Vyučování soukromé.

I. Soukromá učiliště. — 1. S označením gymnasium nebo reálka. — 2. Bez označení. — 3. Soukromé učitelské ústavy. — 4. Státní dozor. — 5. Vyšší ústavy. — 6. Ústavy pro kreslení, hudbu a j. — 7. Soukromé školy národní. — 8. Soukromé školy obchodní. Školy jazykové. Školy pro krasopis, těsnopis a psaní na stroji. — II. Domácí vyučování.
Vyučování soukromé je upraveno jednak cís. nařízením z 26. 6. 1850 č. 309 ř. z., jednak zákony z 14. 5. 1869 č. 62 ř. z., z 3. 4. 1919 č. 189 Sb. ve znění zák. z 9. 4. 1920 č. 295 Sb. a z 15. 2. 1922 č. 73 Sb. Cís. nařízení zná jednak soukromá učiliště a ústavy, jednak domácí vyučování. I. Na soukromých učilištích je možno vyučovati předmětům, kterým se vyučuje na gymnasiích nebo reálkách. Je nutno, aby takové učiliště mělo představeného, který je sám a přímo spravuje a je odpovědný úřadům za stav ústavu (§ 2). Vyžaduje se, aby byl státním občanem, v mravním i politickém ohledu bezúhonný a aby měl průkaz způsobilosti, která se požaduje od učitele na státní škole stejného druhu. Rovněž učitelé musí býti státními občany a bezúhonní mravně i politicky (§ 3).
Tato soukromá učiliště mohou býti dvojího druhu. Buď mají právo nésti označení soukromé gymnasium nebo reálka nebo jsou bez tohoto práva.
1. V prvém případě je třeba, aby organisace učiliště se v hlavních věcech srovnávala s organisací státních učilišť stejného jména co do plánu učebního a učebních prostředků a aby všichni učitelé měli kvalifikaci, která se žádá na státních-ústavech toho druhu.
K otevření ústavu je potřeba povolení ministerstva školství, při čemž kromě zmíněných podmínek je potřeba ještě prokázati, že jsou zajištěny s velkou pravděpodobností prostředky k vydržování ústavu po více let nepřetržitě za sebou.
Změny v organisaci a v učitelském sboru ústavu je nutno oznámiti zemské školní radě.
Ministerstvo může označení ústavu jako gymnasium nebo reálka kdykoli odníti, nejsou-li dány zákonné podmínky.
2. Naproti tomu učiliště, kde se vyučuje předmětům reálním, ale které nenese označení jako gymnasium nebo reálka, není vázáno podmínkou, aby jeho organisace se shodovala s organisací státních škol téhož jména. K otevření takového ústavu je třeba, aby nejméně tři měsíce předem bylo o tom podáno oznámení místodržícímu země, dnes předsedovi zemského národního výboru, s udáním místa a doby otevření, s předložením programu, kde je uveden účel a organisace ústavu, a předložením průkazu o požadované kvalifikaci představeného a učitelů.
Vláda může zakázati otevření takového ústavu, nejsou-li dány předepsané podmínky. Jinak vezme otevření ústavu na vědomost. Přitom přímo podle slov nařízení nebere za ústav zodpovědnost a každý, kdo chce použiti jeho služeb, má se o kvalitě ústavu sám přesvědčiti.
3. Zřizování soukromých vzdělávacích ústavů pro učitele a učitelky podléhá předpisům §§ 68 a 69 zák. 62/1869 ř. z. Statut a učební plán musí schváliti ministerstvo školství, které také schvaluje každou jejich změnu. Řediteli a učiteli mohou býti jen osoby, které prokážou plnou způsobilost k vzdělání kandidátů.
Totéž platí o povolení učitelských seminářů, kde chovanci jsou kromě vyučování též ubytováni a stravováni.
Učitelské ústavy a semináře mohou nabýti práva veřejnosti s podmínkou, že učební plán se neodchyluje od plánu státních učitelských ústavů, že při jmenování ředitele a učitelů byl vysloven souhlas zemské školní rady a že závěrečné zkoušky se konají za přítomnosti zástupce zemské školní rady, bez jehož souhlasu nelze vydati vysvědčení dospělosti (§ 69 zák. 62/1869 ř. z.).
4. Soukromá učiliště jsou pod dozorem státu (§ 71 zák. 62/1869). Jsou povinna podávati požadované zprávy o stavu učiliště a stát má kromě toho právo kdykoli se přesvědčiti o jeho stavu i jiným přiměřeným způsobem. Odepře-li ústav úřadu inspekci, může býti uzavřen (§ 13 nař. 309/1850). Totéž se může státi, nabude-li ústav škodlivého charakteru ve smyslu morálním nebo politickém, nebo nejsou-li dodržovány zákony (§ 73 zák. č. 62/1869 ř. z.). Pro uzavření je kompetentní zemská školní rada.
Soukromá učiliště nemohou nikdy vydávati vysvědčení se státní platností. Žáci se musí podrobiti zkoušce na veřejném ústavě. Ministerstvo školství však může soukromým ústavům ji děliti právo veřejnosti, takže mohou vydávati vysvědčení se státní platností, je-li záruka o úspěšnosti vyučování (§ 15 nař.) a odpovídá-li jejich organisace a učební plán veřejným školám, jež nahrazují (§ 72 zák. č. 62/1869 ř. z.).
5. Soukromé ústavy pro předměty, jichž vyučování předpokládá ukončení studia na gymnasiu nebo reálce, je možno zříditi jen se zvláštním povolením vlády. Zřízení a trvání takových ústavů předpokládá, aby tam nikdo nebyl ustanoven učitelem, kdo po stránce vědecké, mravní a politické nebyl vládou uznán způsobilým a dále aby byly zajištěny s velkou pravděpodobností prostředky k vydržování ústavu několik let za sebou. Vysvědčení z těchto ústavů mohou míti státní platnost jen, není-li předepsáno absolvování ústavů veřejných.
6. Zřizování ústavů pro kreslení, hudbu a jiné podobné předměty podléhá ustanovením §§ 8—16 (pro učiliště, jež nenesou označení gymnasium nebo reálka).
7. Soukromé vyučovací a vychovávací ústavy s vyučovací látkou v rozsahu škol národních jsou podle zákona z 3. 4. 1919 č. 189 Sb. ve znění zákona z 9. A. 1920 č. 295 Sb. pod dohledem státní správy. Představení a vydržovatelé jsou státu zodpovědní za náležitý stav ústavu, za šetření zákonů a nařízení státních orgánů (§ 10).
Soukromé školy národní povolené po vydání tohoto zákona mají právo vydávati vysvědčení s platností jako národní školy veřejné. Ty, které byly zřízeny před. vydáním zákona, mohou dosáhnouti téhož práva po předchozí prohlídce školním inspektorem, není-li podstatných závad. Toto právo veřejnosti může býti odňato ministerstvem školství z důvodů veřejného zájmu nebo jiných závažných důvodů a škola může býti zrušena (§ 11). Prokáže-li vydržovatel, že závady byly odstraněny, může práva veřejnosti opět dosáhnouti.
Pro vychovávací ústavy soukromé, kde dětem školou povinným je poskytováno též ubytování a stravování, ukládá § 70 zák. č. 62/1869 ř. z. ještě další podmínky ohledně vzdělání a mravního chování představených a učitelů a zařízení po stránce zdravotní. Povolení přísluší zemské školní radě, které je třeba oznamovati všecky změny personální i věcné.
Soukromým školám obecným nebo měšťanským je možno ze závažných důvodů povolovati ze státní pokladny příspěvky na úhradu nákladů osobních nebo věcných (§ 13 zák. č. 189/1919 Sb.).
8. Soukromá učiliště obchodní se řídí zákonem z 15. 2. 1922 č. 73 Sb., jímž se upravuje vyučování v naukách obchodních v moderních jazycích, v krasopise, těsnopise a v psaní na stroji.
Podle § 1 jsou obchodní učiliště takové vyučovací ústavy, v nichž se při vyučování věnuje hlavní zřetel kupeckému počtářství, účetnictví, kupecké korespondenci v jazyce vyučovacím i v jazycích jiných, obchodní nauce, obchodnímu, živnostenskému a směnečnému právu, jakož i natice o zboží. Těmto předmětům je možno podle § 17 vyučovati vesměs nebo částečně na soukromých učilištích. Takové učiliště je pak povinno míti označení „Soukromý (jednoroční, x-měsíční), obchodní kurs“, je-li vyučovací doby jednoroční nebo kratší, nebo „Soukromá x-letá obchodní škola“, trvá-li učební doba déle než rok. Slovo „soukromý“ nesmí býti zkracováno. K názvu učiliště je třeba připojiti jméno vydržovatelovo.
Povolení ke zřízení uděluje ministerstvo školství (§ 18). Před povolením není dovoleno započít s jakoukoli činností, ani s provisorním zápisem. Je však třeba do roka po povolení zahájiti vyučování, jinak povolení pozbývá účinnosti.
Každé soukromé obchodní učiliště musí míti správce, který je zodpověděn úřadům (§ 19). Správce musí vyhovovali podmínkám § 20. Rovněž pro učitele jsou předepsány kvalifikační podmínky (§ 21). Kromě státního občanství československého se vesměs žádá bezúhonnost státněobčanská a mravní a kvalifikace táž jako pro stejné školy veřejné.
Stejně musí býti i vyučovací místnosti vyhovující (§ 22).
Každé soukromé obchodní učiliště musí míti ministerstvem školství schválený statut, z něhož je zřejmý vydržovatel školy, organisace ústavu, přijímací podmínky, trvání školního roku, prázdniny, zápisové lhůty, školné, zápisné a ostatní poplatky, které se na učilišti vybírají. Kromě toho je třeba vypracovali osnovu i pro jednotlivá oddělení.
Všecky změny statutu, místností, osoby správcovy a učitelů podléhají státnímu schválení. Učiliště jsou podrobena dozoru ústřední inspekce obchodního školství, jíž je třeba podávali též potřebná hlášení o průběhu vyučování. Školy mohou býti uzavřeny ministerstvem školství za podmínek § 33.
Pro soukromá učiliště jazyková platí podle §§ 34 a 35 zák. č. 73/1922 Sb. celkem předpisy platné pro soukromé školy obchodní s nepatrnými odchylkami. Školy musí nésti název „Soukromá škola jazyková“ s připojeným jménem vydržovatele. Správce a učitelé jsou povinni prokázali vhodným způsobem své jazykové znalosti.
Stejná ustanovení se týkají soukromých učilišť pro krasopis, těsnopis a psaní na stroji (§§ 36 a 37). Škola musí míti rovněž označení „Soukromá škola“ se jménem vydržovatele.
II. Domácí vyučování předmětům gymnasialním nebo reálním nepotřebuje zvláštního povolení. Není také předepsána zvláštní kvalifikace domácího učitele (§ 16 cís. nař. 309/1850 ř. z.).
Vyučování v obchodničil naukách, moderních jazycích, krasopisu, těsnopisu a psaní na stroji, které provádí učitel sám bez cizí pomoci ve vlastním bytě nebo v bytě žáků, a to nejvýše 6 žákům najednou, nepovažuje se za soukromé učiliště, nýbrž za vyučování domácí, k němuž není třeba úředního povolení (§ 38 zák. č. 73/1922 Sb.). Domácí učitel však nesmí vydávati žákům prospěchová vysvědčení, t. j. taková, která obsahují známky z jednotlivých předmětů.
Ohlašuje-li někdo veřejně ať v novinách nebo jinak domácí vyučování, nesmí je označovati jako kursy nebo školu, nýbrž výslovně jako domácí vyučování (§ 40).
Rovněž k soukromému domácímu vyučování předmětům škol národních není třeba žádného průkazu způsobilosti učitele ani žádného povolení (§ 20 nař. č. 309/1850 ř. z.).
Jaroslav Pošvář.

Citace:

KOJECKÝ, Jiří. K otázce platnosti nařízení 96/1854.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1931, svazek/ročník 12, číslo/sešit 6, s. 163-167.