NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 17246.

Zákaz přesouvání přímých daní (§ 341 zák. o př. d.).
Jde o zjevné přesouvání přímých daní, zakázané § 341 uved. zák., ustanovuje-li pachtovní smlouva, že pachtýř jest povinen hraditi ze svého všechny daně se všemi přirážkami, takže propachtujícímu musí býti nezkráceně odvedeno celé sjednané pachtovné.
Pro otázku, zda je tu zakázaný přesun přímých daní, je rozhodující, že podle znění smlouvy má býti přesunuta na pachtýře daň, kterou má hraditi propachtovatel ze svého jako plátce j nezáleží na tom, zda podle úmyslu smluvců měla býti tak zapravena část pachtovného.
(Rozh. ze dne 28. února 1939, Rv I 3037/38.) Pachtovní smlouvou ze dne 23. února 1931 spachtoval žalovaný od Josefa a Anny K. zbytkový statek N., počínaje dnem 1. března 1931 na 9 let, do 28. února 1940. Odst. III. uvedené smlouvy ustanovoval, že se žalovaný zavázal platiti pachtovné podle ceny 1 q la české pšenice podle bursovních cen a ve smyslu odst. V. pak, hraditi ze svého všechny daně i s přirážkami a veřejné dávky, které připadají na propachtovanou nemovitost, jak budou úřady vyměřeny, a to tak, aby bylo propachtujícímu nezkráceně odvedeno celé pachtovné. Ježto žalobci, kteří jednak nabyli části uvedené nemovitosti kupní smlouvou z 27. září 1932 qd manželů K-ových každý ideální polovicí, jednak stali se poživateli zbývající části, vstoupili do pachtovní smlouvy a zaplatili na pozemkové a domovní dani jakož i na obecních přirážkách k dani pozemkové částku 14727 Kč 95 h, vyměřenou platebním výměrem ze dne 25. listopadu 1937, za dobu od 1. ledna 1937 do 31. prosince 1937, domáhají se zaplacení uvedené částky na žalovaném tvrdíce, že podle shora uvedeného znění smlouvy jednajícího o výši pachtovného patří povinnost platiti dávky a daně k pachtovnému. Žalovaný namítl, že se ustanovení odst. V. pachtovní smlouvy o placení veškerých daní a dávek za propachtujícího, pokud připadají na pachtovní objekt, stalo neúčinným a bylo zrušeno dnem 1. ledna 1937, kdy vstoupil v účinnost § 341 zák. o př. d.
Žalobu zamítly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o přímých daních (tisk posl. sněm. č. 706/1926, str. 311) byla předpisem § 341 řešena otázka t. zv. přesouvání daní, při čemž vycházel zákonodárce z následujících úvah:
»Kdo daň platí a kdo placenou daň skutečně nese, není jedno a totéž; rozdíl je ve spojitosti s finančně-politického hlediska důležitou otázkou, jaký účinek daň vyvolává.
Zákonodárce, vymezuje subjektivní povinnost daňovou, musí si býti dobře vědom, kdo daň skutečně ponese, jinak by se mohlo státi, že plátce nenese daně jemu určené, anebo že daň, která má býti přesunuta, zůstane lpěti na plátci.
Je-li jisto, že skrytým formám přesunování nelze s úspěchem čeliti, nemá-li hospodářský život býti vydán různým poruchám, pak možno snažiti se pouze o to, aby alespoň zjevné přesouvání daňového břemene bylo zamezeno, neboť není naprosto žádných, ani sociálních, ani finančně-politických důvodů, aby jen pro některé třídy obyvatelstva bylo přesouvání daní přípustné, pro jiné však nikoliv a aby tak ex lege bylo dovoleno dobrovolnými dohodami mařiti hlavní cíl daňového systému — stejnoměrné rozvrženi daní uváží-li se ještě, že nelze pomíjeti ani státně-etického momentu, že člen pospolitosti státní, maje práva, má i povinnosti ke státu, které on má nésti.« Důvodová zpráva uvádí dále, že jakýsi náběh k uskutečnění myšlenky v předcházejícím odstavci uvedené obsahoval dosavadní § 238 zák. o osob. daních, jenž však zákaz přesouvání daní omezil pouze na důchodovou daň, v jejímž rámci zase připustil přesouvání této daně u platů, mezd a pensí, a že nehledíc k této důležité výjimce jest přesouvání přímých daní v širokých mezích nejen možné, ale i obvyklé, tak na př. u důchodové daně podle úmluv mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, u pozemkové daně v pachtovních smlouvách a j.
Ustanovením § 341 měl proto podle úmyslu zákonodárce býti vysloven všeobecný zákaz přesouvání přímých daní, jak zdůraznil též rozpočtový výbor poslanecké sněmovny ve své zprávě k vládnímu návrhu zák. o přímých daních (tisk č. 1000/1927, str. 470/471). Tento předpis má postihnouti dohody o přesouvání přímé daně nejen, pokud jeví důsledky pro obor daňový, ale především se stanoviska předpisů soukromoprávních, jak plyne z prováděcího nařízení k § 341 (vlád. nař. č. 15/1937 Sb. z. a n.), které praví, že právní bezúčinnost takových smluv platí pro každý obor právní, tedy nejen pro obor práva soukromého, nýbrž i pro obor práva daňového.
Ačkoliv proti znění vládní osnovy byly s různých stran přečetné námitky, bylo přece »v zájmu spravedlivého rozvržení daňového břemene« uznáno, že ustanovení toto nelze změniti a bylo jen v prováděcích ustanoveních zařazeno potřebné opatření pro přechodnou dobu (čl. XVI), ježto nenadálý přechod do nového právního stavu by byl způsobil k neprospěchu četných, hlavně sociálně slabších poplatníků mnoho tvrdostí.
Co se týká pachtovních smluv, byly podle čl. VI, odst. 1, písm. c), zák. č. 76/1927 Sb. z. a n. (viz také prováděcí nařízení k tomuto článku, vlád. nař. č. 15/1937 Sb. z. a n.) z účinnosti § 341 již od počátku účinnosti řečeného zákona vyňaty pachtovní smlouvy, které byly uzavřeny do 31. července 1927, čítaje v to tento den, pokud je v nich ujednán závazek přesunutí přímých daní — a to, jak vykládá prov. nař. k čl. XVI, odst. 1, (odstavec 2 a 10) přesunutí jakékoliv přímé daně — až do jejich vypršení (odst. 11 prov. naříz. k čl. XVI, odst. 1).
O takovou smlouvu však v souzeném případě nejde, neboť v souzené věci byla pachtovní smlouva ujednána dne 23. února 1931. Smluvci mohli proto přizpůsobiti znění pachtovní smlouvy předpisům § 341 zák. o př. d. To však neučinili, neboť odstavec III dotčené smlouvy ustanovuje, že pachtující jest povinné hraditi ze svého všechny daně se. všemi přirážkami, takže propachtujícímu musí býti odvedeno celé pachtovné nezkráceně. Uvedené ustanovení obsahuje zřejmé přesouvání daní, které sice bylo dříve u pachtovních smluv obvyklé, které však nyní § 341 zák. o př. d. výslovně zakazuje. Při tom jest bezvýznamné, že — jak dovolatetelé tvrdí — podle úmyslu smluvců měla býti tímto způsobem zapravena část pachtovného, neboť rozhodující jest tu toliko,, že podle jasného znění dotčeného smluvního ustanovení měla býti přesunuta daň, kterou měl hradit propachtovatel ze svého jako plátce, na žalovaného Nebylo proto třeba zjišťovati úmysl smluvců v příčině dotčené dohody a nemá významu, zda stejné ujednání učinil žalovaný již s dřívějšími propachtovateli.
Nebylo proto dovolání vyhověno.

Citace:

Čís. 5125. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 420-422.