NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 17238.

Ochrana nájemníků.
Podle § 6 zák. č. 44/1928 ve znění vyhlášky min. soc. péče č. 62/1934 Sb. z. a n. přísluší osobám, u nichž jsou splněny podmínky dotčeného ustanovení, ochrana nájemníků i tehdy, je-li předmětem jednotné nájemní smlouvy nejen obytná místnost, ale i jiná s ní souvisící místnost (krám nebo provozovna).
(Rozh. ze dne 22. února 1939, Rv I 3109/38.)
Proti soudní výpovědi dané žalobcem jako vnuceným správcem domu č. p. 230 v P. žalovanému Josefu P. z krámu a obytné místnosti s příslušenstvím v uvedeném domě podal žalovaný námitky, v nichž uplatňoval mimo jiné i to, že uvedené místnosti najala Amalie H., babička žalovaného, zemřelá dne 28. ledna 1938, jedinou nájemní smlouvou sjednanou před rokem 1928, že žalovaný u ní déle než 3 měsíce před jejím úmrtím žil a vstoupil tudíž do oné nájemní smlouvy, takže jest pod záštitou zákona o ochraně nájemníků. Soud prvé stolice zrušil výpověď. Odvolací soud uznal výpověď za účinnou. Důvody: Amalie H. zemřela dne 25. ledna 1938, tedy za účinnosti § 6, odst. 1, zák. o ochr. náj. ve znění vyhlášky ministra soc. péče č. 62/1934 Sb. z. a n. Jest tudíž užiti uvedeného zákonného předpisu na souzený případ. Leč předpis upravuje vstup v nájemní smlouvu ve prospěch příslušníků nájemníkovy rodiny výhradně co do bytů, nikoliv co do jiných místností. Podle druhé věty téhož zákonného ustanovení, není-li tu příslušníků rodiny ve smyslu § 25 uved. zák., nebo jde-li o jiné místnosti než byty, spravuje se přechod práv z nájemní smlouvy na dědice nájemníkovy a poměr mezi dědici a pronajímatelem ustanovením práva občanského. Z prvé věty právě vzpomenutého předpisu vyplývá, že § 6, odst. 1, prvá věta, neplatí o nájemních smlouvách a objektech smíšených, to jest o provozovnách s byty, o nichž platí ustanovení druhé věty prvého odstavce. (Stejně Crha-Steigerhof-Hronek: Zákon o ochraně nájemníků, vyd. 1935, str. 93.) Nutno uvážiti, že ustanovení § 6, odst. 1, prvá věta, uved. zák. je ustanovení výjimečné, které upravuje zvláštní přechod nájemního práva ex lege, a to práva s určitou zákonnou kvalifikací, kdežto mimo případy tímto předpisem výslovně upravené nastává přechod nájemního práva pouze podle § 1116 a) obč. zák. Judikatura, které se prvý soud dovolává, se vztahuje jen na nepřípustnost dílčí výpovědi a hájí zásadu, že pokud část jednotného nájemního objektu je chráněna ustanovením zákona na ochranu nájemníku, není dovolena výpověď podle předpisů §§ 560 a násl. c. ř. s., v souzeném případě však podle uvedených úvah žádná část objektu ustanovením zákona na ochranu nájemníků není chráněna, takže nutno uznati výpověď, která byla dána z celého objektu, za přípustnou.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
§ 6 zák. ze dne 28. března 1928, č. 44 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky min. soc. péče ze dne 24. března 1934, č. 62 Sb. z. a n. ustanovuje výslovně, že po smrti nájemníkově vstupují v nájemní smlouvu o bytu příslušníci jeho rodiny (nehledíc na to, zda jsou i jeho dědici), bydlí-li v jeho bytě v době jeho smrti alespoň již 3 měsíce, nemajíce vlastního bytu. Touto slovní úpravou byly odstraněny pochybnosti, které vznikly v judikatuře co do otázky, zda § 6 se týká též nájmu obchodních místností (viz rozh. č. 5528, 10287, 11518 a j. Sb. n. s.).
Otázka, kterak jest postupovati po nájemníkově smrti, jde-li o jednotnou smlouvu nájemní o bytu a jiných místnostech (byt a provozovna, která není částí bytu), nebyla řečeným předpisem zákona rozřešena, ani dovodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 32/1934 Sb. z. a n. (tisky poslanecké sněmovny č. 1217, 2488, 2493, tisk senátu č. 1219) nepodávají k této otázce žádného vysvětlení.
Podle § 7 obč. zák. jest proto hledati výklad, který zákonu a potřebám účastníků nejlépe vyhovuje. Po té stránce padá hlavně na váhu účel, kterému podle úmyslu zákonodárce měl vzpomenutý předpis zákona sloužiti. Účelem bylo zajistiti přechod ochrany nájemníků osobám, které byly se zemřelým nájemníkem zpravidla blízko spřízněné, v příčině svých životních potřeb na něho odkázané, a nemajíce vlastního bytu sdílely s ním jeho společnou domácnost. Důvody této zákonné ochrany dědiců, nyní výhradně jen příslušníků rodiny, byly proto rázu rodinného a hospodářského.
V pochybnosti jest proto vyložiti § 6 zák. o ochr. náj. způsobem, který vyhovuje vytčenému účelu zákona, tudíž ve prospěch účastníka, kterému chtěl zákon pro nedostatek jeho hospodářské síly poskytnouti zvláštní ochranu.
Posledním zákonem o ochraně nájemníků (č. 66/1936 Sb. z. a n.) byla ochrana omezena již jen na byty dvoupokojové a menší byty, na malé provozovny, na místnosti pronajaté k jiným účelům než bytovým 3 výdělečným a na nájemníky s důchodem ne přes 24000 K nebo 15000 K; pod zákonnou záštitou jsou tudíž jen vrstvy nájemníků hospodářsky nejslabší, a nebylo by proto sociální, kdyby se tato omezená ochrana v pochybnostech co do výkladu některého předpisu zákona ještě zúžovala. V souzeném případě se předmět jednotné nájemní smlouvy skládá z krámu a jedné obytné místností, takže nemůže bytí řečí o tom, že by obchodní místnost byla hlavní a podstatnou částí nájemního předmětu (viz rozh. č. 10943 Sb. n. s.).
Nutno proto žalovanému, u něhož jsou splněny podmínky § 6 zák. o ochr. náj., přiznati ochranu nájemníků podle tohoto zákonného ustanovení, třebaže předmětem jednotné nájemní smlouvy nebyla jen obytná místnost, ale i s ní souvisící obchodní místnost (krám), když — jak správně usoudil prvý soud — obytná místnost jest dosud pod záštitou zákona.
Bylo proto dovolání vyhověti.

Citace:

č. 17238. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 180-182.