Čís. 9994.


Při kontokorentním poměru neplatí ustanovení § 1416 obč. zák.
Byl-li smluven kontokorentní poměr s pololetní uzávěrkou a bylo-li přes to zřízeno zástavní právo i pro úroky, úroky z úroků a vedlejší poplatky, nelze toto ujednání vykládati jinak, než že strany zamýšlely, že zástavním právem má býti v plném rozsahu zajištěna i část zůstatkové pohledávky, pokud připadá na úroky, pokud se týče na příslušenství.

(Rozh. ze dne 14. června 1930, Rv I 1370/29).
Jde tu o týž případ jako v rozhodnutí čís. sb. 9993. V tomto případě šlo o žalobu Karla L-a, jenž podal při rozvrhovém roku proti přikázání vyšší částky než 1000000 Kč na pohledávku banky P. z dluhopisu ze dne 27. května 1921 odpor jen z těchto důvodů: 1. že veškeré úroky a příslušenství této pohledávky byly zaplaceny a 2. že jde o pohledávku úvěrovou a nelze tudíž přikázati úroky v pořadí jistiny. Odpor 2. byl již zamítnut pravoplatným usnesením rekursního soudu ze dne 30. března 1928, kdežto s odporem 1. byl žalobce odkázán na pořad práva. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ve sporu lze se obírati jen odporem podaným z toho důvodu, že veškeré úroky a příslušenství pohledávky žalované strany jsou zaplaceny. Pokud se dovolatel obírá jinými otázkami, které byly již vyřešeny pravoplatným usnesením rekursního soudu nebo vůbec nebyly uplatňovány při rozvrhovém roku, nelze se zabývati jeho vývody podle § 234 ex. ř., který platí obdobně též pro žaloby podle § 231 — druhý odstavec ex. ř. (viz rozh. n. s. čís. 8874).
Výtka nesprávného právního posouzení věci (čís. 4 § 503 c. ř. s.) není opodstatněna, neboť odvolací soud posoudil věc po právní stránce v podstatě správně. Jak již podotčeno bylo v tomto sporu řešiti jen otázku, zda vedlejší příslušenství úvěrové pohledávky 1000000 Kč, jak bylo žalovanou účtováno, jest zaplaceno, čili nic. Dovolatel nenapadá zjištění nižších soudů, že byl mezi stranami smluven kontokorentní poměr a jest proto souhlasiti s právním názorem odvolacího soudu, že při řešení sporu jest přihlížeti k tomuto poměru. Že při kontokorentním poměru neplatí ustanovení § 1416 obč. zák., uznal správně již odvolací soud a dovolatel ani nenapadá tento právní úsudek. Jest přisvědčiti po- volateli, že sporné příslušenství zaniklo novací a že žalovanému přísluší jen pohledávka ze zůstatku (saldová), pro kterou však rovněž ručí hypotéka, neboť dovolatel připouští, že jde o jednotnou úvěrovou pohledávku, z níž část byla hypotékou zajištěna. Že se tak stalo pod titulem zápůjčky podle dlužního úpisu, jest nerozhodné, neboť zápůjčka byla poskytnuta dlužníkům v rámci úvěru. Dovolatel jest však na omylu, domnívaje se, že žalovaná nemůže účtovati tuto pohledávku ze zůstatku v rámci jistoty pro úroky a vedlejší poplatky. Pokud zjištěný zůstatek vznikl také připočtením sporných úroků a vedlejších poplatků, ručí hypotéka v celém rozsahu, počítajíc v to jistotu pro úroky a vedlejší poplatky za zmíněnou zůstatkovou pohledávku. Jen tento výsledek se může shodovati s úmyslem věřitele a dlužníků, neboť, byl-li jimi smluven kontokorentní poměr s pololetní uzávěrkou a bylo-li přes to zřízeno také právo zástavní pro úroky, úroky z úroků a vedlejší poplatky, obzvláště také pro úroky starší než tři léta, nelze toto ujednání vykládati jinak, než, že strany zamýšlely, že právem zástavním v plném jeho rozsahu má býti také kryta část zůstatkové pohledávky pokud připadá na úroky, pokud se týče na vedlejší příslušenství 1000000 Kč. V souzeném případě není sporu o tom, že vedlejší příslušenství převyšuje 100000 Kč. Že s tímto zatížením nemovitosti musí zadní věřitelé počítati tak dlouho, dokud dluh není z pozemkové knihy vymazán, a že nemají nárok, na zlepšení svého pořadí, leč že by jim to bylo smlouvou výslovně zaručeno, vyslovil nejvyšší soud již rozhodnutím ze dne 21. ledna 1925 Rv I 1656/24 čís. sb. 4579.
Citace:
Čís. 9994. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 67-68.