměla proto na propůjčení práva bezplatného bydlení žádného nároku, nejde proto o smlouvu úplatnou, nýbrž o smlouvu darovací ve smyslu § 938 obč. zák., poskytl-li jí žalovaný právo bydlení, aby se rozhodla s ním žíti jako jeho družka života. Z pouhé ústní darovací smlouvy sjednané bez skutečného odevzdání nevzniká však pro příjemce, daru žalobní právo (§ 943 obč. zák.) a bylo by k platnosti této smlouvy zapotřebí notářského spisu. Takový spis by ovšem nebyl nutný, kdyby dovolatel byl žalobkyni již odevzdal byt, v němž má podle darovací smlouvy vyhrazeno právo bydlení. Neboť doslov § 943 obč. zák. »skutečné odevzdání« má na rozdíl od pouhého darovacího slibu význam okamžitého provedení právního výsledku smluvního (Sb. n. s. č. 9448). Tím však, že žalobkyně bydlila společné se žalovaným v jeho domku, jí žalovaný ještě neodevzdal do užívání byt smlouvou vyhrazený, a žalobkyně ani sama netvrdila, že jí žalovaný byt smlouvou vyhrazený odevzdal a sám bydlil u ní. K poskytnutí práva bytu bylo proto zapotřebí notářského spisu a ježto ten sepsán nebyl a také ujednaný byt žalovaný žalobkyni neodevzdal, není žalobní nárok již z toho důvodu oprávněn.

Citace:

Čís. 15736.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 49-50.