Ze skutečnosti, že žadateli o důchod předků podle zák. čís. 142/1920 Sb. byl vyplácen vyživovací příspěvek podle zák. čís. 313/1917 ř. z. a zákonů jej měnících a doplňujících, o sobe neplyne ještě závěr, že pobíratel příspěvku byl v době jeho vyplácení neschopen výdělku.
Ve sporu, zda byla podána žádost o důchod předků včas, t. j. do roka od nastalé neschopnosti výdělku, tvrdil úřad, že žádost byla podána .pozdě, ježto stěžovateli již více let před podáním žádosti o důchod předků podle zák. č. 142/1920 Sb. byl vyplácen vyživovací příspěvek. Z toho dovodil úřad, že stěžovatel již tehdy byl neschopen výdělku, poněvadž zákony č. 313/1917 ř. z. a 126/1918 ř. z., resp. zák. č. 530/1919 Sb. z. a n., kterými poskytování vyživovacího příspěvku bylo upraveno, prý stanoví pro přiznání tohoto příspěvku tytéž předpoklady, jako zákony o požitcích válečných poakozenců pro přiznání důchodu předků. Než tu se žalovaný úřad mýlí. Zákon ze dne 27. července 1917, č. 313 ř. z., nestanoví požadavek nesc-hopnosti výdělku, nýbrž naopak praví v § 2 výslovně, že »vlastni výdělek prací uchazečovou dosažený nevylučuje nároku«. Ustanovení toto nebylo změněno zákonem ze dne 31. března 1918, č. 126 ř. z. Také zákon ze dne 23. září 1919, č. 530 Sb. z. a n., jehož účinnost nastala 1. listopadem 1919, nepožaduje, aby uchazeči o vyživovací příspěvek byli neschopni k výdělku, nýbrž stanoví toliko, že nárok na vyživovací příspěvky mají osoby, jež podle ustanovení všeob. obč. zákoníku mají proti povolanému právo na alimenty a jejichž výživa byla v době, kdy povolaný nastoupil činnou službu vojenskou, podstatně závislá na jeho pracovním příjmu a povoláním k činné službě vojenské jest ohrožena. Neplyne tedy z pouhé skutečnosti, že stěžovatel pobíral vyživovací příspěvek, závěr, že stěžovatel byl v té době, kdy mu tento příspěvek byl vyplácen, neschopen výdělku, nehledíc k tomu, že stěžovatel vyživovací příspěvek již nepobíral v době, kdy zákon č. 142/1920 Sb. o požitcích válečných poškozenců byl vyhlášen.
Nález ze dne 9. prosince 1937, č. 3957/35-5.