NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2734.

Státní úředníci: O některých náležitostech odvolacího nálezu disciplinárního.
(Nález ze dne 6. října 1923 č. 16147.)
Věc: Jan S. ve V. proti vrchní disciplinární komisi ministerstva financí o disciplinární nález. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. nálezem vrchní disciplinární komise při min. fin. v Praze bylo o odvolání st-lově z nálezu disciplinární komise při zem. fin. ředitelství v Brně uznáno takto:
Odvolání se zamítá a nález I. instance se potvrzuje co do viny v těchto bodech:
1. že odvolatel nepřístojným způsobem psaní, jehož užil ve zprávách z a jenž mu byl jako obviněnému sdělen v odkazovacím nálezu ze 17. října 1921 pod č. 4, porušil úctu, kterou je povinen podle § 26 služ. pragm. nadřízenému úřadu;
2. že odepřel vyhověti výnosu zem. fin. ředitelství v Brně z 30. srpna 1919, jímž mu bylo uloženo, aby přepracoval a doplnil cestovní účet za červenec 1919 (bod 5. odkaz, nálezu), zprávou z 8. října 1919 odepřel provésti soukromé měření v J. (bod. 6 odk. nálezu) a zdráhal se vyplniti sloupec 6. kvalifikačního popisu přiděleného kancelářského oficianta P. (bod 7. odkaz, nálezu), čímž dopustil se služebních přečinů podle §§ 21 a 22 služ. pragm.
V ostatních bodech se odvolatel viny sprošťuje.
O stížnosti podané proti tomuto nálezu uvažoval nss takto:
Pokud stížnost namítá ve směru formálním, že nálezy I. a II. stolice nejsou vyhotoveny tak, jak předepsáno zejména v prováděcím nařízení, neshledal soud, že by nař. nález stížen by podstatnou vadou. Nař. nález zcela přesně uvádí, jakých skutků se st-l dle přesvědčení vrchní disciplinární komise dopustil a jaké přečiny žal. úřad ve skutcích těch spatřuje. Uvádíť nález, že st-l se dopustil přečinu proti § 26 služ. pragm. nepřístojným způsobem psaní, jehož užil ve zprávách z a přečinů podle §§ 21 a 22 služ. pragm. tím, že nevyhověl příkazu zem. fin. ředitelství z 30. srpna 1919 stran přepracování cestovního účtu, že odepřel provésti soukromé měření v J. a zdráhal se vyplniti sloupec 6. kvalifikačního popisu kancelářského oficianta P.
Tím bylo s dostatek vyhověno požadavku jasnosti nař. nálezu a nelze shledávati nějaké vady v tom, že nález při jednotlivých těchto činech odkazuje i na příslušné body odkazovacího nálezu, když by přece i bez tohoto odkazu bylo zcela zřejmo, jaké skutky st-lovy žal. úřad má za prokázány.
Otázkou, zda snad nález I. stolice byl v tom směru stížen vytýkanými vadami, se nss nezabýval, poněvadž přezkoumává pouze nález stolice poslední. Míní-li stížnost, že ony tvrzené vady v nálezu měly úřadu II. stolice býti příčinou ke zrušení v odpor vzatého nálezu I. stolice, stačí poukázati k tomu, že zrušení to bylo by na místě, kdyby šlo o doplnění skutkové podstaty nebo kdyby bývalo porušeni podstatných forem řízení vyžadovalo nového provedení řízení I. stolice § 134 sl. pr.). Vad v řízení samém sběhlých stížnost však v tomto bodě nevytýká a nevytýkalo jich ani odvolání, nýbrž vytýkalo jen formální vady nálezu I. stolice, jeho neúplnost a nejasnost. Ty však byly odstraněny, jak stížnost sama doznává, nálezem II. stolice a to ovšem dle názoru nss mohla provésti II. stolice, aniž potřebovala nález I. stolice rušiti.
Jeví se tedy výtky, jež stížnost nař. rozhodnutí činí po stránce formální, bezdůvodnými. Nezákonnost nař. nálezu spatřuje stížnost v tom, že st-l uznán byl vinným, ač prý nadřízený jeho úřad (zem. fin. ředitelství) činy, pro které byl nař. nálezem potrestán, mu prominul resp. od stíhání jich upustil. To dovozuje stížnost z fakta, že přeložení jeho nařízené výnosem zem. fin. ředitelství v Brně z 24. dubna 1920 nebylo provedeno, nýbrž když st-l dal čestný slib, že se zdrží jakéhokoliv nepřístojného jednání, že bylo dekretem z 29. května 1920 odloženo s tím, že se předpokládá, že st-l splní čestný slib. Proto míní stížnost, že je nezákonným, bylo-li se st-lem přes to v prosinci 1920 zavedeno disciplinární řízení a byl-li pro skutky učiněné před oním dekretem uznán vinným.
Stížnost však sama ani netvrdí, že by onen dekret z 29. května 1920 byl obsahoval nějaké výslovné prohlášení nadřízeného úřadu, že tento neučiní proti st-li disciplinárního oznámení dle § 112 sl. pragm., nýbrž má jen za to, že dekretem tím jakési »ujednání« mezi nadřízeným úřadem a st-lem bylo mlčky učiněno. Tu však stížnost zřejmě směšuje spolu aspoň právně naprosto nesouvisející věci. Oním dekretem vyřízena byla pouze záležitost přeložení st-lova, jež se stala z důvodů služebních, v ten smysl, že na přeložení st-lovu nebude trváno, pokud tento neporuší daný slib, ale nebylo tím ještě vyřízeno nic, co týkalo se otázky, dopustil-li se st-l něčeho disciplinárně trestného. Tam šlo o přeložení, jež není trestem disciplinárním ani pořádkovým (§ 90, resp. 93 sl. pragm.) a nelze dovozovati, že upustil-li úřad od provedení nařízeného přeložení, že upustil i od disciplinárního stíhání pro disciplinární přečiny, jichž se přeložený úředník před tím dopustil. Jeví se proto tato námitka nezákonnosti zcela bezdůvodnou.
Uvádí-li stížnost, že st-li bylo ublíženo porušením zákona i proto, že nález disciplinární byl vydán před vyřízením stížnosti, kterou podal st-l proti přeložení, je námitka ta z týchž důvodů bezdůvodnou, poněvadž i tu směšuje stížnost dvě různé spolu nesouvisející záležitosti.
Nezákonnost nař. rozhodnutí spatřuje stížnost dále v tom, že st-l uznán byl vinným, aniž přibráni byli k řízení znalci lékaři. St-l vytýká, že nervová choroba jeho uznána byla pouze za okolnost polehčující, a nikoli za okolnost vylučující trestnost a dovozuje, že o stupni choroby té měli býti slyšeni znalci lékaři, zejména i proto, poněvadž I. stolice ohledně některých bodů právě pro chorobu tu st-le obžaloby sprostila.
Námitka ta měla by podklad jen tehdy, kdyby st-l již v administrativním řízení byl tvrdil, že činů mu za vinu kladených se dopustil ve stavu, který vylučoval, aby mu byly přičítány. Toho však st-l nikdy netvrdil, zejména ne v odvolání, ač nález I. stolice výslovně uváděl, že vznětlivost st-lova není takového rázu, aby vylučovala jeho odpovědnost. Netvrdí to ani ve stížnosti. Nebyla-li však disciplinárním komisím zavdána příležitost a příčina, aby zkoumaly duševní stav st-lův, nelze spatřovati podstatnou vadu v tom, že znalce lékaře neslyšely, tím méně pak nezákonnost, když st-le uznaly vinným pro činy, o nichž sám nikdy netvrdil, že by je byl spáchal ve stavu, který by vylučoval jeho příčetnost.
Konečně namítá stížnost nezákonnost nař. rozhodnutí proto, že st-l nálezem vrchní disciplinární komise uznán byl vinným i bodem šestým odkazovacího nálezu, ač v tom směru byl nálezem I. stolice osvobozen. Ani tu nelze stížnosti přiznati oprávnění. V bodu 6. odkazovacího nálezu kladeno st-li za vinu, že zprávou z 8. října 1919 odepřel provésti soukromé měření v J. Dle nálezu první stolice nenabyla tato přesvědčení, že st-l zprávou tou odepřel provésti nařízené měření v J. nýbrž že uvádí tam jen důvody, proč tak neučinil, avšak přes to nalezla, že ve zprávě té porušena byla povinná úcta vůči nadřízenému úřadu nedovolenou kritikou platných předpisů a udělených příkazů, pak projev úmyslu jimi se neříditi. Uznala tedy i komise I. stolice, že se st-l zprávou tou disciplinárního činu dopustil. Vrchní disciplinární komise čin ten pouze jinak kvalifikovala, t. j. neshledala v něm porušení § 24, nýbrž porušení předpisu § 22. Nelze tedy právem tvrditi, že by st-l byl uznán vinným skutkem, pro který byl I. stolicí osvobozen, nýbrž II. stolice skutek, pro který st-l v I. stolici byl odsouzen, pouze jinak kvalifikovala. Že by tato jiná kvalifikace skutku byla pro st-le zhoršením, stížnost netvrdí a nss nemohl tedy tuto námitku stížnosti shledati důvodnou.
Vycházeje z těchto úvah, zamítl nss stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2981. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1189-1191.