Čís. 4022.

Pozemková reforma.
Ustanovení §u 20 (3) náhr. zák. v doslovu novely ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. zahrnuje v sobě odkaz nejen na § 349 ex. ř., nýbrž i na všeobecné předpisy exekučního řádu. Před rozhodnutím o vylučovacím nároku vlastníka nelze vésti exekuci na vylučované pozemky. Exekuci lze tu odporovati dle §u 35 (40) ex. ř.
(Rozh. ze dne 30. června 1924, R I 537/24.)
Soud prvé stolice povolil exekuci vyklizením zabraných nemovitostí. Vlastník zabraného statku vznesl do povolujícího usnesení stížnost a žádal zároveň za odklad exekuce až do vyřízení stížnosti. Soud prvé stolice odklad povolil, rekursní soud k stížnosti Státního pozemkového úřadu napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Jde o otázku, zda ustanovení §u 20 (3) náhr. zák. v doslovu novely ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n., jenž předpisuje, že, když výpověď nabyla právní moci a uplynula doba výpovědní, provede okresní soud k návrhu Státního pozemkového úřadu vyklizení vypověděných nemovitostí a odevzdání jich v držbu Státního pozemkového úřadu podle předpisů exekučního řádu, zahrnuje v sobě jen odkaz na předpis §u 349 ex. ř. (upravující právě exekuční vyklizení nemovitostí), jak myslí Státní pozemkový úřad a s ním rekursní soud, či jak zase myslí stěžovatel, vůbec odkaz na předpisy exekučního řádu, tedy mimo předpis §u 349 i na předpisy všeobecné, v nichž jest zahrnut i předpis o omezení exekuce dle §u 41 a další předpisy, na něž týž odkazuje a z nichž přicházejí v tomto případě dle náhledu stěžovatelova v potaz §§ 35 a 40. V projednávaném případě uplatňuje totiž exekut ve svém návrhu jako důvod omezení exekuce okolnost, že ohledně těch kterých pozemků, za jichž exekuční vyklizení žádáno, podal žádost za propuštění ze záboru dle §u 11 záb. zák., pokud se týče za vyloučení ze záboru podle §u 3 a) téhož zákona, pokud se týče na příděl podle §u 20 příděl. zák. a že: pozemky v příloze k jeho návrhu pod a) poznačené byly mu platným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 8. února 1923, jehož opis přiložil, ze záboru již propuštěny a shledává v propuštění skutečnost nárok Státního pozemkového úřadu na odevzdání (vyklizení) zrušující, tedy nárok oposiční podle §u 35 ex. ř. Státní pozemkový úřad ve svém vyjádření, v němž praví, že se blíže vyjádřiti nemůže, ježto mu seznam parcel, o něž jde, doručen nebyl, zastává stanovisko, že »výpověď z hospodaření podle §§ů 12—25 náhr. zák.« jest exekucí svého druhu, jež jest upravena právě v zákoně náhradovém, a že tedy, objeví-li se kde mezera, dlužno ji vyplniti dle vykládacích pravidel z náhradového zákona sama, že však nelze sahati k předpisům exekučního řádu, a odvolává se na důkaz toho na rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 11. září 1923, sb. n. s. civ. čís. 2919, avšak neprávem, neboť toto rozhodnutí sice to vše praví, ale pouze o výpovědi, nepřipouštějíc, aby na ni upotřebováno bylo předpisů civilního soudního řádu (ne exekučního řádu). Než se vejde v rozhodnutí oné zásadní otázky, dlužno předeslati, že nejvyšší soud v přečetných rozhodnutích, tak zvláště též v rozhodnutí sb. n. s. civ. čís. 2891 zdůvodnil, že není podmínkou výpovědi, aby napřed rozhodnuto bylo o nárocích vlastníka na vyloučení, pokud se týče propuštění těch kterých objektů ze záboru dle §u 3 a) a §u 11 záb. zák. (§ 20 příd. zák. nezřizuje vlastníku vůbec žádných nároků), jak to jasně z porovnání §u 23 s §§ 2—7 n. zn. náhr. zák. plyne, především ovšem ohledně nároku na propuštění, ale pak, a to tím spíše, i ohledně nároku na vyloučení, pro jehož uplatnění vůbec lhůta dána není, a dovodil, že ovšem jest to jedno z předpráví Státního pozemkového úřadu, jimiž jej jako úřad, důvěřuje v jeho loyalitu k stranám, zákon nadal, ale upozornil při tom také vícekráte, tak zejména v rozhodnutí ze dne 9. října 1923, č. j. R II 384/23, že tato praerogativa Státního pozemkového úřadu nejde podle zákona tak daleko, aby se i exekuční vyklizení objektů, na něž uplatňován jest nárok na propuštění neb vyloučení, provésti smělo před rozhodnutím o těchto nárocích, a dovodil, že by se to nesrovnávalo s rozumným a účelným prováděním pozemkové reformy, kdyby se exekuční vyklizení napřed provedlo a pak by objekt byl vlastníku ze záboru propuštěn neb vyloučen, že takové ukvapené exekuce bude potřebí se zdržeti, a dal konečně pro takové případy přímo na srozuměnou, že bude uvážiti, neposkytnou-li předpisy exe kučního řádu, na něž § 20 náhr. zák. odkazuje, vlastníku v případe takovém ochrany. A tomu dlužno přisvědčiti, jak právě tento případ dokazuje. Mylným jest náhled Státního pozemkového úřadu a rekursního soudu, že exekuce dle §u 20 náhr. zák. jest exekucí svého druhu a že tedy má tu místa pouze předpis §u 349 ex. ř., pouze na ten že § 20 náhr. zák. odkazuje, že však tu naprosto nelze užiti jiných předpisů exekučního řádu, tedy zejména ani předpisů o omezení a odkladu exekuce, že pro exekuční soud jest rozhodným jedině obsah výpovědí a pokud tou jest exekuce odůvodněna, že nemají námitky exekuta místa. Neboť to odporuje jak spravedlnosti a právnímu citu, tak i slovnému znění i duchu samého zákonného předpisu §u 20 náhr. zák. Odporuje to spravedlnosti, neboť tak by exekut byl úplně mimo zákon, úplně bez práva, vydán na milost a nemilost Státního pozemkového úřadu, neboť maje na př. oposiční nárok podle §u 35 ex. ř., jímž by prokázal, že záborový nárok Státního pozemkového úřadu a tudíž i nárok na exekuční vyklizení pominul, na př. tedy že mu ty které nemovitosti byly ze záboru legálně a platně propuštěny neb vyloučeny, nemohl by ho přece uplatniti, právní řád by právo jeho uznával, ale nedával by prostředků, aby se mu k němu dopomohlo, takže by to ve skutečnosti zase žádným právem nebylo: to by byl odpor, právní řád by byl sám v sobě rozdělen, což nelze připustiti. Skutečně také § 20 náhr. zák. stylisován jest tak, že připuštění exekutových námitek výkladu přímo vnucuje, necitujeť nikterak § 349 ex. ř., jak by býti musilo, kdyby byl jen na něj odkaz svůj omeziti chtěl, a nepraví, že se exekuční vyklizení provede podle předpisu (singulár) exekučního řádu, jak by patrně bylo, kdyby byl jen ten jeden předpis myslil, nýbrž praví všeobecně, že se exekuce provede podle předpisů (plurál) exekučního řádu. To ani jinak nelze, neboť kdo by popíral, že musí tu platiti na př. i předpis §u 7 ex. ř. a že exekuci nebude lze povoliti, když v exekučním titulu (výpovědi) nebude udán vůbec anebo ne přesně předmět vyklizení nebo nebude v něm udán pravý exekut a pod., jak to nejvyšší soud v případech, kde ve výpovědi byly jednotlivé parcely nesprávně poznačeny, anebo udány parcely neexistující nebo vlastníku vypovídanému nepatřící, již vícekráte vytknouti příležitost měl. Tak tu má ale také místo §§ 40 a 41 ex. ř., o něž právě jde.

Citace:

č. 4022. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 42-44.