NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 4925.

Otázku, do jaké výše ručí po odevzdání pozůstalosti žalovaní dědicové, přihlásivši se výminečně, jest k námitce jich řešiti ve sporu o zaplacení pohledávky, a nikoliv teprve v řízení exekučním.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1925, Rv I 389/25.)
Žalobě, domáhající se zaplacení pohledávky na dědicích po Josefu H-ovi, bylo oběma nižšími soudy vyhověno. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudu a uložil prvému soudu, by ve věci dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Žalující firma opírá žalobní nárok proti žalovaným o skutečnost, že jsou dědičkami po Františku H-ovi, přihlásivše se k jeho pozůstalosti výminečně, s výhradou inventáře, a navrhuje, by jako dědičky byly odsouzeny, by jí zaplatily pozůstalostní dluh 9865 Kč 85 h s přísl. do výše pozůstalostního jmění. Žalované ve sporu namítly, že pozůstalostní jmění nestačí k úplnému uspokojení pozůstalostních věřitelů, doličujíce podrobně, že pozůstalostní dluhy převyšují majetek, a že proto mohou věřitelé od nich požadovati jen určitou kvótu svých pohledávek, a nabídly o svých skutkových přednesech důkazy, jimiž podepřely svůj návrh na částečné zamítnutí žaloby. Námitka žalovaných čelila tedy zřetelně proti výši žalobní pohledávky, upírajíc jí částečné oprávnění, a nižší soudy měly o této procesní obraně v řízení sporném jednati a rozhodnouti, když byla ještě před skončením řízení v prvé stolici vznesena a skutkově i nabídnutými důkazy dolíčena (§§ 177, 178, 179, 182 c. ř. s.). Žalovaným dědičkám, výminečně se přihlásivším, nelze odpírati, by již za sporu s pozůstalostním věřitelem se nedomáhaly přesného číselného určení svého závazku, ani je odkazovati, by vyčkávaly v nejistotě exekuční řízení a aby teprve v něm se bránily proti výši vymáhané pohledávky oposiční žalobou (§ 35 ex. ř.)> jejíž úspěch ostatně by byl velmi pochybným, kdyby se opírala o skutkové okolnosti, nárok částečně rušící, které povstaly před vznikem exekučního titulu a tudíž mohly již v řízení sporném býti uplatněny (§ 35 odstavec prvý ex. ř.). Bylo by takto zbytečně vyvoláno exekuční řízení proti dědicům zůstavitelovým k plnění jinak ochotným, a způsobeny jim nové útraty jen proto, že jejich závazek nebyl rozsudkem přesně určen. Žalované jako výminečně přihlášené dědičky, jimž pozůstalost byla odevzdána, mají tedy oprávněný nárok, aby ve sporu bylo zjištěno, zda a do jaké míry jsou povinny pohledávku pozůstalostního věřitele splniti vzhledem k ustanovení §u 802 obč. zák., podle něhož ručí po odevzdání pozůstalosti za pozůstalostní dluhy již vlastním jměním, ale ovšem jen do výše hodnoty pozůstalosti (pro viribus hereditatis) a vzhledem k nebezpečí škody, jež jim hrozí z ustanovení §u 815 obč. zák., kdyby, nepouživše svolání věřitelstva, uspokojily některého pozůstalostního věřitele větší kvotou, než jaká by mu připadla podle ceny pozůstalostního jmění při jeho rozdělení stejným poměrem. Přechází-li odevzdáním pozůstalostní jmění do dědicova vlastnictví a je-li dědic, výminečně se přihlásivší po odevzdání pozůstalosti práv již svým vlastním jměním za závazky pozůstalostní, ovšem s omezením §u 802 obč. zák., může býti po odevzdání pozůstalosti jen osobně žalován o zaplacení pozůstalostního dluhu a nesejde na tom, že tu nejde o žalobu podle ustanovení §u 815 obč. zák. Bylo tedy ve sporu zjistiti poměr mezi jměním a dluhy pozůstalostními a dle něho určiti kvótu, jakou žalované jsou povinny splniti žalobní pohledávku. Nižší soudy se však nezabývaly touto otázkou, vycházejíce z mylného právního názoru, že jest ji řešiti až v řízení exekučním, čímž se stalo, že nebyly dosud probrány, vysvětleny a zjištěny skutkové okolnosti, pro spor rozhodné, této otázky se týkající, z důkazů o nich nabídnutých, a dovolacímu soudu nelze pro tuto neúplnost řízení ve věci samé rozhodnouti.

Citace:

č. 4925. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 734-736.