Čís. 4339.

Dopravní řád železniční.
Ztratí-li se pouze část přepravovaného zboží, má dráha právo odečítati zákonné kalo od celého úbytku na váze.
(Rozh. ze dne 5. listopadu 1924, Rv I 1199/24.) Žalující firma zaslala drahou vagon žita v hrubé váze 17420 kg. Při dojití na stanici určení bylo zjištěno manko 572 kg. Po podání žaloby o náhradu škody zaplatila dráha škodu až na 452 Kč 40 h, jež si srazila jako jednoprocentní kalo. Žalobě, omezené na 452 Kč 40 h procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud ji zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání vytýká rozsudku odvolacího soudu jenom nesprávné právní posouzení věci. Ačkoliv toho dovolání neuplatňuje, bylo nutno předem rozřešiti zásadní právní otázku, vztahuje-li se předpis §u 87 žel. dopr. ř. i na případy, když se ztratí část přepravovaného zboží, čili, má-li dráha právo odečítati zákonné kalo od celého úbytku váhy, když — jako v tomto případě — zboží ubylo za přepravy více na váze, než činí zákonné kalo, pří tom však není vyloučeno, že část úbytku má svou příčinu v přirozené povaze zboží. Nejvyšší soud odpovídá na tuto otázku kladně, neboť z doslovu čtvrtého odstavce §u 87 žel. dopr. ř. a srovnání jeho s posledním odstavcem čl. 32 mezinárodní úmluvy vyplývá, že pouze při úplné ztrátě zboží nelze ničeho sraziti za ztrátu na váze, kdežto ztratila-li se jen část zboží, jest taková srážka přípustná. Nedalo by se také srovnati se všeobecnými zásadami §u 84 žel. dopr. ř., že železnice neručí za škodu vzniklou za přepravy přirozenou povahou zboží, a prvního odstavce §u 87 žel. dopr. řádu, že u zboží, které podle své přirozené povahy utrpí za přepravy zpravidla ztrátu na váze, jest ručení dráhy vyloučeno až do výše určitých normálních sazeb, kdyby v případech, kde úbytek na váze povstal dílem způsobem, za který dráha ručí, dílem přirozenou povahou zboží, dráha musila ručiti za obojí úbytek. Nelze-li použití §u 87 žel. dopr. ř. zásadně vyloučiti, nelze dovolání žalobkynino uznati za odůvodněné. Jediná námitka, kterou žalobkyně vznesla proti srážce kala, že se totiž o náhradě škody vyrovnala s adjunktem státních drah Ludvíkem M-em jako zástupcem dráhy v ten rozum, že dráha nahradí celý úbytek váhy, jak bude zjištěn převážením na decimální váze u žalobkyně, odporuje skutkovému zjištění odvolacího soudu. Podle tohoto zjištění bylo ujednáno jenom, že se žito převáží na decimální váze, dráha uzná schodek, který se ukáže po novém vážení, a že to se nahradí, o právu dráhy na srážku kala nestala se však při tom zmínka. Názor žalující firmy, že by bez onoho ujednání byla měla nárok na náhradu nikoliv úbytku 572 kg novým vážením zjištěného, nýbrž na náhradu plných 3295 kg, o které bylo méně naváženo na nespolehlivé staniční mostní váze, nemá v železničním dopravním řádě opory, tím méně ve všeobecných právních zásadách, dle nichž rozhoduje o výší náhrady jenom škoda skutečná, nikoliv však výsledek vážení na nespolehlivé váze, třebas byla váha ta váhou železniční. Proto rozhodl odvolací soud rozepři správně, vyloživ ono ujednáni v ten smysl, že jím neměl býti odklizen spor o to, kolik váhy má dráha žalobkyni nahraditi, nýbrž pouze o to, co má býti za skutečnou váhu zásilky při dojití jejím na stanici určení pokládáno. Právo železnice na srážku jednoprocentního kala dle § 87 žel. dopr. ř. nebylo tímto ujednáním dotčeno.

Citace:

č. 4326. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 552-554.