Čís. 1191.

»Udáním« ve smyslu §u 209 tr. zák. jest tvrzení vůči vrchnosti, že se označená osoba dopustila určitého zločinu. Lhostejno, že tvrzení bylo vysloveno k dotazu vrchnosti. Stačí, byl-li domnělý pachatel označen takovými znameními, jež připadají na všechny jednotlivce nějaké skupiny, skládající se z několika málo určitých osob, třeba že nejsou uvedeny další znamení, hodící se jen na jednoho z této skupiny.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1923, Kr I 1052/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 17. července 1922, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem utrhání na cti dle §u 209 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost dovozuje s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 lit. a) §u 281 tr. ř., že napadeným rozsudkem zjištěná činnost stěžovatelčina nezakládá skutkové podstaty zločinu utrhání na cti, jímž byla uznána vinnou, jelikož tu není udání z vlastního popudu a jelikož udání nesměřovalo proti určitému jednotlivci. Vývody jsou pochybeny. Udati někoho u vrchnosti pro vymyšlený na něj zločin, neznamená, než tvrditi vůči vrchnosti, že označená osoba dopustila se určitého zločinu. Jakékoliv tvrzení tohoto rázu příčí se veřejnému zájmu, který požaduje, by stíhán a potrestán byl jen, kdo se trestného činu skutečně dopustil, a poškozuje osobu, křivě nařknutou. Neboť vzbuzuje, nebo sesiluje aspoň podezření vrchnosti, že určitý trestný čin byl určitou osobou spáchán, a zjednává nebo sesiluje podklad, jenž ukládá vrchnosti, by pátrala a zjistila, zda byl zločin skutečně spáchán a zda byl spáchán právě nařknutou osobou. Nezáleží tudíž na tom, že stěžovatelka učinila výpověď, o kterou jde, dne 11. srpna 1919 na četnické stanici ve V. k dotazu četníků, nikoliv z vlastního popudu. Stěžovatelka nemohla býti v pochybnostech o tom, že jedině na její výjovědi závisí, zda potrvá dále u vrchnosti předpoklad, že byla na ní určitou osobou ve V. dne 26. července 1919 spáchána zločinná krádež, a že tento předpoklad zmizí, jakmile dle pravdy prohlásí, že není pravdou, co vrchnosti oznámil hostinský F. na základě sdělení, které byla svému manželi učinila stěžovatelka. Nechtěla-li stěžovatelka, by i na dále určitá nevinná osoba zůstala v očích vrchnosti nařknutou z vymyšleného zločinu, bylo na ní, by již při výslechu četnictva v G., po případě by při pozdějším výslechu (11. srpna 1919) na četnické stanici ve V. dle pravdy udala, že není pravdou, co F. oznámil. Trvala-li naopak i při tomto výslechu na nepravdivém svém seznání, potvrdila-li oznámení nepravdivého obsahu, tvrdila tím znovu vůči vrchnosti, že určitá osoba spáchala určitý zločin, a udala takto někoho vrchnosti pro vymyšlený naň zločin. Nebezpečí, že bude osoba nevinná vrchností stíhána, vzchází nejen, je-li nařknutá osoba označena jménem anebo jiným způsobem, který nehodí se než na jedinou osobu, nýbrž i, je-li pachatel označen takovými znameními, které připadají na všechny jednotlivce nějaké skupiny, skládající se z několika (málo) určitých osob, třebaže nejsou současně uvedeny další znamení, hodící se jen na jednoho z této skupiny. V obou případech jde o nařknutí určitých jednotlivců. Je-li udáním v onom případě nebezpečí neodůvodněného stihání vydán jedinec, jest jím v tomto směru v druhém případě ohrožováno a poškozováno jednotlivců několik. Případně pokládá proto nalézací soud za dostatečné a rozhodující, že byl udáním stěžovatelčiným ze zločinů krádeže (zneužití moci úřední), obviněn příslušník určitého, a to úzce vymezeného kruhu osob, za jaké mohly přijití, v úvahu jen Adam Z., Josef B., František D. a František V. Tím, že stěžovatelka při pozdější, třebaže týž den provedené konfrontaci s těmito osobami prohlásila, že nemůže v žádné z nich pachatele poznati, nebylo dřívější její seznání, o které jde, zbaveno povahy udání určité osoby ze zločinu. Případně podotýká v tomto směru nalézací soud, že již tato konfrontace byla úkonem vyhledávacím, směřujícím ku zjištění, která z nařknutých 4 osob odejmula stěžovatelce bezprávně 15 000 marek. Nehledíc ani k tomu, nebylo ono prohlášení po konfrontaci na závadu dalšímu vrchnostenskému vyhledávání proti oněm osobám, ježto stěžovatelka nevyjádřila se po konfrontaci, že nikdo z oněch osob jí peněz neodňal, nýbrž jen prohlásila, že nemůže poznati, kdo je pachatelem z oněch osob, které výhradně mohly přijití v úvahu a o kterých stěžovatelka trvala takto i na dále na svém nepravdivém udání, že jedna z nich z jejího držení odejmula bez jejího svolení částku 15 000 marek. Účinek, kterému čelí ustanovení §u 209 tr. zák., mohl z udání stěžovatelčina nastali a také skutečně nastal. Právní posouzení věci nalézacím soudem odpovídá tudíž zjištěnému skutkovému ději a zákonu.

Citace:

č. 1191. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 231-233.