NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 2395.

Zákon ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. а n., o ochraně nájemců.
Do usnesení rekursního soudu o svolení k výpovědi jest opravný
prostředek vyloučen.
(Rozh. ze dne 20. března 1923, R I 268/23.)
Do usnesení rekursního soudu v řízení o svolení k výpovědi byla
dovolací stížnost soudem prvé stolice odmítnuta. Rekursní soud usnesení potvrdil a Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu
rekursu.
Důvody:
Napadené usneseni, jímž bylo potvrzeno usnesení prvého soudu,
bylo vydáno v řízení nesporném, a sluší proto oprávněnost dovolací
stížnosti posuzovati podle §u 16 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854. čís. 208 ř. zák. Stěžovatelé netvrdí sice výslovně, že rekursní soud svým usnesením zřejmě porušil zákon, ale z obsahu stížnosti dovolací vyplývá, že výtku tu uplatniti chtějí tvrdíce, že dle předpisu §u 4 (5) zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n., jest dovolací stížnost do usnesení sborového soudu prvé stolice jako soudu rekursního přípustna, a že odmítnutí její soudem prvým, pokud se týče usnesení rekursniho soudu je potvrzující, se nesrovnává se zákonem, jenž, kdyby byl chtěl v případu §u 4 zákona vyloučiti dovolací stížnost, byl by právě tak, jak to učinil v §u 24 téhož zákona, užil v §u 4 zákona výrazu »další« místo »jiný« opravný prostředek jest vyloučen. Dovolací stížnost není odůvodněna. Předpis §u 4 (5) byl do zákona čís. 130/22 sb. z. a n. doslovně převzat ze zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. a nejvyšší soud v celé řadě rozhodnutí dal výraz svému přesvědčeni, že rčení »jiný«", jehož užito v §u 4 poslední odstavec zákona posléze citovaného, znamená tolik jako »další«. Vykládá-li dovolací stížnost výraz »jiný« v ten rozum, že měl tím býti vyloučen souběžný opravný prostředek, tedy že měl tím býti vyznačen určitý druh opravného prostředku, přehlíží, že o návrhu na svolení k výpovědi se jedná
a rozhoduje v řízení nesporném, že v tomto (nesporném) řízení se dopouští proti rozhodnutím rekursního soudu jen opravný prostředek
dovolacího rekursu (§§ 14—18 nesp. říz.), nikoli tedy »rozklad«, že tudíž vytčení této samozřejmosti v §u 4 (5) zákona čís. 130/22 sb. z. a n. právě tak jako v §u 4 (poslední odstavec) zákona čís. 275/20 sb. z. a n. bylo by zbytečným a zbytečná ustanovení nelze u zákonodárce předpokládati. Nelze ovšem upříti, že výrazem »další« § 4 jest nepřípustnost dovolaciho rekursu přesněji vyslovena než rčením »jiný«, leč
užil-li zákon čís. 130/22 sb. z. a n. v §u 24 výrazu »další«", nasvědčuje tato okolnost jenom tomu, že zákonodárce, který do zákona toho pojal jako předpis nový, v tomto paragrafu se vyjádřil přesněji, jak tomu bylo již v §-u 3 (2) nařízení ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n., nikterak z toho však neplyne, že výrazem »jiný« měl býti označen
»druh opravného prostředku«, rozdílný od stížnosti. Jelikož tedy ustanovením §u 4 (5) zákona čís. 130/22 sb. z. a n. »jiný opravný prostředek jest vyloučen,« bylo vysloveno, že sborový soud prvé stolice rozhoduje o stížnosti s platností konečnou, a že tedy každý další opravný
prostředek do jeho usnesení jest nepřípustným, byla právem dovolací
stížnosti proti tomuto odmítavému usnesení vyhověno.

Citace:

Rozhodnutí č. 2395. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 463-464.