NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 16683.

Předpoklady nabytí soukromoprávní služebnosti pro obec vydržením. Z toho, že se po určitém pozemku kdokoliv procházel, nelze vyvozovati výkon služebnosti pro obec, nýbrž jen výkon obecného (veřejného) užívání. Ani v tom, že se obecní výbor usnesl, že se obec bude brániti všemi prostředky proti jakémukoliv omezení užívání pozemku obyvatelstvem obce a že se obec s vlastníkem pozemku dohodla o udržování a hlídání pozemku se neprojevuje úmysl obce potřebný k vydržení služebnosti jako práva soukromého.
(Rozh. ze dne 1. února 1938, Rv I 421/37.)
Žalující obec F. se na žalované akciové společností domáhá žalobou výroků, a) že jí a jejím obecními příslušníkům přísluší právo užívati cest č. kat. 3751/2 a 3751/v k procházkám, a parcel č. kat. 46, 47, 48, 49, 50 a 38/2 v F. k zotavení pro občany, po cestách č. kat. 3751/2 a 3751/3 se procházeti, užívati tam' postavených laviček a při tom se těšiti z pohledu na krajinné krásy parku na parcelách č. kat. 46, 47, 48, 49, 50 a 38/2 v F., že žalovaná není oprávněna změniti tyto části t. zv. Tiergarten v jejích vlastnostech jakožto parku, b) že žalovaná jest povinna uznati tato práva a svoliti k jejích knihovnímu vkladu na parcely č. kat. 46, 47, 48, 49, 50 a 38/2 a 3751/2 a 3751/3 v F-ské pozemkové knize vl. č. 3314 ve prospěch obce F. Nižší soudy uznaly podle žaloby, soud prvé stolice z těchto důvodů: Jest nesporné, že pozemkové parcely č. kat. 40, 46, 47, 48, 49, 50, 38/2 a 3751 v kat. území F., zapsané v zemských deskách, byly dříve vlastnictvími majitele panství Ervína N.-R., že uvedené parcely byly roku 1925 státním pozemkovým úřadem vyňaty ze záboru, avšak s podmínkou, že budou udržovány jako sad a že budou obecenstvu přístupné. Z rozhodnutí pozemkového úřadu z 23. října 1931 jest viděti, že státní pozemkový úřad dal souhlas k prodeji parcely č. 50 a části parcely č. 3751 pod podmínkou, že se kupec písemně zaváže, že bude udržovati koupené parcely jako sad, že jejich kulturu nezmění, že je nezastaví a že starých stromů na těchto parcelách bude šetřiti, ale že neurčil podmínku, že tyto plochy musí býti obecenstvu přístupné, že však žalovaná společnost dala takovéto prohlášení. Kupní smlouvou z 28. července 1928 jest zjištěno, že žalovaná koupila od Ervína N.-R. mimo jiné i pozemkové parcely č. kat. 40, 46, 47, 48, 49, 50, jeden díl parcely č. 38, označený 38/2, a díly parcely 3751, označené 3751/2 a 3751/3 v tom stavu, v jakém byly v době podpisu trhové smlouvy, a že tato smlouva byla státním pozemkovým' úřadem 26. března 1932 schválena. Dále soud zjistil, že obory tak zv. Tiergarten v F., k níž patří i parcely shora uvedené, užívali obyvatelé žalující obce již více než 40 a 50 let jako parku k procházkám a zotavení, že přístup tam’ nebyl omezen jen na obyvatelstvo žalující obce, poněvadž se nekonala kontrola návštěvníků řečené obory, že příchod do obory ve dne nikdy nebyl uzavřen, zato však že byl uzavřen po určitou dobu v nocí a že až do roku 1930 u vchodu do obory nebo v oboře samé nikdy nebyla žádná tabule, že vstup do zahrady byl povolen jen do odvolání, že také vstup tam nebyl nikomu zamezován, že však sad byl doporučen ochraně obecenstva a nesměl býti’znečišťován. Dále jest zjištěno zejména protokoly o sedění obecního výboru žalující obce z 31. července 1885 a z 5. srpna 1892, že panství f-ské roku 1985 zamýšlelo zavírati oboru na noc, že se však žalující obec proti tomu ohradila a usnesla se chrániti dosavadní právní stav o užívání obory obyvatelstvem f-ským proti jakémukoliv omezení vlastníkem všemi zákonnými prostředky, že obecní výbor f-ský se dále 5. července 1892 usnesl, že příjme nabídku tehdejšího majitele panství, že ten oboru zkrášlí, lavičky tam postaví a obci bude platiti roční příspěvek 200 zl., když obecní zastupitelstvo' převezme závazek, že bude hlídati sad a že bude souhlasiti s návrhem, aby obora v určitou hodinu za souhlasu obou stran na noc byla zavírána, a že tato úmluva může býti oběma stranami na půl roku vypověděna. Po roce 1902 byla obora určitou dobu hlídána zaměstnanci panství, panství také na noc oboru zavíralo, že užívání trávníku a chůzí mimo cesty nikdy nebylo dovoleno, že nějakou dobu panství cesty udržovalo, že však později udržování prováděl někdo jiný. Obec jako právnická osoba nabývá držby držením svých zástupců, tedy drženími starostovým) a obecního zastupitelstva. Poněvadž v souzeném případě jde o právo, které podle své povahy jest vykonáváno větším počtem osob, jest nutno držební jednání obecních příslušníků pokládati za držební jednání obce. Že obecní zastupitelstvo mělo úmysl vykonávati držbu resp. držení vykonávané obecními příslušníky pokládati za vlastní, jest viděti z usnesení obecního výboru z roku 1885 a 1892. Obecní zastupitelstvo si tedy nárok na to, aby se obyvatelstvo f-ské mohlo procházeti v oboře, činilo pro sebe, tudíž i pro své obecní příslušníky a ne snad pro veřejnost. Že obecní příslušníci F. nevykonávali právo užívání uvedené obory jako sadu snad výprosou na povolení majitele pozemku, vyplývá ze shora dotčených zjištění. Nikdo ze starých pamětníků, z nichž některým jest přes 60 a 70 let, neviděl nějakou tabuli, že by vstup byl povolen pouze dle odvoláni. Jen dva ze svědků viděli prý u jednoho vchodu tabuli s uvedeným nápisem. Jest však zcela nepravděpodobné, že by ostatních 17 svědků takovou tabuli přehlédlo, je také zcela nepravděpodobné, že by sta jiných návštěvníků takovou tabuli nespatřilo, neboť by se byla žalující obec, kdyby taková tabule byla přibita a kdyby takto byl učiněn zásah do práv obce, na něž si obec již v roce 1885 činila nárok, proti tomu bránila, když mezi těmito návštěvníky obory byli také lidé, kteří ještě věděli o pokusech z roku 1885, a jako právní zástupci obce resp. obecní radové byli by se zajisté cítili povoláni k tomu, aby upozornili obecní zastupitelstvo' na tyto zásahy. Roku 1885 nebylo zřízeno žalující obci f-ské snad odvolatelné právo užívati T. jako sadu, nýbrž onou úmluvou nastala souhlasná úprava výkonu práva žalobkyně a tato úmluva měla býti také oběma stranami na půl roku vypověditelná a byla také asi po 10 letech panstvími vypověděna. Z této úmluvy jest jasně viděti, že panství f-ské již tehdy právo žalující obce k užívání T. k procházkám pro obyvatelstvo uznalo a pustilo se 'do úpravy výkonu onoho 'práva. Postavení tabule se zákazem u jednoho vchodu roku 1930 jest pro souzený spor bez významu, protože tabule byla postavena na pozemku N-ova panství a ne na pozemku žalované společnosti a také ne žalovanou samou, nýbrž N-ovým panstvím. Kromě toho tento zásah do práv obce byl ihned násilně odstraněn. Proti postavení tabule se zákazem' žalovanou společností se v roce 1932 žalobkyně bránila podáním zálohy pro rašenou držbu a v tom sporu též prokázala svou poslední pokojnou držbu. Žalobkyně činí nárok pro sebe a pro své příslušníky obecní na schůzi po cestách parcel č. 3751/2 a 3751/3 a na užívání ostatních uvedených parcel k zotavení pro své obecní příslušníky, na procházky po oněch cestách, na užívání tam postavených laviček a na požitek z pohledu na krásy sadu na těchto parcelách, tedy jinými slovy na užívání obory, pokud patří žalované společnosti, a to jako sadu. Toto právo jest nepravidelnou služebností podle § 479 obč. zák. Také Krainz-Ehrenzweig označili ve svém Systému soukromého práva v § 257, že právo na zveřejnění soukromého sadu jest nepravidelnou služebností. Žalovaná namítá jen to, že když již k označené oboře, tedy k soukromému pozemku vzniklo cizí právo dlouhodobým užíváním' třetí osoby, že toto právo může býti pouze veřejným. užíváním, poněvadž ne zákonní zástupcové žalující obce, nýbrž veřejnost vykonávala ono právo vstupovati do obory a užívati oné obory jako parku a že to právo veřejného užívání jest veřejným právem a ne soukromým právem, že jednání a rozhodování o tom nepřísluší řádným soudům, nýbrž správním úřadům. Bylo právě shora uvedeno, že obec podle povahy tohoto práva nemohla toto právo vykonávati svými zákonnými zástupci, nýbrž jen veškerenstvem svých obecních příslušníků. Obec však jako právnická osoba si činila nárok na toto právo pro své obecní příslušníky a bránila se proti zásahu do něho a jednala o úpravě výkonu tohoto práva s vlastníkem pozemku. Obec si ani nečiní nárok na ono právo jako na veřejné užívání, nýbrž jako na soukromoprávní služebnost. Proto o něm má rozhodovati soud a řádný pořad práva jest přípustný pro souzený spor. Jíž ze způsobu odůvodnění tohoto práva jest viděti, že nejde o veřejné užívání, které může vzniknouti věnováním' majitele, ale které nemůže vzniknouti cestou soukromého vydržení, nýbrž o služebnost, tedy o institut práva soukromého. Nepopírá se, že na soukromém pozemku jest možný institut veřejnoprávního obecního užívání, zkoumati však, zda u obory, o niž jde, vzniklo veřejné užívání, nebylo předmětem souzeného sporu, jenž se má omeziti na zjištění, zda byla vydržením založena soukromoprávní služebnost, či nikoli.
Nejvyšší soud zamítl žalobu.
Důvody:
Oba nižší soudy zamítly souhlasnými formálními usneseními do rozsudečného výroku pojatými námitku nepřípustnosti pořadu práva žalovanou stranou vznesenou (§ 41 j. n.), takže dovolací soud nemůže již tuto otázku přezkoumávati ani s hlediska zmatečnosti. Žalobkyně opírá svůj žalobní nárok o to, že obora, o kterou jde, byla v celém své rozsahu (přeď více než sto lety svým tehdejším vlastníkem veřejnému užívání (Verkehr) obecními příslušníky věnována a že cest, jež byly obcí udržovány, bylo od té doby nepřetržitě užíváno veškerým' obecenstvem v F. jak k procházkám, tak i k zotavení, že obec obstarávala hlídku v oboře a že obora zůstala všeobecnému užívání nepřetržitě přístupná i proti vůlí dočasného vlastníka obory a žalované jakožto nynější vlastnice parcel v rozsudečném výroku uvedených a že tedy obec po dobu více než 70 let vykonávala svými občany zažalovaná práva na jmenovaných parcelách, takže jich nabyla obec a její obecní příslušníci vydržením.
Nižší soudy zjistily, že přístup do obory, k níž patří parcely v rozsudečném výroku uvedené, nebyl omezen jen na obyvatelstvo obce F., poněvadž se nekonala kontrola návštěvníků obory, že příchod' do. obory ve dne nikdy nebyl uzavřen a že také vstup tam' nebyl nikomu zamezován; dále bylo zjištěno, že se obec proti zamyšlenému uzavření obory přes noc postavila a že se v sedění obecního výboru dne 31. července 1885 konaném' usnesla, že dosavadní právní stav po případě užívání obory obyvatelstvem f-ským bude chrániti proti jakémukoliv omezení vlastníkem všemi zákonnými prostředky a že se obecní výbor f-ský dne 5. srpna 1892 usnesl, že přijme nabídku tehdejšího majitele obory, že oboru zkrášlí, postaví tam lavičky a obci' bude platiti roční příspěvek 200 zl., když obecní zastupitelstvo převezme hlídku obory a bude souhlasiti s tím, aby obora byla v určitou hodinu za souhlasu obou stran na noc zavírána a že tato úmluva může býti oběma stranami půlročně vypověděna. Podle uvedeného zjištění jest důvodný závěr, že ony parcely sloužily obecnému užíván; všech, záležícímu v užívání parcel věnovaných veřejnému užívání kýmkoli, kdo má na tom zájem. Tím tedy nebyl dokázán výkon práva služebnosti pro žalující obec, nýbrž právě jen obecné užívání, v němž a vedle něhož nemůže chůze po těchto parcelách nikdy býti kvalifikována jako služebnost. Občané v F., ani žalující obec nenabyli užíváním parcel k procházkám a k zotavení po dobu vydržecí práva služebnosti, nýbrž vykonávali obecné čili veřejné užívání, neboť obec nemůže z 'důvodu, že se po určité parcele kdokoliv, procházel, vyvozovati výkon služebnosti, nýbrž jen výkon obecného užívání, jejž může obec uplatňovati tím, že se usnese jako silniční úřad, že se cesta po dotčených parcelách stala veřejnou, nikoliv však podle předpisů soukromého práva hmotného. Výkon práva v rozsudečném výroku uvedeného (jako služebnosti je zcela odlišný od výkonu těchto práv jako obecného užívání, neboť služebnost jest právo soukromé, obec je majetkoprávním podmětem soukromého práva a výkon služebnosti za obec může se díti jen obcí samou, totiž podle § 339 a § 337 obč. zák. jen jejími representanty, kteří jako orgánové k jejímu zastupování povolání mohou jednati, a faktické užívání jejími občany po dobu vy držecí mohlo by vésti pak k vydržení tohoto práva služebnosti. Avšak ani jinak nebylo zjištěno, že spornou služebnost po parcelách žalované vykonávali příslušníci žalující obce v přesvědčení, že tím vykonávají len právo pro obec samou, a že také žalované bylo známo, že se držba práva služebností vykonává jménem obce a že přece nečinila námitek. Ani obec, jak vylíčeno, nedala nějakým zevním projevem najevo souhlas k nabytí služebnosti. Vždyť by tu šlo o nabytí služebnosti pro obec vydržením, a to zástupci nebo příslušníky žalující obce, a tu požaduje zákon po stránce subjektivní jednak vůli zástupce, příslušníků obce, vykonávali obsah služebnosti pro zastoupeného, t. j. pro obec, jednak držitelskou vůli zastupovaného, totiž obce, aby její členové vykonávali služebnost jako právo její a pro ni.
Obecné, užívání jest však právo veřejné, výkon tohoto práva patří obecenstvu, tedy každému, komukoliv, kdo patří k obecenstvu, které jest nositelem práva jakožto veřejnost, kterou zastupuje z úřadu obec jako úřad bezpečnostní a representantka veřejnosti. Že by se byla žalující obec chopila svými representanty držby práva užívání parcel k procházkám a zotavení, k čemuž by bylo třeba usnesení obecního zastupitelstva obce, jímž se stal projev vůle, směřující k uchopení se držby ve prospěch občanstva, k tomu nedošlo. Neboť skutečnosti, že se obecní výbor usnesl, že se vůbec bude proti každému omezení užívání obory obyvatelstvem, všemi prostředky brániti a že obec přijala nabídku vlastníka obory o udržování a hlídání obory a jejím uzavření v noci v určitou hodinu, patří do oboru úřadu bezpečnostního a nelze z toho usouditi na úmysl potřebný k vydržení služebnosti jako soukromého práva. Skutečnosti ty nevylučují obecné užívání a nelže z nich vyvoditi, že procházení se po parcelách, o něž jde, dálo se při výkonu práva služebnosti ve prospěch žalující obce jedině proto, že parcel užívali i občané bydlící v ní. Ani z výměru státního pozemkového úřadu ze dne 3. května 1928, č. 49507/29-1/2, a ze dne 23. října 1931, č. 172817/31-11, nemůže žalobkyně pro sebe nic vytěžiti, ježto tím, že státní pozemkový úřad upustil od podmínky přístupnosti 'parcely 50 a dílu parcely č. 3751 v F., nebylo, jak vyplývá z nálezu nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 1933, č. 14106/33, rozhodnuto o tom, zda by se snad obec mohla z titulu soukromoprávního nebo veřejnoprávního z důvodu veřejnosti domáhati přístupnosti dotčených parcel. Naopak z toho, že stavební městský úřad v F., jak zjevno z výměru okresního úřadu v F. ze dne 27. června 1933, č. 273851 ai 1933/23133/5 ai 1932, zakázal zřízení ohrady v oboře, ježto prý se příčí ustanovením stavebního řádu, nutno usouditi, že užívání parcel v oboře bylo pokládáno za veřejné nebo obecné.
Rozhodnutí sporu z roku 1933 mezi týmiž sice stranami, avšak o rušení držby u okresního soudu v F. pod C II 30/33 nemá významu pro souzenou věc, neboť i kdyby bylo v tom spatřovati projev vůle směřující k uchopení držby ve prospěch občanstva, nemohla býti nabyta služebnost vydržením, protože neuplynula od této doby doba vydržecí. Podkladem žaloby, jak je z ní samé jasně zřejmo, jest dosavadní veřejné užívání parcel.
Ani tím, že žalující obec vyvozuje z obecného užívání parcel jako užívání veřejného pro sebe právo služebnosti a že upravilo v tom smyslu žalobní prosbu, se nestal poměr soukromoprávní tak, že by mohla obec nabýti vydržením práva služebnosti'.
Žalobní nárok tudíž není oprávněn, neboť nebyly dokázány podmínky pro nabytí soukromoprávní služebnosti pro žalující obec a její příslušníky.

Citace:

č. 16683. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 193-199.