Č. 2852.

Obecní samospráva. — Státní úředníci: * § 10, odst. 3 zák. ze 7. února 1919 č. 76 Sb. nezakládá nárok na to, aby veřejní zřízenci, kteří jsou členy obecního zastupitelstva, obecní rady neb ob. komisí, nebyli přeloženi na jiné místo služební.
(Nález ze dne 9. listopadu 1923 č. 18 459).
Věc: Dr. Jan Alois F. ve S. proti ministerstvu spravedlnosti (min. taj. Dr. Vodstrčil) stran přidělení do obvodu soudní tabule v Bratislavě.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. sprav, žádosti st- love o zrušení výnosu z 11. ledna 1923, jímž byl přidělen ze svého dosavadního služebního místa od okr. soudu v S. do obvodu soudní tabule v Bratislavě.....
Rozhoduje o stížnosti uvažoval nss takto:
St-l obrací se proti nař. rozhodnutí tvrzením, že stojí v odporu s kogentním ustanovením §u 10, odst. 3 zákona ze 7. února 1919 č. 76 Sb. předpisujícím, že veřejným zaměstnancům, kteří jsou členy obecního zastupitelství, rady nebo komisí, nesmí býti znemožněno funkce tyto vykonávati. Po názoru stížnosti byl by účel tohoto předpisu, chránícího i nedotknutelnost a nepřesaditelnost takových veřejných zřízenců po dobu, po kterou tyto funkce zastávají, konkrétně zmařen, kdyby st-l byl přidělen soudu mimo své dosavadní působiště. Těmto vývodům nelze po názoru nss přisvědčiti. Cit. předpis, stanovící, že veř. zaměstnancům musí býti poskytnuta možnost bezujmy jich platových a postupových poměrů vykonávati funkce tam uvedené, nevyslovuje, jak patrně stížnost za to má, že veřejnému zaměstnanci musí býti za všech okolností poskytnuta možnost vykonávati funkce zmíněné, nýbrž stanoví nad pochybnost jasně toliko, že tito zaměstnanci nesmí býti pro výkon těchto funkcí stíženi újmami ve svých nárocích platových a postupových.
Tomu nasvědčuje i zařazení cit. ustanovení do rámce § 10, jenž vesměs nese se za úmyslem, umožniti po materielní stránce příslušníkům majetkově slabších vrstev, zastávati funkce, o nichž tu řeč, bez ohrožení hospodářské existence.
Že tento výklad jest na místě a že zákon nemá na mysli tímto ustanovením chrániti nepřesaditelnost veřejných funkcionářů po dobu, po kterou funkce tam uvedené zastávají, jak stížnost za to má, plyne konečně i z předpisu § 8 č. 5 a 6 volebního řádu do obcí, jež dávají zvoleným právo vzdáti se funkcí v obecním zastupitelstvu, radě a komisích pro ten případ, že pro své povolání pobývají často nebo po delší čas mimo obec, nebo jde-li o zaměstnance, jimž povolání jejich brání náležitě vykonávati funkce, a sluší na tyto předpisy odkázati i pokud jde o výtku stížnosti, v níž se poukazuje na případné újmy, jež by st-le mohly postihnouti, kdyby svoji funkci nevykonával.
Nelze tedy z obsahu § 10, odst. 3 zákona č. 76 z r. 1919 vyvoditi, že by jím byl založen nárok na nepřesaditelnost veřejných zřízenců, jak stížnost za to má, nýbrž toliko nárok takových zaměstnanců na to, aby pro výkon funkcí tam uvedených nebyli ve svých platových a postupových nárocích stížení újmami, a není-li ze správních spisů patrno, že by v důsledcích nař. rozhodnutí byla st-le postihla újma v některém z obou uvedených směrů a st-l ani sám netvrdí ničeho takového, nelze také míti za to, že by byl nař. rozhodnutém býval stížen ve svých subjektivních právech zaručených cit. předpisem zákonným.
Hodlá-li snad stížnost v dalším postupu vytýkati, že nař. rozhodnutím byl porušen i zájem veřejný, sluší poukázati k tomu, že k hájení těchto zájmů není st-l dle §u 2 zák. o ss povolán.
Není tudíž stížnost odůvodněna v žádném směru a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 2852. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 944-945.