Čís. 3530.

Dnem po reklamaci nastává pro dráhu povinnost, platiti z reklamovaného peníze zákonný úrok z prodlení. Pomine-li hlavní dluh, nepomine úrokový dluh, z hlavního dluhu již vzešlý. Reklamací (§ 71 žel. dopr. ř.) jest reklamován i nárok na úroky.
(Rozh. ze dne 26. února 1924, Rv I 1479/23).
Reklamaci ze dne 2. dubna 1921 o vrácení přeplaceného dovozného vyřídila dráha v ten smysl, že dne 18. prosince 1922 poukázala rekla- mantce přeplatek, nikoliv však úroky z něho. Když další reklamace ze dne 18. ledna 1923 o zaplacení úroků od 2. dubna 1921 do 30. listopadu 1922 byla dráhou zamítnuta, domáhala se žalobkyně na dráze úroků žalobou, již procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud jí vyhověl. Důvody: Odvolatelka vidí nesprávné posouzení věci po stránce právní v tom, že soud prvé stolice zamítl její žalobu proto, že pro právní nárok, v ní uplatňovaný, není předpokladů §u 1333 a 1334 obč. zák., jelikož nelze za to míti, že tu šlo o placení, jež si strany vymínily, jelikož dále vznik pohledávky spadá teprve do té doby, kdy jistina, t. j. přeplatek dovozného, byl odvolatelce již vyplacen, a jelikož konečně odvolatelka zaplacení úroků v původní reklamaci vůbec nepožadovala. Odvolací soud přiklonil se k názoru odvolatelky, že věc po stránce právní byla posouzena nesprávně. Není nikterak třeba pro vznik nároku na úroky z prodlení, by původní závazek, jehož placení včas se nestalo, zvláště musel býti vymíněn. Dlužník jest povinen, jak výslovně ustanovuje dvorský dekret ze dne 18. ledna 1842, čís. 592 sb. z. s., nahraditi věřiteli zákonné úroky z prodlení při všech pohledávkách peněžitých, nechť pocházejí z jakéhokoliv právního důvodu, tudíž i z důvodu zaplacení nedluhu. Jelikož jde v tomto případě o pohledávku, jejíž doba splatnosti nebyla určena, nastala pro železniční erár povinnost, hraditi odvolatelce zákonné úroky z prodlení ve smyslu §u 1334 obč. zák. ode dne, následujícího mimosoudní upomínce, která byla odvolatelkou učiněna podáním reklamace. Tímto dnem vznikla pohledávka úroků z prodlení a nelze sdíleti názor soudu procesního, že vznik této pohledávky spadá teprve do doby, kdy již přeplatek dovozného byl odvolatelce vyplacen. Nelze dále souhlasiti s názorem procesního soudu, že odvolatelka pozbyla nároku na úroky z prodlení tím, že jich zaplacení v původní reklamaci nepožadovala, neboť nárok tento zakládá se na ustanovení zákona (§ 1333 obč. zák.) a odvolatelce dáno bylo na vůli, kdykoliv s tímto nárokem vystoupiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Jde o pohledávku úroků z prodlení, t. zv. úroků zákonných ve smyslu §u 1333 a 1334 obč. zák., čl. 288 obch. zák. a dv. dekr. ze dne 18. ledna 1842, čís. 592 sb. z. s. Pohledávka taková předpokládá ovšem hlavní dluh a je závazkem akcessorním, která však, povstala-li, může samostatně trvati. Pomine-li hlavní dluh, nelze ovšem žádati úroků dalších, avšak úrokový dluh, z hlavního dluhu již vzešlý, nepomíjí (srv. Randa: O náhradě škody a úrocích 1891, str. 82 a 83). O jsoucnosti zažalované pohledávky nelze tedy pochybovati. Zbývá otázka, zda pohledávka ta je dle §u 71 žel. dopr. ř. promlčena, jak tvrdí dovolatelka. Názoru tomu nelze přisvědčiti. Právě z akcessorní povahy pohledávky té, ze zákonných předpisů právě uvedených a ze zásady poctivého obchodu (čl. 278, 282, 288 obch. zák.) plyne, že s reklamací hlavního dluhu byl reklamován i dluh akcessorní, zákonný.

Citace:

Rozhodnutí č. 3530. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 283-284.