Čís. 4276.

Chytla-li budova jiskřením z lokomotivy, jest zjistiti, zda byla v požárním obvodu, zda bylo dráze uloženo zabezpečení a zda dráha je opomenula učiniti. Na budovu, jež v době stavby dráhy již stála, nelze použíti dvorského dekretu ze dne 28. prosince 1843, čís. 40144 (sb. pol. zák. sv. 71 čís. 337), nýbrž nařízení ministerstva obchodu ze dne 25. ledna 1879, čís. 19 ř. zák.
(Rozh. ze dne 15. října 1924, Rv I 1417/24.)
Žalující spolek měl uschovány movitosti v domku čp. 1 v S., jenž byl zapálen jiskřením z vlaku a shořel i s žalobcovými svršky. Žalobu na dráhu o náhradu škody procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Za škodu, žalující straně vzešlou, dráha neručí. Podle §u 10, písm. b) nař. ze dne 14. září 1854 čís. 238 ř. zák. jsou podnika- telstva dráhy povinna učiniti taková opatření, by sousední pozemky, budovy atd. ani po čas stavby, ani později škody neutrpěly, a jsou práva z takových poškození. Toto ustanovení vztahuje se jen na škody, způsobené na předmětech, jež jsou s tělesem dráhy v neustálém spojení, podmíněném nepřetržitostí půdy, tudíž ohledně věcí movitých má platnosti pouze potud, pokud věci ty za příslušenství nemovitostí pokládati dlužno (§§ 294-297 obč. zák.). Za škody, způsobené při provozu na movitých věcech, jež jsou dočasně na přilehlých pozemcích nebo v budovách a jiných zřízeních, na pozemcích těch umístěných, а k příslušenství jejich nepatří, dráha neručí. O takovéto předměty se v tomto případě právě jedná, jak shora bylo zjištěno (rozhodnutí sb. n. s. civ. čís. 2215), nárok žalobní postrádá tudíž právního podkladu a byla proto žalobní prosba právem zamítnuta. Podotknouti dlužno, že s právního hlediska, svrchu vytčeného, nelze vyvozovati závazek žalované strany k náhradě škody ani z další okolnosti, žalující stranou uplatňované, že totiž při stavbě trati v roce 1887 nebylo stavení čp. 1 v S. opatřeno ohnivzdorným krytem, ač tehdejší vlastník výslovně o to žádal a ač stavení to bylo v požárním obvodu. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: žalobce opírá náhradní nárok o ustanovení §u 10 písm. b) nařízení ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. zák. Dle něho jest dráha povinna nahraditi veškeru škodu na statku veřejném i soukromém, která vzešla ze stavby dráhy, a učiniti taková opatření, by sousední pozemky, budovy atd. ani po čas stavby dráhy ani později škody neutrpěly, a jest práva z takových poškození. Toto ustanovení vztahuje se tedy jen na škody, způsobené na předmětech, jež jsou s tratí v neustálém spojení, tedy na budovy, pozemky a jejich příslušenství. V tomto případě ručí dráha za škody, na těchto předmětech a pouze na nich provozem způsobené přes to, že snad učinila vhodná opatření, a není zapotřebí dokazovati zavinění dráhy. Stačí důkaz, že škoda způsobena byla za stavby dráhy nebo provozem jejím. Žalující strana domáhá se náhrady škody, způsobené jí tím, že věci, jí náležející, které měla v uschování ve shořelých domcích, požárem byly zničeny. Věci tyto nebyly však příslušenstvím shořelých stavení, nejsou předměty, jaké má na mysli citovaný § 10 a není proto dráha práva ze škody, která na věcech těch požárem budov snad vzešla. V tom směru soud prvý posoudil věc po stránce právní správně. Žalující strana opírá v žalobě náhradní nárok ještě o další okolnost, totiž, že při stavbě trati r. 1887 nebylo chytnuvší se nyní stavení čís. 1 v S. opatřeno ohnivzdorným krytem, ač tehdejší vlastník výslovně o to žádal a ač stavení to bylo v požárním obvodu. Zde dovozuje svůj nárok ze zavinění dráhy, že neopatřila stavení ohnivzdorným krytem. Žalovaná strana v žalobní odpovědi popřela, že žalovaný železniční erár ve směru uvedeném opomenul učiniti opatření, a popřela, že stavení bylo v obvodu požárovém. Náleželo tudíž žalující straně, by zavinění dráhy dokázala. Soud prvý okolnosti, uvedené za řízení, ani na přetřes nevzal a pouze v rozsudku uvádí: »že s právního hlediska svrchu vytčeného nelze rovněž vyvozovati závazek žalované k náhradě škody ani z další žalobcem uplat- ňované okolnosti, že totiž při stavbě trati v roce 1887 nebylo zmíněné stavení opatřeno ohnivzdorným krytem«. Tím prvý soud míní, že, i kdyby zavinění železničního eráru bylo prokázáno, ručil by tento za škodu jen za předpokladů §u 10 nař. z r. 1854, totiž jen za škodu, způsobenou na pozemcích, budovách a jejich příslušenství. Ustanovení tohoto §u 10 zde použíti nelze a z §u 99 nař. ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. z r. 1852, ani z ustanovení dv. dekretu ze dne 28. prosince 1843, čís. 40114, ani z ustanoveni §u 25 a násl. nařízení ze dne 25. ledna 1879, čís. 19 ř. zák. vztahujících se k uvedenému předmětu, názor takový dovoditi se nedá. Naopak dle §u 1295 obč. zák. a ustanovení to přicházelo by zde v úvahu, může každý, kdo byl poškozen, žádati na provinilém škůdci, by mu nahradil škodu. Strany teprve v odvolacích spisech zabývají se touto otázkou obšírněji a uvádějí pro svá tvrzení skutkové okolnosti, k nimž ovšem soud odvolací jako novotám přihlížeti nemůže. Citovaný dekret z r. 1843, uveřejněný při §u 99 nařízení čís. 1 z r. 1851 ve sbírce Manzově »die österr. Eisenbahngesetze« obsahuje ustanovení o budovách, v požárním obvodu se nalézajících, již při stavbě dráhy a stanoví, jak s budovami těmi se má naložiti a jak mají býti proti ohni opatřeny. Strana žalovaná sice vytýká, že ustanovení tohoto dv. dekretu již pozbylo platnosti a to následkem nařízení ze dne 25. ledna 1879, čís. 19 ř. zák., ale to by musela dokázati, poněvadž, byť i nařízení toto mělo v §u 48 ustanovení, že nařízením tím odnímá se moc předešlým nařízením a výnosům jemu odporujícím, nedá se z toho dovoditi, že tím byla zrušena citovaná ustanovení dv. dekretu, poněvadž tato v uvedeném směru nejsou v rozporu s ustanoveními nařízení čís. 19. Žalobce tvrdí, že budova shořelá byla v požárním obvodu a že nebyla dráhou řádně proti ohni zabezpečena, ač jest to její povinností, řádnými předpisy stanovenou. Při tom dovolává se spisů okresního soudu v P. Soud prvý, jak uvedeno, okolnostmi těmito se ani nezabýval, nezjistil, zda budova byla v požárním obvodu, zda železniční správa byla povinna ohledně ní učiniti nějaká bezpečnostní opatření a zda je učinila. Zůstalo proto řízení v tomto směru neúplným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, správně rekursu.
Důvody:
Na podané dovolání bylo pohlížeti jako na rekurs, ježto směřuje proti usnesení a proti usnesení jest jako opravný prostředek přípustným rekurs (§ 514 c. ř. s.). Odmítnouti dovolání pro nepřípustnost jeho nebylo důvodu, ježto nelze míti za to, že bylo podáno úmyslně a nikoli jen omylem (plenární rozhodnutí ze dne 28. listopadu 1921 čís. pres. 1210/21). Rekurs není opodstatněný. Směřuje do té části napadeného usnesení, jíž rozsudek prvního soudu byl pro neúplnost řízení zrušen a věc přikázáno do první stolice k novému jednání. Neúplnost řízení spatřuje odvolací soud v tom, že první soud nezabýval se náležitě otázkou, zda žalovaná dráha neručí za škodu, žalobci požárem způsobenou, proto, že stavení, v němž věci žalující strany shořely, ač prý bylo v požárním obvodu a majitelem bylo o to žádáno, nebylo dráhou opatřeno ohni- vzdorným krytem. Tvrzení rekurentovo, že tuto okolnost žalobce uplatňoval až v odvolání (§ 482 c. ř. s.), není správné a vyvráceno jest doslovem žaloby. Že by nemohla dráha z uvedeného důvodu býti žalobci za škodu, požárem mu způsobenou, práva, předem bez náležitého skutkového zjištění tvrditi se nedá. V tom směru poukázáno budiž na ustanovení §u 19 a 20 cís. nař. ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. z roku 1852, dále na ustanovení §u 25 a násl. nařízení ministerstva obchodu ze dne 25. ledna 1879 čís. 19 ř. zák., podle nichž náleží dráze, by budovy, které v požárním obvodu mají zůstati, nejsou-li z ohnivzdorného materiálu nebo ohnivzdorně kryty, proti nebezpečí ohně zabezpečila, a konečně poukázati jest i na ustanovení §§ 1295 a 1311 obč. zák. Jest tedy zjistiti, zda budova, která, jak nesporno, jiskřením z lokomotivy se chytla, byla v požárním obvodu, zda zabezpečení její a jaké bylo příslušným úřadem za nutné uznáno a dráze uloženo a zda dráha uložené jí opatření učiniti opomenula. S tvrzením žalované strany, že majitel shořelé budovy byl při zřizování dráhy se svou žádostí, aby jeho stavení bylo opatřeno ohnivzdorným krytem, zamítnut, nebylo se ovšem bez jeho přezkoumání lze spokojiti. Zrušovací usnesení odvolacího soudu jest tedy odůvodněno. Dodati jest, že, ježto podle spisů jde o budovu, která v době stavby dráhy již stála, nepřichází ohledně požárního obvodu a zabezpečujících proti ohni opatření v úvahu dvorní dekret ze dne 28. prosince 1843 čís. 40114 (sbírka pol. z. sv. 71 čís. 137), ježto tento se týká budov nově, po zřízení dráhy, stavěných, nikoliv budov, tehdy již existujících, nýbrž použíti by bylo dotyčných ustanovení uvedeného nařízení ministerstva obchodu ze dne 25. ledna 1879, čís. 19 ř. zák.

Citace:

č. 4276. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 454-457.