Čís. 4048.

Odpůrci nárok v úpadku.
Splacení zápůjčky, již úpadce přijal na krátkou, blíže neurčenou dobu, nespadá pod čís. 1 §u 30 konk. ř., i když se splacení stalo bez upomínky.
Ani v odpůrčích sporech není vyloučen důkaz výslechem stran. Předmětem jeho nemůže však býti vědomost anebo nevědomost o rozhodné okolnosti, nýbrž jen zevní událost, z níž lze na onen vniterní postup (stav) usuzovati.
Byl-li uspokojen cizí věřitel, jest na žalující úpadkové podstatě, by dokázala, že věřitel o obmyslnosti dlužníkově (úpadcově) věděl nebo věděti musil (§ 30 čís. 3, 31 čís. 2), jde-li však o uspokojení blízkého příbuzného (§30 čís. 2, 31 čís. 1), jest na věřiteli, by dokázal, že naopak o dlužníkově obmyslnosti (§ 30 čís. 2) nebo jeho insolvenci (§ 31 čís. 1) nevěděl a také věděti nemusil.
Zákon vyžaduje vědomí věřitelovo o dlužníkově neschopnosti k placení jen v době splacení zápůjčky, nikoliv v době poskytnutí zápůjčky.
(Rozh. ze dne 8, července 1924, Rv I 727/24.)
Správce úpadkové podstaty domáhal se žalobou, by bylo uznáno právem, že placení, jež poskytl úpadce Josef S. dne 24. listopadu 1922 svému bratru, žalovanému, bylo vůči věřitelstvu prohlášeno bezúčinným. O jmění Josefa S-a bylo dne 30. listopadu 1922 zahájeno řízení vyrovnací, načež byl naň dne 15. ledna 1923 vyhlášen úpadek. Oba nižší soudy žaloby zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Není nikde stanoveno, že ve sporech odpůrčích jest vyloučen důkaz slyšením stran a jest pouhým brojením proti volnému přesvědčení soudcovskému, vytýká-li se, že prvý soud uvěřil výpovědi přísežně slyšeného žalovaného. Vývody odvolatelky o tom, že žalovaný věděl (věděti musil) o poměrech bratrových, i o jeho insolvenci, jakož i o tom, proč mu tento peníze posílá — jsou pouhými domněnkami a ani poukaz na to, že bydliště žalovaného není příliš daleko od bydliště úpadcova, nestačí k odůvodnění této domněnky. Okolnost, že bylo placeno pouze nějaký den před podáním žádostí o zahájení vyrovnacího řízení a že placení stalo se bratrem bratrovi, nezakládá ještě důvod odporovatelnosti dle §u 30 čís. 1 konk. ř., neboť, bylo-li prvým soudem bezvadně zjištěno, že stala se zápůjčka jen na krátkou dobu a brzy vrácena býti měla, nelze říci, že uspokojen byl věřitel v době, kdy uspokojení požadovati nemohl. Není tu ani poskytnutí výhod ve prospěch blízkých příbuzných, jimž úmysl dlužníka, uspokojiti je výhodněji, než ostatní věřitely, znám byl anebo znám býti musil (§ 30 čís. 2 konk. ř.), neboť prvý soud bezvadně zjistil, že žalovaný o insolvenci svého bratra ani ve chvíli placení ještě nevěděl. Odvolatelem uplatňovaná okolnost, že nebyla smluvena doba splatnosti zápůjčky, nepadá na váhu, ježto jednalo se o zápůjčku na krátkou dobu, která dle záměru stran ihned splatnou býti měla, takže ani upomínky třeba nebylo. Není tu ani důvodu odporovatelnosti dle §u 31 čís. 1 a 2 konk. ř., ježto napadené jednání stalo se před žádostí o zavedení vyrovnacího řízení, tudíž i před jeho vyhlášením a dále zjištěno bylo, že žalovaný o insolvenci bratrově nevěděl, aniž o jeho úmyslu poškoditi věřitele. O tom, zda možno v odpůrčích sporech užíti i výslechu stran jako prostředku důkazního, platí to, co shora již uvedeno.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Případu §u 30 čís. 1 konk. ř. zde není, když nižší stolice zjistily a úpadce v dovolání sám vlastně doznává, že šlo o zápůjčku na krátkou dobu. Onen předpis totiž nikterak nevyžaduje, by doba splatnosti byla ustanovena, má-li se míti za to, že věřitel neobdržel uspokojení v jiném čase (dříve) než v kterém je požadovati oprávněn byl, i jest mylným náhled dovolatele, že, ježto splatnost mohla prý nastati teprve upomínkou, ale splacení stalo se bez upomínky, že proto nemělo se státi a jest odporovatelným dle onoho předpisu. Kdyby to byl zákon takto myslil, byl by zajisté prostě řekl, že placení (uspokojení) jest odporovatelné, když dlužník zaplatil pohledávku ještě nedospělou nebo splatnou, kdežto ve skutečnosti předpokládá jen, aby byl věřitel nebyl oprávněn placení žádati, což jest jiné. Věřitel může totiž právě tehdy placení kdykoliv a tudíž ihned žádati, když není čas platební určen (§ 1417 a 904 obč. zák.), a jest následkem toho také vždy oprávněn je přijmouti, aniž by tím komu křivdil. Jinak by bylo, kdyby stanovena byla lhůta platební a dlužník před jejím uplynutím by dluh zaplatil: i tu je sice věřitel v poměru k dlužníku oprávněn placení dluhu přijmouti, ale nebyl oprávněn je žádati, a proto tedy křivdí se tím ostatním věřitelům, když, jak zákon předpokládá, dlužníkovo jmění nestačí, by také tito všichni byli zaplaceni, a z ohledu na ně neuznává se toto placení za účinné. Zbývají tedy jen případy §u 30 čís. 2 a §u 31 čís. 1 konk. ř. a tu má dovolatel se svým dovoláním pravdu, ačkoli podstaty věci nikterak nevystihl. Míní, že předpisy tyto obsahují právní domněnku proti blízkému příbuznému, že o obmyslnosti dlužníkově pokud se týče o jeho insolvenci věděl nebo věděti musil, jenže je mu vyhrazen protidůkaz, že nevěděl ani věděti nemusil a že tato domněnka však nemůže vyvrácena býti výpovědí věřitele sama, pokud se týče výpovědí úpadce, po něvadž prý mezi nimi jako blízkými příbuznými půjde o smluvenou hru. Proti tomu správně odvolací soud uvedl, že ani ve sporech odpůrčích není důkaz výslechem stran vyloučen, i záleží od okolnosti případu, zda bude soud věřiteli a úpadci věřiti, čili nic. Ale jde o jinou věc, které ovšem ani rozsudek odvolacího soudu nepostihuje. Jest od počátku uznanou a ustálenou pravdou, že jevy a děje psychické jakožto stavy niterní, zejména tedy stavy vědomí a vůle (úmysl) nejsouce v zevním světě patrny, nemohou býti dokazovány přímo, nýbrž pouze zevními skutečnostmi, jež je projevují nebo z nichž se na ně souditi dá. Takovou zevní skutečností jest ovšem projev, kterým strana vnitřní stav svého vědomí neb vůle navenek prohlašuje na př. když ve smlouvě se praví, že to a to beře na vědomí nebo že to a to činí v tom a tom úmyslu a pod. Tu strana sama vědomí neb vůli svou projevuje, ale chybí-li takové její prohlášení ohledně jejího vědomí neb vůle v určité době, nelze důkaz provésti jinak než t. zv. indiciemi, tj. okolnostmi, jež na ne určitě poukazují a to platí výlučně o negativních stavech t. j., že osoba o něčem vědomosti neměla neb že vůle její k tomu onomu nesměřovala. Ale v tom právě stala se zde chyba. Naznačené předpisy zákona přesmykují břímě průvodní: kdežto totiž, byl-li uspokojen věřitel cizí, ukládá zákon žalující úpadkové podstatě, aby dokázala, že věřitel ten o fraudulosním úmyslu dlužníkově (úpadcově) věděl, nebo věděti musil (§ 30 čís. 3 a § 31 čís. 2), ukládají předpisy §u 30 čís. 2 a § 31 čís. 1, byl-li uspokojen blízký příbuzný, tomuto příbuznému, by dokázal, že naopak o fraudulosním úmyslu dlužníkově nebo jeho insolvenci nevěděl a také věděti nemusil. Tu pak žalovaný, bratr dlužníkův (úpadcův) tvrdil pouze, že nevěděl, že tento se nalézá v peněžní tísni a prvý soud připustil také důkaz slyšením stran přímo o tom, »zda žalovaný měl vědomost o insolvenci Josefa S-a v dobách těch«, t. j. v době zápůjčky a splacení její, ač ovšem dle oněch předpisů stačí vědomost v době splacení, vždyť jde o poskytnutí výhody věřiteli, která tedy nemůže záležeti v zápůjčce věřitele dlužníku, nýbrž v placení její dlužníkem věřiteli, jenž na splacení právo ještě (§ 30 čís. 2) nebo už (§31 1) neměl, avšak ovšem na insolvenci vztahuje se nevědomost ta jen v případě §u 31 čís. 1, kdežto v případě §u 30 čís. 2 vztahuje se na fraudulosní úmysl dlužníkův. Žalovaný pak k cíli důkazu jako strana slyšen vypověděl a napotom také odpřisáhl, že ani při splacení zápůjčky nevěděl, že bratr jest insolventním. Pro takovouto výpověď, i kdyby byla nepravdivá, nemůže nikdo býti s úspěchem stihán, protože se vědomí nikdy dokázati nedá, protože i kdyby tu byly takové okolnosti, že každý vidoucí a slyšící musil věděti, vypovídající přece vždy může tvrditi, že si okolností těch nevšiml neb jich neuvážil a tak věci si neuvědomil a to mu nemůže býti vyvráceno. Ale podle zákona, jenž k takovým výmluvám moudře přihlédl a jim čeliti se snaží, stačí úplně, že tu byly takové okolnosti, že věřitel věděti musil, a nezáleží na tom, že on pak přece přese vše to nevěděl. Bylo tedy povinností soudu, když žalovaný tvrdil nevědomost, vyzvati ho dle §u 182 c. ř. s., aby udal skutečnosti, z nichž se na tuto jeho nevědomost souditi dá, a teprv o těchto skutečnostech mohl připuštěn býti důkaz výslechem stran, nebyly-li jiné důkazy poruce, ač pravidelně budou, a mohly na základě výslechu toho skutečnosti ty býti zjištěny, načež teprv by se posoudilo, zda zjištěné skutečnosti jsou toho rázu, že bezpečně na nevědomost žalovaného souditi lze. Když prvý soudce dle §u 182 c. ř. s. se nezachoval a věc neprohranou ponechal, měl to spraviti soud odvolací dle §u 496 čís. 3 c. ř. s. a když ani ten to neučinil, devolvuje se tato jeho úloha na soud dovolací, ježto řízení odvolací trpí vadou (§ 503 čís. 2 c. ř. s.), i bylo proto tak uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 4012. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 26-27.